Náhoda
Przypadek
Blind Chance
Blind Chance
Réžia:
Krzysztof KieślowskiScenár:
Krzysztof KieślowskiKamera:
Krzysztof PakulskiHudba:
Wojciech KilarHrajú:
Bogusław Linda, Tadeusz Łomnicki, Zbigniew Zapasiewicz, Boguslawa Pawelec, Marzena Trybała, Jacek Borkowski, Jacek Sas-Uhrynowski, Jerzy Stuhr (viac)Obsahy(1)
Pokus o syntetický obraz údelu poľskej generácie, narodenej v čase krvavých udalostí v Poznani roku 1956 a vstupujúcej do života v "nehybných" sedemdesiatych rokoch. Tri príbehy predstavujú rôzne alternatívy životného ukotvenia mladého študenta medicíny Witeka. Každá z nich sa odvíja od náhody, či sa mu na ceste na pohreb svojho otca podarí alebo nepodarí dostihnúť odchádzajúci vlak. V prvej poviedke sa stane aktívnym komunistom, v druhej príslušníkom disentu, v tretej si ako lekár plní ľudské záväzky v občianskej ľahostajnosti. Tri alternatívne existenciálne drámy odhaľujú bolestnú nemožnosť morálnych volieb v nemorálnej spoločnosti a ponúkajú sugestívny obraz života socialistického Poľska v rokoch 1978-81. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (101)
V hlavní roli náhoda! Tři možné životy jednoho člověka Witka Długosze. Každý příběh začíná obyčejným zpožděním a dobíháním vlaku, zdánlivě je všechno stejné jako v tom předchozím.V běhu se srazí se starší ženou a rozsype jí peníze, zakutálená mince za kterou si šťastný bezdomovec kupuje pivo, nákup jízdenky a pokus o naskočení do ujíždějícího vlaku. A potom už je člověk ve vleku nevyzpytatelné náhody, která ovlivní život, která vychýlí z cesty. Určitý čin v určité situaci, kouzlo setkání a život se vydá jiným směrem. Téma tří možných životních cest na křižovatce osudu, kdy okamžik (několik vteřin) změní plány, sny, přesvědčení. Přitom kolikrát si každý z nás za život řekne "Kdybych tenkrát ...". Jenže Krzysztof Kieslowski mě právě přesvědčil, že nic není tak jednoduché a tenhle povzdech je v životě naprosto zbytečný. ()
"Co kdybych tehdy..." Náhoda či osud ? Vynikající obsazení, precizní režie a především ohromně silný námět, který si však zasloužil lepší scénář. Nevyrovnanost jednotlivých osudů a utahanost některých momentů zbytečně ubírá na působivosti. Film, o kterém se dá mluvit hodiny, ale který nakonec vypadá lépe na papíře než v konečné podobě. Navzdory výše zmíněnému bych ho doporučoval rozhodně zhlédnout, jelikož Náhoda má co říci a donutí k zamyšlení. A to se cení. ()
PRZYPADEK/NÁHODA = tři životní alternativy, tři příběhy, tři různé životní cesty a tři různá životní završení hlavní postavy Witeka Dlugosze. Místem, kde se životní běh Witeka tříští na tyto tři alternativy, je železniční nádraží; událostí pak dobíhání na vlak. Toť ve zkratce děj filmu, který bravůrně rozpracovává téma náhody, prolínání našich životů i naši omezenou schopnost přesně určit, zda-li ta nejlépe se jevící cesta je opravdu tou nejlepší. Krzysztof Kieslowski v tomto existenciálním dramatu vynikajícím způsobem vychytal všechny možné úhly pohledu na náhodu + výborným způsobem zachytil "zatuchlou" dobu 70. a počátku 80. let. Shrnuto a podtrženo: Vynikající dílo vynikajícího režiséra. ()
