Topenie po číslach

…jak popsat, když je dílo mistrovsky vytvořené, ale chybí mu smysl. Ethos detektivky Agathy Christie mi bohužel pro takovou nádheru nestačil. V Drowning by numbers přitom lze najít mnoho nosných a tíživých motivů postmoderní civilizace – závislost na následnostech a řadách čísel (čas?), všudypřítomné odměňování sexu, či sex jako odměna, feminismus jako fakt i jako nepříjemné vydírání. K tomu připočtěte greenawayoviny jako například obskurní (ostrovní) nonsens „humor“ (bolí z něho čelist), systematičnost v těch nejnemožnějších, úžasňácko/konceptuálno/quasi-humorno/zdlouhavých situacích, zápletkách, pravidlech; ploché charaktery postav-principů (jsou jak karty v Alence v kraji divů), povinný a na odiv vystavený cynismus (když to v jiných jeho dílech funguje, je jeho ekvivalentem „demaskování falešné morálky“), exekutivní vyústění příběhu anebo překrásně vymyšlenou formu celku – s motivy je nakládáno volně, napříč lineární časovou osou, po vzoru variační práce v hudbě. Na straně pozitiv tohoto filmu stojí také již po tolikáté neuvěřitelná (noční!) kamera Sachy Viernyho (i tady už viděno – manýrismus až za hrob, ale nevadil), na straně negativ stojí také stokrát sebou-vykradený Michael Nyman s otravným minimalismem (prodávají se zde znovu celé kusy z jiných Greenawayů). Když jsem si to vše sečetl a odečetl, začal mne příběh i zpracování přibližně ve třech čtvrtinách neskutečně prudit – něco tak přefinancovaného, samolibého (kolonialistická spokojenost se sebou samým) a něco ve výsledku tak ZBYTEČNÉHO jsem od tvůrce ZOO, Kuchaře, zloděje… anebo Dítěte z Maconu nezkousl. Velké zklamání. Slabé **. (08.11.2010)

Peter Greenaway nebude úplně režisér pro mě. Má ve svém filmu děj, má v něm i myšlenky a celou dobu zde o něco jde, ale to pojetí mi prostě nesedlo. Uznávám ale skutečnost, že se nesnaží záběry zbytečně přikrášlovat a ukazuje to, co se ukázat nesmí, ale mělo by, má to v tom filmu svůj význam tím, že je to přirozené. (06.02.2016)

ocenenia : MFF Cannes 1988 - Najväčší umelecký prínos ◘◘◘◘ popravde, film ma úplne zmiatol a neviem čo si o ňom myslieť.... samozrejme, výtvarná stránka je opäť barokovo bohatá, zároveň však presná a prísne usporiadaná, dokonalá, veď ako inak u Greenawaya... ale obávam sa že to ja tak jediné, čo dokážem na tomto bizarnom a "enigmovsky" zakódovanom filme objektívne posúdiť. Dejová a významová spletitosť je tvrdý oriešok aj pre väčších odborníkov ako ja (si myslím :) ... ale takmer určite je v tom zakódované niečo z feminizmu-antifeminizmu, niečo z túžby žien po slobodných ("hravých") mužoch, no väčšinou to končí tak, že práve muži sa stávajú hračkami v rukách žien, ktoré si ich podmania.... stratou slobody a voľnosti však muži strácajú aj príťažlivosť, ženám začnú prekážať, nudiť ich.... + nevera, nezáujem, neschopnosť sú tri smrtelné hry, ktoré sa žiadnemu mužovi so ženami neopláca hrať.... ale na intelekt a symboliku Greenawaya som prikrátky, takže je vysoko pravdepodobné, že tieto moje výplody nemajú s filmom nič spoločné.... a možno práve moja priam účtovnícka snaha mať všetko spočítané, zatriedené, a označené (čiže objasnené) je to, čomu sa Greenaway urputne bráni a čo odmieta (26.08.2011)

další vizuálně působivá lahůdka od Greenawaye plná jeho typického absurdního, bizardního až obscénního humoru. Děj tu není nějak důležitý a je jednodušší a lidovější než je u režiséra zvykem - tak by si ho mohl užít i běžný divák a pocítit na vlastní kůži jeho specifickou atmosféru. Čekají ho různé hrátky, jak s divákem, tak i mezi jednotlivými postavy a spolu všechno krasně ladí. Po rozjímání jsem se rozhodl pro 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.03.2013)

