Harry Potter a Polovičný princ

S filmovým Harry Potterem a Princem dvojí krve je to trochu složité. Na jednu stranu jde o jeden z nejtemnějších dílů celé série, zároveň je ovšem rozhodně tím nejvíce komediálním. Minimálně v něm rozhodně nejvíc verbálního, grimasního i situačního humoru. David Yates se ovšem zvládl po Fénixově řádu vrátit a tyhle přesně dvě roviny skvěle vybalancovat. Princ dvojí krve je totiž definitivně tím dílem, kdy postavy opouští dětství a musejí se postavit faktu, že zrovna probíhají temné časy. Které navíc mohou časem být ještě temnější.   S odstupem času nejvíc výtek vůči filmové adaptaci Prince dvojí krve vzniká z pohoršení nad tím, že se Yates, scenárista Steve Kloves (který se po absenci u pátého dílu k sérii vrátil a opět se prokázal jako schopný kastrátor vaty) a spol. rozhodli dát přednost romantickým linkám a z filmu tak zmizelo spousty scén o minulosti Voldemorta. Síla Voldemorta ovšem přeci jen vždy tkvěla v záhadnosti a nejasnosti. Ve výsledku tak zbyli dvě flashbacky, které naznačí, že s Tomem Riddlem bylo od počátku něco v nepořádku a filmová adaptace přitom neprozradí příliš moc. I když je totiž v knihách Voldemort víceméně pojat jako čistokrevné zlo, knižní předloha se ho nakonec přeci jen tak trochu snaží obhájit. A samotná Rowlingová navíc prohlásila, že kdyby Tom Riddle hned svém narození nepřišel o matku, byl by nejspíš lepším člověkem. Důležitější je, že Hero Fiennes Tiffin (synovec Ralpha Fiennese) dokázal ztvárnit dostatečně znepokojivou verzi 11-letého Toma Riddlea, Frank Dillane zase Toma Riddlea v pubertálním věku, která dokáže mást tělem.   Princ dvojí krve má zásadní handicap v tom, že je předposledním dílem série a musí tak především připravit půdu pro velké finále. Ukázat, že by Harry Potter rád prožil normální středoškolský život plný romance, zábavy s přáteli a koníčky jako Famfrpál, jeho status vyvoleného a fakt, že Harrymu Potterovi je cizí stát v koutě, je prostě zásadní překážkou. David Yates se naštěstí opět projevil jako tvůrce, který má pro dialogové scény neskutečné vcítění, dokáže v nich dirigovat herce a emoce jsou tak snadno na skladě. Humoru je tu sice požehnaně, přesto Yatesovo pojetí zůstává do velké míry špinavější.   Stačí ostatně už samotný otvírák filmu, kdy se útočí na kouzelnický i mudlovský svět, projevování strachu ze všech stran a především ukázka toho, že skutečně už ani v Bradavicích není bezpečno. Yates měl i tentokrát v malíku vizuál a mnoho šikovných audiovizuálních nápadů, Alan Rickman, Michael Gambon či nováček Jim Broadment poté mohli bez problému dokázat své herecké umy (zvláště Broadment jehož Horácio Křiklan je sice zdrojem mnoha humorných situací, zároveň se ovšem ukazuje, že je dost možná jednou z nejtragičtějších postav celého světa). Výraznější úlohu navíc dostává i Draco Malfoy v podání Toma Feltona, kdy se i tady ukazuje, že to s nejméně oblíbeným spolužákem Harryho Pottera též není zas tak černobílé. Jak bylo snadné Draca Malfoye celou ságu nenávidět, šestá epizoda tomu minimálně zvládá podlomovat led.   Mladí herci ostatně zvládli držet krok se svými zkušenějšími hereckými kolegy, Emma Watson zde ostatně má pár momentů, které mohli začít zavírat pusu těm, kteří pochybovali o jejím hereckém talentu. Daniel Radcliffe funguje jako parádní protagonista, kdy je celkově v Yatesových filmech Harry Potter zajímavější postavou a Rupert Grint má alespoň v pár momentech prostor předvést své nedoceněné komediální nadání. Přesto Evanna Lynch jako Lenka Láskorádová celou dobu působí dojmem, že si svou roli užívá nejvíc a i díky tomu jsou prakticky každé momenty se střelenkou k zulíbání.   Nicholas Hooper po Fénixově řádu opět dokázal přijít se silnými hudebními motivy (soundtrack upoutá pozornost už při nájezdu loga studia Warner Bros. a rekonstrukci závěru Fénixova řádu), kdy jeho hudba zvládá motivy rozvernější a veselejší sednoucí přesně k těm milým a komediálním momentům, stejně tak ovšem i motivy, které sedí k vážnějším sekvencím či sekvencím, kdy jde někomu právě o život. John Wililams zůstal nepřekonaný (jeho nepolapitelnost ostatně vždy u jeho nástupců připomene využití Hedwig’s Theme), Hooper ovšem s odstupem času (se vší úctou k Patricku Doyleovi i Alexandremu Desplatovi) udělal po Williamsovi po hudební stránce dost možná druhý největší dojem v rámci celé série.   