Journal d'un curé de campagne
Diary of a Country Priest
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Léonce-Henri BurelHudba:
Jean-Jacques GrünenwaldHrajú:
Claude Laydu, Adrien Borel, Nicole Maurey, Jean Riveyre, Nicole Ladmiral, Rachel Bérendt, Yvette Etiévant, Antoine Balpêtré, Jean Danet, Serge Bento (viac)Obsahy(1)
Nezkušený, churavějící kněz se objeví ve francouzské venkovské komunitě Ambricourt, kde se připojí k jejímu duchovenstvu. Místní obyvatelé však kněze nepřijímají s pochopením a jeho asketické způsoby a nespolečenské chování z něj udělají vyděděnce. Během výuky biblických textů v nedaleké dívčí škole se mu studentky neustále posmívají. Pak se jeho pokus zasáhnout do jednoho rodinného konfliktu zvrtne ve skandál. Jeho neúspěchy, k nimž se přidává jeho zhoršující se zdraví, začínají podkopávat jeho víru. (mac000)
(viac)Recenzie (77)
Po dlhšej dobe som si pozrela tento film znovu. Je mimoriadne zvláštny (teraz už viem, že Bresson Je.....Zvláštny). Veľmi hlboký a veľmi duchovný. Čistý a pokorný, bez pátosu, teatrálnosti a zbytočného afektu, či povrchnosti. Silná viera, odovzdanosť, hĺbka pocitov a ťažký vnútorný boj mladého dedinského kňaza ma znovu zasiahli v plnej intenzite, a ja som si náhle a zreteľne uvedomila nesmiernu hodnotu dobrého kňaza. Kiežby ich bolo viac!! ()
Jeden z mála skutečně katolických spirituálních filmů, které u nás bylo možno spatřit. Bressonovo virtuózní zpracování známého románu francouzského spisovatele Georga Bernanose (+1948). Kontrast tmy a světla, jež tu září v podobě Slova. Film je doslova povzbuzením ve víře. Úžasně vtahuje diváka a nechává jej přemýšlet o příběhu i o sobě sama. Smutek, utrpení, ale zároveń naděje... Nádherné! Pozn. k 29.7.2014: Viděl jsem už 3x a znovu žasnu nad hloubkou myšlenek tohoto díla. Tohle je ještě katolické! ()
Jediné, čo môžem na margo tohto filmu napísať je, že moje utrpenie spojené so sledovaním filmu bolo porovnateľné s utrpením mladého farára. A moje chápanie toho, čo sa odohrávalo na obrazovke bolo rovnaké, ako keby film zabudli otitulkovať. ()
Prvá návšteva - Roberta Bressona, takto volím ku koncu roku - smutno, melancholicky, depresívne, až to je neznesiteľné, lepšie ako začať - Nový rok - takýmto filmom, ktorý by mi strpčoval potom celý rok, fakt nemám po chuti - sledovať extrémne zničeného - farára, ktorý bude tak vnútorne - zdeptaný, že by som asi nechcel byť v jeho - utrápenej koži, v jeho ťažkých - existenciálnych myšlienkach, ktoré naň padajú zo dňa na deň, sa zmieta v pochybnostiach o svojom zmysle života, alebo obyvatelia obce, kde má farnosť, ním pohŕdajú, má podlomené zdravie, potáca sa, nemá síl, je iba chlieb - namočený do vína, a tak ho všetci majú za alkoholika, skrátka, je to film, ktorý utrápi i samotného diváka, lebo je to tak realisticky spravené, že to s ním prežíva i nezainteresovaný jedinec, ktorý musí taktiež znášať - samotného predstaviteľa v 1. osobe jednotného čísla, rozprávača, ktorý si nenechá nič pre seba, o to viac, sa stupňuje jeho i moja - beznádej, lebo takto to nemôže pokračovať... Vydržal som to našťastie bez akejkoľvek ujme na zdraví, čo, bohužiaľ, o ňom sa povedať už nedá... Nebudem častým návštevníkom - podobne ladených filmov. ()
Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. ()
Je mi úzko, těžko bezprostředně po skončení filmu. Mimořádně silný zážitek. ()
Flooyden to vystihol veľmi trefne a k jeho názoru sa pripájam. Tento "že vraj najobľúbenejší Tarkovského film" si právom zasluhuje pozornosť, hoci mňa až tak fatálne nezasiahol. Som však presvedčený, že tento film je ako víno a zreje vekom diváka - aspoň tak to vnímam ja:) Svojim "nedejom" to nie je práve film pre bežného konzumenta, ale svojou filozofickou rovinou, náboženskými presahmi a zároveň čírou ľudskosťou so všetkými slabosťami a strasťami, ktoré sú nám podávané cez postavu mladého farára, vytvára zvláštnu alchymickú zmes, pri ktorej som mal niekedy chuť prejsť si niektoré scény znova. S Tarkovským má Bresson podľa mňa spoločnú najmä "lyrickú kameru", ktorá je nádherná a smutná zároveň. Film, ktorý ostáva v pamäti a ktorý si chcem pozrieť o pár rokov (desaťročí?) znova...možno až potom mi dojde, že "all is grace". ()