Jedno ze základních filmových děl spadajících do kategorie tzv. filmů morálního neklidu 80. let. Zároveň jde o nejzásadnější Kieslowského film před tím, než natočil svůj mistrovský Dekalog. Kieslowski ve snímku rozehrává tři varianty života svého hrdiny studenta medicíny Witeka a na jejich pozadí vykresluje společenský život na přelomu 70. a 80. let, rozklad komunistického režimu a neklid ve společnosti, který vyústí v revoltu pod hlavičkou hnutí solidarity. Kieslowski sice pracuje s motivem náhody, která může zásadním způsobem změnit lidský život, zároveň ale věří tomu, že je možné vlastními činy a rozhodnutími svůj život ovlivnit a modelovat přes nepřízeň doby. Film přinesl mimořádnou vlnu popularity pro představitele hlavní role Boguslawa Lindu, který se v následujících letech stal jedním z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějším, polským hercem. Ve všech třech liniích příběhu se protkávají osudy nejenom Witeka, ale i vedlejších postav, takže skládačka, kterou režisér předkládá, je divácky velmi atraktivní. Je to film o morálce a vymezování lidské svobody. Celkový dojem: 90 %. ()
Vytýkat skvělému filmu hloubku, myšlenku, skvělé zpracování i mimořádný výkon hlavního představitele tvoří dohromady soubor postřehů, které se vzájemně popírají. Pochopit v tomto případě znamená pracovat na sobě samém. Pracovat na sobě samém znamená seberozvoj a sebevzestup. Bohatství osobnosti se dříve či později zákonitě vyjeví jako posun v profesionalitě bez ohledu na druh povolání. Ale to jen tak na okraj. Tři souběžné sondy do polské společnosti posledních měsíců působení Gierkova vedení PSDS jsou hlubokými vhledy do jevu, se kterým zápasíme dodnes: do postkomunistického syndromu. Film - respektive Kieslowski - jakoby v tomto ohledu předjímal i náš polistopadový vývoj a jeho zákruty. Klikatá statečnost a kulhavá ctnost jsou asi nejpřípadnějším vyjádřením těchto ne katastrofických, ale daleko spíše kocourkovských stránek života zemí někdejšího sovětového vnějšího impéria. Klikatá ani nahodilá není ale kvalita NÁHODY. Ta je naopak i v tomto případě již dnes nadčasová. Také pro nás Čechy. ()
Tohle dílo má nádherné (ehm tedy spíše pozastaveníhodné) myšlenky a nosné téma, které mohlo být zpracováno stokrát záživněji ( hlavně tedy první část), ale to nevadí ( možná trochu jo). Tenhle mile depresivní počin má totiž mimoto i závěr, který je jedním z těch, na něž se opravdu vyplatí počkat, protože něco takové jsem rozhodně nečekal a moje hodnocení díky němu nečekaně vzrostlo. Ale Náhoda ani náhodou nestojí na něm, je to jen takový marcipán na dortu. Dortu, který budete jíst dlouho, možná vám nebude chutnat, ale příště si ho zase rádi dáte...třeba kvůli dalšímu marcipánu. ()
Kieślowski klade otázky, ale nedává jednoznačné odpovědi, nastiňuje možnosti a každá jeho varinata je zajímavá. Odpovídání nebo šťastný konec zůstává na nás. V vidím osobní přínos pro sebe. ()
Mírně pesimisticky naladěná Náhoda je zasazena do typicky Kieslowské atmosféry, kterou mám moc ráda, ale celý film mi byl poněkud vzdálený. Komunistickou éru si nepamatuji, takže jsem z filmu neměla ten pravý zážitek. Vše kolem samizdatu a dalších ilegálních činností mi připadalo méně nebezpečné, než to asi ve skutečnosti bylo... možná i trochu nudné a zbytečně dlouhé. ()
Asi vám bude připadat, že melu ještě víc z cesty než obvykle nebo se pozastavuji nad zcela normálním, ale jsem trošku rozhozená z jedné diskuze, kterou jsem náhodou vyslechla pár hodin před zhlédnutím Náhody. Jeden můj spolužák prohlásil, že kdyby lidi víc četli Baudelaira, mohlo se zabránit holocaustu. Myslel to samozřejmě ironicky, byla to reakce na vyzdvihování Baudelairova pojetí dobra a zla v člověku. Zjednodušeně řečeno má každý v sobě obé, a co se právě projeví, závisí jen na situaci kolem, právě na těch náhodách. Je skutečně možné, že to, čeho se dopouštíme, není předem určeno např. naší povahou, ale přichází zvenku. Dokážu si představit, že kdyby tento film byl trochu jasnější, měla bych z něj i nějaké to trauma (nebo radost?), jak jsem proti vyššímu řízení bezmocná, ale byl na mě příliš komplikovaný. I při plné pozornosti jsem se ztrácela a víc než reflexe doby se mnou cloumala jedna děsná odbarva vlasů. ()
