garmon

Výtvarně neuvěřitelný film, vlastně si říkám, proč nedat pět hvězd. Porovnat to lze snad s pozdním Ophulsem (kamera), dramaturgie mi házela tu a tam Kršku (Měsíc nad řekou?), kvůli hlavní herečce ale už taky novou dobu - Panýrková ve Štěňatech? - švihácký padesátkový krátký účes a "moderní" líčení "moderní" dívky... Výtvarně je to celé velmi originální - a zároveň bych řekl, že velmi snadno starobní: díky tomuhle líp chápu Sanatorium na věčnosti, tam už je barva... Má to punc dokonalého řemesla své doby a výtvarně to sedí kdesi na úrovni designu auta Tatra 603 (anebo Gottwaldova pohřbu designovaného architektem Krohou) - iluzivní oblé tvary končící do špičky, ornamenty snad ještě z art-deca, k tomu zde pravidelně pár soch nahých žen ve vstupní hale - dech se mi zastaví, když najednou vidím, kde se vzala podobná socha v zadní místnosti Twin Peaks - Lynch Hase mohl)... A jak se otočil věk, je tahle starobnost najednou hyperaktuální - co vidím u Mandica, bere si to právě z téhle doby (jedno, že od Ophulse). Solidní, pevně vykroužené a propočítané švenky, drobná přeostření a u-zoomnutí těžkých kamer, předem pečlivě a přesně stanovené překážky ve výhledu (okna v dešti), přízračné svícení studia: odlesky! komplikované lomy světla! přízračnost řady záběrů snímaných přes dlouhé sklo. Do porůznu zavěšených záclon se prolamuje světlo skrz roletu, diagonály kříží tváře, účes hrdinky jde taky do diagonály, k tomu má nakřivo posazenou girlandu ve vlasech. Přepečlivá a přebohatá výprava - všude ornamenty, těžké závěsy, látkové řetězy, střapce. Film má v každém druhém obrazu různě deformované kruhové kompozice určující obraz: pentagramové podlahy, prolamované kartuše na ubrusu a na zdech; je to tím až posedlé a dává to celku festovně soudržnou estetiku. Za řemeslo jednoznačně 100%, ale ani příběh není matný, je to doba Večera kejklířů, přesvědčivé je to dodnes i díky otevřenému vyústění. Mj. název Pożegnania odkazuje krom děje zjevně ke zde několikrát užité Beethovenově klavírní sonátě Les Adieux, tedy jak píše RadekTejkal dole.

Vše je krásně barevné, vyrobené do hladka a dokroužené Lubtchanskym v ranku Iosselianiho stylu; jen mi tentokrát ta galerie typů, přehlídka padesátníků poznavších pravý smysl života a s nimi i víceméně soustavné přitakání lidské rase, jejím (zlo)zvykům, stereotypům i půvabům, přišla už trochu očekávatelná. Když jsem porovnával s Podzimními zahradami, našel jsem v některých scénách (camea) tu souvislost, že se Otar prostě už chtěl jenom sám pobavit. Větší smysl to nemá. Nu což. Ale Milenci luny, mnohem nedokonalejší film, ti mě vzrušovali víc.

Moc se to nedá. Není to dobře natočené, ani to není vtipné. Lámu nad Dayanem hůl, Život podle Agfy byl skvělý, ale tohle je něco mezi pozdním Jancsóem a Trhala fialky dynamitem. Dřevní devadesátky s chlupatými baviči.