Topení po číslech se mi rozhodně líbilo víc než Prosperovy knihy, už jenom ten nápad s umisťováním čísel od 1 do 100 po celý film se mi celkem líbí a fakt mě to delší dobu bavilo. Nemohl jsem si nevzpomenout na Zorn´s Lemma od Framptona - tam je to samé, akorát s abecedou. A nemá to vůbec žádný děj, tady nějaký je. Je tu i dost pěkných záběrů, ten bizarní černý humor mě docela i bavil, ale čím blíže konci, tím více utahaný to bylo, takže logicky jsem se pak začal nudit. I tak to ale špatné nebylo (i když, já bych si to přál víc dějovitý, ale to by pak asi nebyl Greenaway), dokonce tu Greenaway držel to zobrazování perverzity na přijatelné hranici, takže dobrý. 3* (26.01.2019)

Vnímat tento film ve všech jeho vrstvách, rovinách a skrytých významech je pro běžného diváka velmi náročné. Je lepší si nedělat ambice k pochopení a nechat na sebe působit obrazy s různými zakuklenými kódy. Pohodová lehkost, s jakou topí ženy své manžely je umocněna známostí s místním patologem a není lehké rozpoznat, kam celá ta absurdita míří. Myšlenkový svět Petera Greenawaye je mi stále záhadou a nejsilnější devizou v jeho filmech je pro mě výtvarná stránka.. (09.12.2012)

Obrazově - výtvarně úžasně ztvárněný film. Balada o mokré smrti na různý způsob. (22.05.2009)

Skvěle jsem se bavila - mám ráda filmy na kterých si smlsne mozek i oko. Ale nač rozpitvávat každý symbol a hledat jeho jedině správný význam? Krása umění přece spočívá i v tom, že podněcuje fantazii a dává prostor a svobodu k vlastní interpretaci. (09.06.2015)

Greenaway je ozaj majstrom filmového umenia a touto hrou s číslami a postavami pripravil ďalšie gurmánske sústo pre filmových fajnšmekrov... :o) (27.09.2005)

V artově nedefinovatelné, bizarní, řekněmež "krimi-komediální romantice" 3 (generací) žen - kteréžto jsou v podstatě 1 - si každý může objevovat a interpretovat mraky jinotajů či (biblických) podobenství. Ale nemusí, za sympaticky svéráznými charaktery Greenawayova hra nepostrádá na svou podivnost a cyničnost dostatečně usměrněný příběhový vývoj. Mě nejvíc zaměstnalo nacházení čísel 1-100 v záběrech a obdivování (nahé) krásy mladé Joely Richardson. :-) (23.11.2017)

Silná obrazovost a kompoziční vymakanost je Greenawayovou předností. Z těch dalších jsou to (ne)podstatné maličkosti (jako zde všudypřítomná čísla), repetitivnost a působivé paralely - i s těmi si zde Greenaway typicky pohrál. Nejde o jeden z jeho nejlepších snímků, jeho poetika ale nabývá zajímavou novou podobu. (17.06.2021)

Velka nadhera v kazdem zaberu proudi k divakovi skrz dlouhe a pomale kamerove jizdy, az divadelni zinscenovani scen a vsudypritomne ozivle barokni obrazy. Vse slouzi k vypraveni jednoducheho pribehu trech dam, ktery je stejne nepochopitelny jako odhadnutelny a pod kterym si reziser hodne sofistikovane hraje s divakem pomoci svych meta-her. Jedna se o meho prvniho Greenawaye a rozhodne ne posledniho, protoze jsem byl unesen. (12.01.2016)