jo, tak tohle téma "co by bylo kdyby" já prostě můžu snad v jakémkoli filmu... 80%. [Festival nad řekou, 2010] ()
Jsem v pokušení Zrovna tomuhle Kieślowského snímku bych leccos vytknout - amatérský vzhled, časové skoky, občasný zmatek v ději, inflaci zbytečné nahoty. Ale od další vytýkání upustím už proto, že režisér nutí diváka přemýšlet a žasnout nad nesamozřejmostí věcí, dumat o osudu, náhodě a prozřetelnosti, o svobodné volbě a o vlastních včerejšcích, dnešcích a zítřcích. Po zhlédnutí tohoto filmu se člověk aspoň na chvilku musí stát filosofem, byť třeba proti své vůli. Takové důsledky čučení na plátno či obrazovku jsou navýsost blahodárné. ()
První část je zpracována poněkud nepřesně a je složité se v ní orientovat. Ale další dvě varianty Witkova příběhu - to už je zase starý dobrý Kieslowski, který nutí diváka k zamyšlení. ()
skvelý Boguslaw Linda, vynikajúca hudba, pôsobivá kamera, výborná dramaturgia, mrazivá skutočnosť s explozívnym záverom a o réžii ani nemusím hovoriť . . . prvý film ktorý som od jedného z najväčších režisérvo Poľska a najväčších géniou európskej kinematografie 20. storočia videl sa mi páčil - a tento nie veľmi vzrušený stav neviem opodstatniť. Áno, páčil sa mi, áno, je to dobrý film, ale . . . dokonca ani to ale nie je mi celkom jasné, možno to, že som generácia, ktorá nič z toho nezažila a o situáciách o ktorých pojednáva tento film dokonca neviem veľa ani z iných zdrojov, čo, priznávam sa, hovorí o mojej obmedzenosti a neveľkej rozhľadenosti, ja si to priznám, ale tento film mi bohužiaľ asi práve preto uniká . . . možno časom zmúdriem a dozviem sa isté veci a snáď potom . . . ()
Niekedy pred desiatimi rokmi sa pochlapila naša verejnoprávna televízia a uviedla v rámci filmového klubu niekoľko KiesloWskiho diel, vďaka ktorým som čiaStočne spoznal jeho tvorbu. Najoriginálnejším snímkom (i keď nie možno úplne najlepším), z nich bola Náhoda. Na veľmi zaujímavom scenáristickom pôdoryse nám v nej ponúka drámu, ktorá nášmu divákovi, ktorý vyrastal v predošlom režime, bude veľmi blízka. Poprosil by som nové vedenie STV, ktoré sa vyhráža novými programovými štruktúrami, aby si na Kieslowskeho znova spomenulo. VIDENÉ KONEČNE ZNOVA: Teda ďakujem (teraz už) RTVS, že si na Kieslowskeho aj mňa spomenula. Stálo to znova zato. ()
Existujú náhody? Moja teória je, že nie. Každá „náhoda“ má svoj dôvod, ktorý ukáže budúcnosť, niečo nás naučí a zavedie na miesta, kde sme ešte neboli, alebo kde by sme mali skončiť na základe vyššieho princípu. Kieslowski dáva mojej teórii nový význam, keď ukazuje, ako sa môže budúcnosť zlomiť na okamihu a vlak je len inou formou výhybky života. Zmyslel pre detail, ľudia, ktorí sa mihnú v každom z troch príbehov, ich miesto v živote hlavného hrdinu, spôsob jeho vnímania socialistického realizmu zo strany priaznivca, odporcu či pozorovateľa robi z filmu perlu, a dáva tejto myšlienke zásadný rozmer. Filmy ako napr. Srdcová sedma, ktoré majú rovnaký základ sa tak stavajú do pozície outsidera. A to hlavné je v záverečných sekundách, ktoré rozuzľujú podstatu bytia i nevyhnosť osobnej účasti na ňom. ()