...za mě vynikající zábava. Mandico má neskutečnou technologii a vtipnou erudici. Je to opět film o stárnutí, ale je v něm znát i konec éry, stejně jako to bylo v Ophulsově Lole Montès. Půdorys je neudržitelně špatný a prázdný, ale právě to způsobuje podivuhodnou svobodu a prostor pro autenticitu. Chtělo to asi být “kde Greenaway končil, my začínáme”, za sebe ale vidím Mandicův nejsilnější osten jinde než v perverzi a vizualitě. Samozřejmě se to s divákem nepáře, takže pokud budete mít jako zdejší ehm verbal něco proti homoelitám, jděte radši via Duna: Část druhá, he.

https://www.databazeknih.cz/knihy/kira-kiralina-111572 vyšlo i knižně s měkkým "i"

Řidič tvrdej chleba má. Trochu mi to připomnělo Mzdu strachu. A to i ve vztahu k babě: Tora je na obtíž, měla by radši prát trika v noci, stejně jak Véra Clouzot, která dělala nejlíp, když myla podlahy. Kde jsou jen osudové trojúhelníky typu Julese a Jima?! Samotná zápletka působí trochu jak z povinných úliteb typu Šepitkové Ty a já anebo Muratové Poznávajíc širý svět - co lze ještě tak roubovat na zážitky uprostřed dělného prostředí. Režie ale pěkná, Daneliuc měl nakročeno. Hezké fóry s kamerou v úvodních titulcích, to vůbec nezestárlo. Obecně kamera vynalézavá! Občas nebyly v titulcích přeložené klíčové věty, takhle konverzační film to trochu shazuje. Komediální poloha trochu taky. Jakoby se ten film neuměl rozhodnout, čím bude.

Zvláštní mezičas konce sedmdesátých let, doby dostatečně vzdálené od dětí květin, doby plné temnoty a vyhoštění, doby těsně přes hrůzou z AIDS. Doba Possession, doba prokletých pankáčů bez statusu celebrit. Bloudění mezi časy. Tahle historka z ulice stojí a padá s energií obou hlavních herců. Boisson je rychlá, nečeká, málo komu zastaví, je překrásná, ale úsměšek mezi jejími rty má ostrost žiletky. Záběry jejího dravčího obličejíku soustředěného na řízení nablýskaného vozu uprostřed lesklé noci jsou nejsilnější na celém filmu. Lanvin je unavený, k sežrání umolousaný; jeho džínska je rozeplá až k chlupům nad ohanbím. Jejich l'amour fou provlhá podrážkami, připomínají Vardové Monu, bezdomovecká sebedestrukce tady v sobě nese smutek nenačatého. Bloudění nočními ulicemi je ale taky dokonale nasnímané a natajmované, má francouzský šmrnc a vůbec řemeslnou dokonalost. Dussollier mě neba a jeho podivně pojaté shrnutí na závěr je bohužel korunováním vyšumění do dvou třetin zajímavého kousku.

Mimo-řád-ný film. Spíš zajímavý,než silný. Dlouhé pasáže s dobytkem jsou úplně průměrné. Zakázka Zeljenkovi zněla "napiš to ve stylu Pendereckého" - k bačovskému dramatu je to fest příkrá kombinace. Kamera je výrazná až k manýře. Obojí způsobuje k tématu podivný distanc. Naprosto ojedinělé a fest působivé byly ale němé scény. Valach je neskutečný, on je hlavní postavou.

Spíš než symboly tu vidím antonioniovsky střiženou dramaturgii. Střídají se situace, důležitější než jejich realita jsou ale spíš podtexty a estetický dojem, které vyvolávají. Mizí příběh. Co zbývá? Dva muži, dvě ženy, komparz, moře. Trochu v tom přes Balt vidím i bergmanovské ořezání. Nejsou tu ale hutné dialogy. Kalina Jędrusik je tu mladinká jezinka. Přesto je skryta pod pořádným filmem make-upu. Teresa Szmigielówna je skvělá! Je Anouk východu.

Slabší Mandico. Zřejmě první kamerovky pro She is Conann - jestli se vůbec Elina vejde do masky. Příliš mnoho hudby a příliš ottingerovské prázdnoty. Osmdesátky první půlky jen zvoní: za tu zvetšelou a vyfénovanou kašírku by se nemuseli stydět ani Basiková se Střihavkou v roce 1992. Druhá půlka je dílnička ohledně Löwensohnové stárnutí z Planety opic. Ke konci trochu málo nahatý Jan Saudek v pohybu.