Ponurý a po křesťanské stránce naprosto zbytečný film. Ukazující mimo jiné to, že i se nedá spolehnout ani na faráře, protože i to je jen člověk. V tomto případě byl dokonce pověřen vést, ač sám tak zoufale potřeboval vedení a poznat toho, kterého tady "zastupuje". Snaha a píle jsou sice hezké, ale kdo by šel k doktorovj, který se sice snaží, ale ve svém oboru tápe? Tak tolik hooodně ve zkratce. Detaily si už raději nechám pro sebe. Nicméně těm, kteří chtějí ve filmu nějakou duchovní náplň nebo poselství, určitě nedoporučuji! ()
Ponurý príbeh neskúseného mladého farára, ktorý musí čeliť pochybám druhých ale i vlastného uplatnenia. Dej je prezentovaný formou denníka, problémom je niekedy zbytočná popisnosť. ()
Mám s těmito údajně katolickými filmy vždy stejný problém. Ať to je to podle Miloše Urbana, který, ač katolík, se do katolické církve často strefuje víc, než nějaký ateista, nebo právě podle Bernanose, jehož pochyby o víře jsou větší než u Bergmana, a to už je co říct, protože víra byla celoživotní Bergmanovo dilema. Podobně tady sledujeme kněze, který má problém se svou vírou, který si není jist v kramflecích, a stane se svatým vlastně jen proto, že byl nemocný. Tam, kde Bergman dává slovo oběma stranám a zajímá ho víc psychologie a rodinné a výchovné pozadí daného hrdiny, tady o faráři nevíme nic - proč se stal knězem?, byli i rodiče věřící?, v jakém vyrůstal prostředí?, jaké měl učitele v semináři? Tohle mne zajímá, jestli mám té postavě věřit. Ale není to tu. Někdo tu v komentářích píše, že je film ufňukaný, a mně to také přijde. Jako by si poprvé z klece vypuštěný ptáček stěžoval, že musí mávat křídly a je to namáhavé. No, pokud chce létat, co čekal? Naprosto souhlasím s komentářem KrestanFilms, líp bych to asi neřekl. Navíc to celé připomíná spíše rozhlasovou hru. Z komentáře mimo obraz se dozvíme, že jeden muž jde do sakristie, a v obraze vidíme, jak jeden muž jde do sakristie - tomu říkám umění! Jinak se mi ale líbily alespoň venkovské lokace. ()
Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 ()
Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. ()
„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. ()
"Byl jsem tolik zmaten !! Nevím nic o lidech !! Nikdy o nich nebudu nic vědět !!" ()
Deník venkovského faráře, jak to chápu já, je především meditací o dědičném hříchu, ať už ho u různých postav ztělesňuje vina, neschopnost jednat nedestruktivně, neschopnost chápat či zřít boží záměr a dokonce ho může reprezentovat i nádorové onemocnění. Na filmu je vidět pevná demiurgova ruka, režisérsky jde o suverénní tvar, přesto jsem měl po dokoukání dojem zbytečné protaženosti ve finiši, kdy se myšlenkovej obsah rozplizl do zbytečné šíře a roztříštěnosti. Taky mě napadalo, že na to, jak Bresson odmítal ve filmu (kinematografu) divadelnost a toužil vyprávět především filmovými prostředky (tj. obrazem a střehem), je Deník zbytečně zatížený neustávajícím proudem monologů a dialogů, a to i na místech, kde by rozhodně být nemusely. Jinak je ale ideová hloubka (částečně nepochybně díky předloze) natolik komplexní, že by pro plné pochopení a výklad stálo za to vidět film ještě alespoň jednou. ()
I pro ateistu hluboký a skoro až nepříjemně intenzívní zážitek. Nejde totiž jen o zaslepené vyznání bohu, ale o nepoddajnou víru v lidské dobro. Zlo a zášť jsou laciné zbraně hlupáků, kteří se zbaběle schovávají před pravdou. Ta totiž skutečně působí jako sůl na otevřené ráně. Pálí, ale zabrání jejímu dalšímu zanícení. Náboženský slovník pro to obsahuje výrazy milosrdenství a očistec. ()
Ťažká filmová poema na večnú tému. Pomaly a bez gradácie plynúce filmové dielo, ktoré si bude hľadať cestu k divákovi s menšími problémami. ()
Nejkrásnější film. Co, film, přímo transcendentní zážitek. ()
Nudná slátanina od začátku do konce. Vždyť tam není ani žádné porno! Kdo se na to má potom dívat? Toto dílo je naprosto nevhodné a nehodné naší atheistické společnosti a jeho hodnocení zde mi zůstává záhadou... ()