„Kdybych nezmeškal ten vlak, nejsem tu teď s vámi.“ Je náhoda koneckonců Bůh, jak to tvrdil Jiří Marek, nebo spíše blbec? Do jaké míry může být prohra či smůla i menší výhrou před další, mnohem větší prohrou/ smůlou? Kieślowského film nabízí v příběhu ze života studenta medicíny Witka nejen ojedinělé zpracování v podobě tří různých variant odvíjejících se od osudového momentu na vlakové stanici, ale i spoustu podnětů k zamýšlení se nad těmi nejsložitějšími a přeci nejobyčejnějšími otázky ze života, který stejně jako od náhod může záviset i od správných rozhodnutí. Kieślowski nabízí otázky, vyústění a případnou odpověď nechává na divákovi. Ačkoliv samotná kamera mě okouzlila hned během prvních scén a již úvodní dialog mezi Witkem a otcem nad léty dozrávání na základní škole ve mě vyvolal silný dojem, do děje s lehce roztříštěným vyprávěním jsem se občas hůře dostával, ale v druhé polovině už mě ta skoro až magická atmosféra (i díky vyprávění formou jakési časové smyčky) v naprosto „nemagickém“ prostředí šedivého socialismu dokonale pohltila. K plné spokojenosti možná akorát na mě Náhoda místy působila trochu rozvláčně, obzvlášť v té první nejdelší variantě a osobně mě vůbec nebavily (natož v tak příběhově a myšlenkově silném filmu) ty postelové a sexuální scény. Určitě jde ale o další Kieślowskeho film, který mě dokázal oslovit, byť moje první setkání s panem režisérem (Amatér) zůstalo zatím nepřekonáno. [80%] ()
Musím priznať jednu vec, že som momentálne zakopol na šiestom filme od Krzysztofa Kieślowského, s názvom Náhoda, ktorá je BLBEC. Predchádzajúce filmové počiny boli u mňa veľmi vysoko ohodnotené, maximálnou možnou známkou. Tu sa stretávam s obyčajným priemerom, ktorý ma neoslovil, aj keď nakoniec skonštatujem, že sa k filmu pristupovalo zaujímavým spôsobom. Hlavný hrdina Witek. U neho budem sledovať 3 dôležité veci. Prvá spočíva v tom, či stihne dotyčný vlak, ktorý ho má odviesť na určené miesto. Mieri na pohreb svojho otca, ale nikdy tam nedôjde. Po prvé : VLAK stihne a naskočí naň, tým pádom sa veci začnú odvíjať iným spôsobom, ako by pôvodne tento dopravný, rýchly prostriedok nikdy nedostihol... Po druhé : Vlak nestihne, a čo sa tým následkom postupne odohralo. A tretia verzia, je zase tá istá, že ho nestihol, a tak mám pred očami inú verziu príbehu. TRI rôzne verzie udalosti. Niečo na spôsob - Lola beží o život, strhujúci film z roku 1998, od Toma Tykwera. To máte to isté, ako by ste nastúpili na autobus, v ktorom stretnete, zrovna v ten moment akéhosi človeka, ktorý vám zmení život. Ak by vám tento BUS ušiel, tak sa nič nedeje, a vy si žijete svojim starým životom, v ktorom sa môže taktiež niečo dôležité stať. Vymyslieť takúto stavbu scenára, pozostávajúcu z rôznych uhlov, jednej a tej istej postavy, ktorá buď stihne naskočiť na vlak, alebo pre zmenu : 2 krát - nie, a čo sa následne ďalej odohralo, je celkovo zaujímavé vidieť. To je jedná vec. Druhá vec, je tá, ktorá mi vadila. Samotný film jednoznačne kazí - nedotiahnutý STRIH, a niekoľko postupných scén, ktoré sa sem koľkokrát nehodili. Občas som si pripadal, že chodím stále dokola, dokolečka. Vezmite si jeden fakt, ak máte radi režiséra a scenáristu, zároveň, ktorý sa podieľa na tomto projekte, tak nemáte, čo stratiť, len si poviete, že sa jedná o slabší režisérov kus... ()
Příběh ze života - jednou jsem takhle napsal jedné spolužačce. (Samozřejmě, že se mi líbila – jak se vůbec můžete takhle ptát). Napsal jsem jí, že bychom si mohli popovídat, ale na živo, že takhle po internetu to nemá smysl. Kupodivu souhlasila, takže jsme se domluvili na čas v pondělí dopoledne, před jednou studijní projekcí (mám to štěstí, že i na vysoké škole jsem ve velmi úzkém kontaktu s filmem). Napsal jsem jí už v sobotu a tak jsem neděli prožil ve stálých obavách – co se stane, až tam přijdu? Bude to probíhat dobře? Jak na ni zapůsobím a bude stejně milá jako přes internet? A tak si dělám starosti, lámu si hlavu, připravuji si vtipy, vybírám