Vizuálně dokonalý film z dílny příslušníka světové režisérské smetánky. Kdysi jsem Topení po číslech viděl ve filmovém klubu, později několikrát na monitoru počítače, naposledy dnes. O čem to je? Libido a pud smrti (též destrukční pud; někteří psychoanalytikové razili název destrudo, ale neujal se; více se používá protiklad Eros – Thanatos) hrají hru na hřišti obsese. Nutkavé prvky jsou zde zastoupené opravdu hojně. Děvče počítá hvězdy na obloze, chlapec listy na stromě, chlupy psovi a hlavně zvířecí mrtvolky přejeté automobily. Film začíná erotickým výjevem, ale záhy se stane patrným, že pud smrti má v tomto případě silnější pozici. Čtyři vraždy utopením se jeví být něčím iracionálním, ale nevědomí pro takové konání může mít vážné důvody, které by před soudem vědomí neobstály. Ve filmu je ostatně uslyšíme. Procesy, které v lidské psýché mohou probíhat jako nevědomé fantazie, jsou tu zvnějšněné v plné symbolické parádě, jako je třeba lov smrtihlavů a spousta dalších náznaků, zvláště v bizarních v hrách, ale i jinde, např. rubáš, hrobník nebo leklé ryby. Zkrátka naprostá filmová lahůdka. (27.04.2023)

[2,5*]     "I'm going for a swim." "Hope you drown." "Thank you."     Absurdná dramédia, zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Je to tretí film režiséra Petra Greenawaya, ktorý som videl a akosi sa mi potvrdzuje, že mi jeho štýl vôbec nesedí (aj keď je tento film mierne lepší ako zvyšné dva). Opäť ma to takmer po celý čas nudí (ak ma to zrovna práve niečím neodpudzuje). Opäť z toho vanie taká chladná odcudzenosť a tie bezemočné postavy mi poriadne lezú na city. Opäť tam je všadeprítomná vulgárnosť (v tom, ako je prezentovaná nahota, alebo trebárs aj smrť). A v neposlednom rade je tu opäť čierny humor, ktorý mi nepripadá ani trochu vtipný (posadnutosť mŕtvolami a počítaním). O čom to celé chcelo byť, som vôbec nepojal, vnímam to len ako režisérovu samoúčelnú snahu za každú cenu šokovať. A keďže ma nejako neohúrila ani tá ospevovaná obrazová nádhera, ostáva mi tak pochváliť iba hudbu Michaela Nymana a hercov, z ktorých ma najviac zaujali Bernard Hill (obhliadač mŕtvol Madgett) a Joely Richardson (najmladšia Cissie). (28.01.2023)

Evidentně nejsem adresátem příběhu nedbající poetiky podle Greenawayova visualistického kréda. K nějakému stanovisku směřující sujet inspirovaný během života považuji za hlavní smysl řemesla, kterému se jistě už proto říká „biografické“ a „kinematografické“. Jestliže se kunsthistoricky vzdělaný režisér rozhodne nepokládat tvar a smysl děje za hlavní náplň tohoto odvětví, aby naopak vybudil naši pozornost k významu hereckého, výtvarného a hudebního provedení při tvorbě stylově nezaměnitelné atmosféry, je to ve zcela organickém souladu s jeho profilem a výsledek může být uhrančivý. Greenaway je tímto režisérem, který chce vyprávět primárně, ne-li rovnou výlučně kompozicemi, replikami, náladou, a přece aniž bych se tím opovážil Drowning by Numbers zavrhnout jako nepovedený výstup, protože si jistě nalézá své příznivce, neoslovuje mě natolik kompaktním a potřebným sdělením, že by zastalo úlohu smysluplného děje. Během sledování A Zed & Two Noughts (1985) jsem se několikrát cítil jako v nedávno přehodnocovaném Sorrentinově Mládí (2015), jehož rozjímavá fascinace pomíjivostí života komunikovaná částečně srovnatelnými postupy (Sorrentino jen adekvátně námětu využívá jiný visuální materiál a nezapojuje odpornost a morbiditu) na rozdíl od zoologicko-filozofujících črtů Greenawaye nabídla koherentní nekomplikovanou epizodu, s níž se lze bez ohledu na sociální postavení a kulturní přehled snadno identifikovat a jakoby ji prožít. (29.05.2019)

