Láska Anny Elliotovej

Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. (22.05.2009)

Persuasion mělo slibný náběh k tomu být zajímavým komorním dramatem. Rupert Penry-Jones a Sally Hawkins jsou vyrovnaná dvojice (a přes všechny mé antipatie k Sally mi nakonec nevadila). Jenže ostatní linie jsou osekány na kost a příběh působí neukončeně. A mým největším problémem je naprosto úděsná rozklepaná kamera a nepříjemné až dokumentární záběry. Zvlášť ze začátku je to velmi rušivé a upřímně mi to lezlo celkem na nervy. Tohle patří do úplně jiného žánru. Také Annina běhací sekvence po Bathu je trochu k smíchu. Naštěstí film kromě ústřeního páru táhne nahoru i krásná hudba Martina Phippse, ale celkově se nedokážu ubránit mírnému zklamání. // I napodruhé všechny výtky přetrvávají, ale nějak mi to sedlo o mnoho lépe než předtím. (05.04.2014)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)

Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. (18.06.2014)