oblečení, zkrátka se strachuji. Jsem celý den rozechvělý. V neděli odpoledne přijde mail od jednoho z našich profesorů. Toho, jenž má na starosti projekci. Píše se v něm, že ta proběhne v jiném sále, než obvykle. Alespoň tak jsem to pochopil. Říkal jsem si „to je zvláštní“. Ale co – zvláštní věci se přece dějí neustále. V pondělí ráno vstanu. Je pěkný den a já jsem zjitřený představou dnešního kontaktu. Dojdu na místo asi tak hodinu předem (co kdyby přišla spolužačka také dříve) a čekám tam, čím dál tím více nervózní, roztřesen, rozechvěn tak, že se klepe pomalu i stůl, u kterého sedím. (A ano, přiznávám, líbila se mi vážně hodně, hodně moc). Čekám a čas se pomalu plíží. Za mnou i přede mnou, všude samé vteřiny, minuty, hodinové ručičky. Počítám údery srdce. Je to jednoduché. Slyším je v ozvěně, jež se rozléhá budovou. Nikdo však nejde. Jdu ven, zapálím si cigaretu. Tu jsem si původně dát nechtěl, abych zapůsobil dobrým dojmem „voňavého nekuřáka“. Nevydržel jsem to. Při odfukování kouře jsem si cvičil své další „repliky“, abych nic nezkazil. (Zvláštní, jak moc mi na tom záleželo). Vrátil jsem se zpět a znovu čekal. Nikdo nepřicházel, nejen ona, ale vůbec nikdo. Když bylo za deset minut promítání, sešel jsem dolů do předsálí a zde čekal jeden kluk. Zeptal jsem se ho, jestli jsme to nespletli. Zjistili jsme, že ano. Profesor napsal mail nejasně a ve skutečnosti bylo promítání tam, kde bývá obvykle. S pocitem nejasné prohry, lehkou bolestí v hrudi, se svěšenou hlavou a další cigaretou v koutku jsem odkráčel směrem knihovna. Zde jsem chvíli dlel a čekal až se trochu uklidní zčeřené pocity. Nakonec jsem se rozhodl, že přijdu před koncem filmu a budu na spolužačku čekat. Přišel jsem, čekal jsem, byl jsem nervóznější než dříve. Otevřely se dveře, lidé pomalu začali odcházet ze sálu. Já jsem se začal v duchu modlit, ať aspoň teď nic nepokazím. Vyšla spolužačka s kamarádkou, zeptala se mě chladným tónem „co tu děláš“, aniž by mě pozdravila, a já jsem začal blekotat, že jsem se spletl. Ona na to, že teď už nemá čas a bez ohlédnutí odešla pryč. Od té doby jsem se jí vyhýbal, v podstatě jsem z ní měl strach a když už jsme spolu interagovali, bylo mezi námi cítit podráždění a chlad. Už jsou to bezmála dva roky. Ačkoliv se oba bavíme s ostatními lidmi ze třídy, spolu jsme se už v podstatě „živě“ nikdy nebavili. To ovlivnilo další a další aspekty mého studijního života, takže někteří její přátelé se mnou také (asi ze zásady) odmítají komunikovat, zatímco moji přátelé nemají zrovna v lásce ji. A s tím klukem, kterého jsem potkal u „špatného“ kinosálu jsem se mimochodem skamarádil. Byl z jiného oboru a tak jsem byl zrovna já od nás jediný člověk, který ho lépe poznal a díky němu poznal i další lidi. Jeden moment. Náhoda. Kapka v moři času. Co kdyby něco bylo jinak? Kdyby jsem se nespletl? Nebo kdyby to profesor napsal jasněji (ostatně nebyl jsem sám, kdo to špatně pochopil)? Co kdyby ona byla milejší? Nebo kdyby se mi od té doby sama od sebe ozvala? Seznámil bych se s tím klukem při jiné příležitosti, nebo by byl jen další náhodnou tváří v kinosále? Dodneška se mi to čas od času převrací v hlavě a já dumám – s lehce úsměvnou posmutnělostí – jak je to zvláštní, kolik věcí v našich životech je vlastně postaveno na drobnostech, na náhodách, na lehkých poryvech osudu... I o tom je Náhoda. Film, jež se přinejmenším svou základní premisou dotýká každého z nás. () (menej) (viac)
Herecké výkony jsou výborné , ale celkově to nezachrání. Dobré pro fanoušky, kteří rádi studují film, ale ne pro všeobecné publikum. ()