Co by se stalo, kdyby se staré obrazy holandských a vlámských malířů daly do pohybu? Vzniknul by film, jaký natáčí Peter Greenaway, bezpochyby. Topení po číslech je v tomhle naprosto fantastické: pobřežní scenérie s malými mráčky nad mořem, na zelených prosálkých polích pobíhají ovce, v malých chatrčích se na stolech povaluje ovoce olezlé hmyzem, uvadající květiny jsou téměř dokonalou nabídkou k malířskému ztvárnění. Greenaway si libuje v nahotě, jeho postavy odříkavají bizarní dialogy nepřirozeným způsobem, celý film působí staršně groteskním dojmem (viz. scéna s opilou nahou ženou kyprých tvarů, která na zahradě zápolí s vanou plnou jablek). Pro mě geniální, naprosto originální film, který na Nově určitě neuvidíte. (23.06.2011)

Prvních 10 minut působí svěže a originálně, ale pak se z toho vyklube vizuálně pěkná, ale obsahově povrchní zábava pro snobské filmové publikum. Nedokoukáno. (03.01.2014)

Zaujímavý film so zaujímavým, takým iným spracovaním ako sme zvyknutí. Ale teda len v jeho prospech.. Veľmi sympatické bolo prostredie, všetko to tak pôsobilo jesenne, vrátane vzťahov, aj tie boli také jesenné. Jeden z 1001 filmov ktoré musíte vidieť než zomriete. (28.08.2013)

Uhrančivé podobenství, kde se rozdíl mezi mučiteli a oběťmi stírá. (13.07.2015)

Drowning by numbers nám ukazuje život jako sofistikovanou hru, jejímž pravidlům podléhá vše živé i neživé; cokoliv, s čím hrozí interakce. Ve svébytném univerzu rámovaném předem stanovenými pravidly, a tedy kde není prostor pro individuální rozhodnutí, emoce, osobní potřeby či relativizující skutečnosti. V univerzu hracího plánu, kde jsou lidé, zvířata i neživé objekty postavené na úroveň herních komponent se stejnou pravděpodobnostní hodnotou. Obsedantní režijní formalismus, hra s čísly, s tuto agendu plně respektují: žádný objekt se nedostane mimo scénáristický rámec, žádná postava na hranu svobodné vůle. Hází se stostěnkou, padni komu padni. Všechno má přiřazené číslo: mrtvé včely, zanedlouho mrtvé podzimní listí, běžci. Zanedlouho mrtvé všechno. Všechno musí z kola ven. Trochu mi to připomíná logiku snu, kde každá postava má účel a o svém jednání nepochybuje. Existuje pouze přítomný okamžik. __Zároveň ale i univerzu, které zúčastněným umožňuje vzdát se zodpovědnosti za své činy, jakkoli zvrácené, cynické, egoistické jsou. Rámec pravidel totiž obhájí vše, co umožní. A já tuhle metodu vypořádání se se životem respektuju. Kdo by si nechtěl na malou chvíli odpočinout od vlastního svědomí a permanentně přítomného pocitu viny ve světě, kde jedna plus jedna rovná se dva, kde má vše předem danou roli? Život je komplikovaná, vyčerpávající zrůda a po možnosti na moment ji odevzdat do rukou matematiky a rulebooku toužíme všichni. A vítěz? Když si teď zpětně vzpomenu na Smuta a jeho finální hru, ve které je hráč zároveň vítěz i poražený, jedná se o docela jiný typ hry. Hra, která demonstruje největší faul od života, a totiž ambivalenci, která ve hrách s jasně artikulovanými pravidly své místo nemá. Dodatek: ve filmu lze samozřejmě nacházet celou řadu dalších témat: přírodních cyklů, společenského darwinismu, feminismu, faktické, nepatetické povahy smrti, diktátu chtíče, sexuální emancipace nebo genderově podmíněného predátorství. Nechme ale protentokrát woke témata taky maličko odpočinout. (18.01.2024)