Réžia:
Adrian ShergoldScenár:
Simon BurkeHudba:
Martin PhippsHrajú:
Sally Hawkins, Rupert Penry-Jones, Alice Krige, Anthony Head, Stella Gonet, Tobias Menzies, Amanda Hale, Julia Davis, Finlay Robertson, Joseph Mawle (viac)Obsahy(1)
Další adaptace románu Jane Austinové v Čechách známého jako Anna Eliotová. Hlavní hrdinka je Anna (Sally Hawkins), nejstarší ze tří sester, je milá, rozumná, hodná, ale nešťastná. Před 8 lety byla zamilovaná a zasnoubená, ale rodina jejího vyvoleného odvrhla, a tak se Anna musela své lásky vzdát. Osud jí ale připravil další šanci. Hrdinka opět potkává svého bývalého snoubence kapitána Wentwortha (Rupert Penry-Jones), ovšem za nečekaných okolností, při návštěvě u provdané sestry je jí představen jako nápadník jedné z jejich sestřenic. Kvalitně zpracovaný příběh přináší zajímavý pohled do duší obou hrdinů. Představitelka hlavní role Sally Hawkins byla za svůj výkon odměněna Zlatou Nymphou na Televizním Festivalu v Monte Carlu. (ylang)
(viac)Recenzie (78)
Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. ()
Persuasion mělo slibný náběh k tomu být zajímavým komorním dramatem. Rupert Penry-Jones a Sally Hawkins jsou vyrovnaná dvojice (a přes všechny mé antipatie k Sally mi nakonec nevadila). Jenže ostatní linie jsou osekány na kost a příběh působí neukončeně. A mým největším problémem je naprosto úděsná rozklepaná kamera a nepříjemné až dokumentární záběry. Zvlášť ze začátku je to velmi rušivé a upřímně mi to lezlo celkem na nervy. Tohle patří do úplně jiného žánru. Také Annina běhací sekvence po Bathu je trochu k smíchu. Naštěstí film kromě ústřeního páru táhne nahoru i krásná hudba Martina Phippse, ale celkově se nedokážu ubránit mírnému zklamání. // I napodruhé všechny výtky přetrvávají, ale nějak mi to sedlo o mnoho lépe než předtím. ()
Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. ()
Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. ()
Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. ()
Galéria (26)
Fotka © Independent Television (ITV)
Reklama