Přepsáno v únoru 2019. Náhoda je dalším z filmů Krzysztofa Kieślowskiho, který musel několik let čekat, až vykoukne na svět v okleštěné, a dnes známé, podobě. Náhoda je existenciální pohled filmového tvůrce, který si pohrává s nejistotou a absurditou života. Náhoda je srovnáním tří variant životních postojů dobového života komunistického Polska. Představuje možnost aktivní, rezistentní a pasivní a nepřestává věřit na prostou lidskou slušnost, byť je samotná víra zdeformována do pouhého torza naděje. Žádná z cest se nevyhne zklamání, ani přehodnocování životních hodnot. Náhoda je hledáním a niterným zkoumáním morálních postojů a životních hodnot uprostřed nekompromisně výhružného stavu politického uspořádání společnosti. Hlavní postavou odlišných životních cest existencialismu je Witek Długosz (velmi zajímavý Bogusław Linda), student medicíny, vyrovnávající se se ztrátou otce. Náhoda formuje jeho budoucí kroky. Buduje, stoupá, přesto stále naivně věří v morálku. Podporuje druhou stranu, přesto touží především po osobním štěstí. Stojí mimo politické vášně, přesto se ho vše osobně dotýká a ovlivňuje. Důvěřivost je předností i slabinou. Witekovou ženou aktivní cesty je Czuszka (pozoruhodná Boguslawa Pawelec), jeho první láska a aktivní členka nelegální opoziční strany. Witekova naivita je rozhodující pro zachování vztahu odlišných politických postojů. Dlugoszovou láskou rezistentní verze je Werka (elegantní Marzena Trybała), sestra jeho kamaráda z dětství. Vztah je nejživočišnější, potřebuje se chvíle k načerpání dalších sil ke zvolenému způsobu života i k poznání nejúplnější svobody. Ženou pasivní možnosti je Olga Matwiszyn (zajímavá Monika Gozdzik), Witekova spolužačka z vysokoškolských studií medicíny. Život se opájí svým rodinným štěstím a úzkostlivě se vyhýbá všem náznakům čistě osobního postoje k politické situaci. Poklid a spokojenost je hlavním životním cílem. Důležitou postavou Witekova aktivního zapojení je Werner (velmi dobrý Tadeusz Łomnicki), starý komunista s vlastní zkušeností nespravedlnosti politického uvědomění. Přesto, a možná právě proto, je jeho podpora oficiálním strukturám nejpohodlnějším způsobem života. Výraznou postavou je Adam (vynikající Zbigniew Zapasiewicz), přední komunista, Wernerův dlouholetý kamarád a Witekův mentor při jeho stranické cestě vzhůru. Neohroženě jde za svým přesvědčením výhodnosti moci i pomocí obratné rétoriky a chlácholení. K výraznějším postavám patří také děkan (zajímavý Zygmunt Hübner) lékařské fakulty lodžské univerzity. Je ušlechtilým mužem, přesto se nepříjemné konfrontaci s politickou mocí nedokáže vyhnout. A je zde Witekova stará teta (příjemná Irena Byrska), bývalá aktivní komunistka a domácí svého synovce v jeho rezistentní životní verzi. Z dalších rolí: aktivní člen opozice a na vozík upoutaný katolický kněz Stefan (sympatický Adam Ferency), obratný přední člen komunistického svazu mládeže (dobrý Jerzy Stuhr), přední člen vzbouřených narkomanů v léčebně (Piotr Skarga), Witekův spoluvězeň a romantický člen opozice Marek (Jacek Borkowski), Witekův kamarád z dětství a Werčin bratr Daniel (Jacek Sas-Uhrynowski), komunistickými pohůnky agresí zastrašovaná starší žena (Stefania Iwińska), či ošetřovatelka Witekova otce Kasia (Kazimiera Nogajówna). Náhoda je svíravým pocitem doby v zajetí komunistického diktátu života. Nenabízí rozhřešení, dotýká se víry i její ztráty a kresli neměnnost postojů. Ani pasivita a čisté soukromé zaměření není osvobozující pro morální hodnoty. Náhoda je noční můrou před smrtí a pochmurným stavem doby. Jedinečné existenciální uchopení si pohrává se souvislostmi. () (menej) (viac)