Soljaris

V druhé polovině mě to začínalo místy krapet nudit a herecké výkony občas působí poněkud strojeně (kromě Antonie Pilyus, ta to zahrála dokonale), ale jinak už snad nemám co vyčítat. Na Tarkovského verzi to sice nemá, ale i tak to skvěle funguje, má to chytře napsaný scénář, na televizní film je to slušně natočené, plynou z toho ty samé chytré myšlenky... A navíc za těch 143 minut tu - stejně jako u Tarkovského verze - není zbytečné scény a to mě vždycky hodně potěší. A navíc to má většinu času silnou podmanivou atmosféru. Takže za mě velká spokojenost a ačkoli to na plný počet zatím nevidím, na hodně silné 4* to je určitě. (25.05.2021)

Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk. (13.09.2012)

Naposledy jsem se s žánrem sci-fi potkala kvůli Fassbenderovi při X-menech (viděla díl První třída a od tý doby se, zatím bezúspěšně, odhodlávám ke zhlédnutí dalšího). Z podobně pitomých důvodů (Vasilij Lanovoj) jsme se po více než dvou letech rozhodla sledovat další sci-fi, tentokrát o zhmotnění myšlenek a výčitek svědomí daleko ve vesmíru, spíše takový poeticko-romantický příběh, při němž jsem si nemohla nevzpomenout na léta, kdy jsem se ve svém volném čase věnovala místo historii kvantové teorii…(tehdy jsem se jí a zejména viditelné části záření (světlu) věnovala i v čase zadaném (ve škole), u čehož jsem vlastně zůstala dosud (v práci), i když tam si vystačím se zákonem lomu a odrazu): „Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony …) Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice.“ Film možná autora předlohy zklamal, ale mě (zejména po tolika letech od školy) už ani ne, a s výjimkou titulků ke druhé části jsem se ani chvilku nenudila a ani jsem děj bezprostředně po skončení nepustila z hlavy… Trošku komorní příběh pro čtyři herce, z nichž kromě (vždy zajímavého) Lanovoje mě zaujala také Antonina Pilyus v roli Harey. Děj směřoval k nevyhnutelnému konci (jiný by se tam rozhodně nehodil) ale ponechává jakousi naději, která vyplývá i z té mojí definice, kterou jsem tedy nevytvořila já, ale někdo na české Wikipedii ( po tolika letech to tak bylo bezpečnější, než znovu formulovat už zformulované). (30.03.2015)

Úplně první zfilmování klasické sci-fi Stanislawa Lema. Téma setkání lidské civilizace s něčím inteligentním v dalekém vesmíru, bylo vždy něčím fascinujícím. Přístup Lema byl revoluční, když nechal člověka setkat se s něčím pro něho nepochopitelným. Se zhmotněním se vlastních vzpomínek. Je s podivem, že v atmosféře SSSR vzniklo takto přelomové sci-fi. Ačkoli Kubrickově 2001: Vesmírné Odyssee z téhož roku se rovnat nemůže. Odpověď soudruzi připravili až o pár let později , když pověřili Tarkovskijho. _____ Vlastní filmové provedení je velmi komorní. Chladně odtažitý mikrosvět výzkumné stanice na orbitální dráze Solarisu provází tíživá atmosféra. Člověk jakoby došel až na samý konec své existence a chtě nechtě se musí vyrovnat s minulostí, s vlastními hříchy. A není to spíš tak, že oceán Solarisu zkoumá člověka, než že je tomu obráceně? Lem se vyjádřil ke všem filmovým adaptacím vlastního díla poměrně kriticky. Nepsal prý přeci o lásce ve vesmíru. Původní myšlenka byla někde jinde. Toto téma je ale pro film natolik vděčné, že se mu v podstatě nelze vyhnout. Ještě dále šel tímto směrem americký remake z roku 2002 . (08.09.2014)

Myslím, že tohle je nejvěrnější adaptace Lemova románu (se všemi jeho klady i zápory) - navzdory laciným televizním kulisám a určité občasné teatrálnosti herců i provedení některých scén je dokonce poutavá, dobře natočená i zahraná, dramaturgicky dobře vystavená, klade ty správné „člověčenské“ otázky. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč šel Tarkovský dál a některé motivy a filozofické nápady, zde jen nadhozené, domyslel a dotvořil do svého, svébytného díla (a taky se nedivím, že se Lem pak na Tarkovského zlobil, nj, štvalo ho, že ho to taky nenapadlo). Navíc tvůrci velmi dovedně využívají práci se světlem a stínem, a to nejenom ve chvíli, kdy se Hari objeví, ale i v jiných scénách. I to zmizení na konci - jak šátek odfoukne závan vzduchu - je natočeno dokonale. Člověk si najednou uvědomí, že není potřeba naturalistických scén, stačí náznak a divákova fantazie. Řekl bych, že jde o hodně povedené dílko. A představitelka Hari - zde v hercích v této chvíli, kdy komentář píšu, neuvedená Antonina Piljus - je fakt čupr holka, na kterou se moc hezky dívalo. Sama mi připomněla jednu moji dávnou lásku... ještě že u nás u paneláku není moře se silovým polem. (01.03.2021)