Finále navíc funguje přesně tak, jak by tak zásadní dějový kotrmelec měl fungovat. Funguje u toho husina, emoce, celé to přijde náhle odnikud a ještě dlouhou dobu to trvá celé zpracovat. Zrovna tento moment jde poté vnímat jako ten, kdy Harry Potter musí definitivně dospět a postavit se na vlastní nohy. A funguje to celé i jako brilantní předehra pro finále. Finální moment, kdy se v melancholii hrdinové rozjímají nad krásou Bradavic, které už nikdy nebudou stejné, je to silné.   Humoru je možná jen v rámci Prince dvojí krve v jistých momentech až příliš, stejně tak zamrzí, že i přes fakt, že jsou ony romantické linky velmi důležité v oblasti rozvoje postava a především budování pro nevyhnutelné oběti, přeci jen by to možná chtěl útlum. Nadále sice platí, že čím méně o minulosti Voldemorta, tím lépe, minimálně pár minut a vysvětlování zásadních otázek by ovšem filmu rozhodně prospělo. A háček tkví i v tom, že je Princ dvojí krve prostě stavidlem pro finále. Ovšem pořád stavidlem, které půdu pro finále připravuje solidně.   Po Princi dvojí krve vlastně nebylo jisté, zda se Yates chopí i režie posledních dvou filmů (sedmičky rozdělné do dvou částí), po Fénixově řádu a Princi dvojí krve ovšem volba jasně dávala smysl. Yates si mohl dokončit svou temnější trilogii (respektive tetralogii) a finále Harryho Pottera mohlo dostat šikovného režiséra, který z jednotlivých momentů prakticky vždy vymačkal maximum. Důkazy je třeba hledat nejen u Fénixova řádu, ale právě i u Prince dvojí krve.... Viděno v kině:3x (16.06.2018) (menej) (viac)

Kdyby se mě někdo zeptal na největší filmové překvapení roku 2009, hned bych odpověděla HP6. Děsila jsem se předem, neboť Premier dopředu avizovala, že ve filmu bude chybět závěrečný boj (na který se těšil každý čtenář předlohy) i pohřeb Brumbála. I přes trochu rozpačitý začátek (nepamatuji se, že by v knize byl nějaký flirt s mudlou) a podivnou cestu vlakem (která se od předchozích dílů snad víc lišit ani nemůže) se však děj brzo rozjel na plno a mně nezbývalo než čumět s otevřenou pusou. Mezi nejlepší scény scela jistě patří dech beroucí famfrpál. Kdyby nebylo (totálně) plné kino, fandila bych při zápase se zmijozelem z plna hrdla jako na utkání Slavie / Sparta(fuj). A teď bych přešla k "nej" tohoto filmu: největší extáze: SNAPE. Neuvěřitelný a dokonalý výkon. Snape je jednou z mých nejoblíbenějších postav a to jak se objevil v astronomické věži s prstem na puse a jeho nástup před ostatní smrtijedy (podtržený úžasnou hudbou), to je prostě něco neuvěřitelného. nejlepší herecké obsazení: Znovu se potvrdilo, že obsadit do role Belatrix Helenu Bonham Carter byla nejlepší volba v životě. Nedokážu si představit Belu lépe zahranou. Možná trochu předčila i svou knižní předlohu. Výborná je opět i Evanna Lynch (s perfektním českým dabingem), což se opět ukázalo jako nejlepší volba v životě. Z obsazení Horacia Křiklana jsem měla trochu strach, veškeré obavy však zmizely, když se na plátně objevil Jim Broadbent. největší překvapení: Zombie z jezera nebyli tak trapní jak jsem se bála že budou nejsympatičtější postava: bratři Weasleyové nejlepší scény První hodina lektvarů, Famfrpál, oslava vítězství v zápase, bitka z Dracem v umývárně, dramatický nástup Snapea na scénu při popravě Brumbála. nejvtipnější scéna: Ron spořádá bonboniéru, která obsahovala Amorův šíp a následně civí na Měsíc a objímá Horacia nejdojemnější scéna:Brumbál musí vypít obsah mísy ukrývající viteál nejsmutnější scéna: Smrt Brumbála a "hůlkový obřad". Musím se přiznat, že i mě ukápla slza. nejtrapnější scéna: Ginny zavazuje Harrymu tkaničku...tohle holky prostě nedělají!!!! největší zklamání: obsazení staršího Toma Raddla (který když promluvil s českým dabingem u stolu na Křikově párty, myslela jsem že mluví to dítě ze sirotčince dospělým hlasem), uhranutí Katie Bellové (kterou ani nehrála stejná dívka jako v předchozích dílech) a samozřejmě vystřižení (resp. nenatočení) závěrečných scén. Závěrečné shrnutí: Už dlouho jsem nešla do kina s tím, že ten dav valící se po eskalátorech tam jde taky. Je to pěkná ukázka toho, že ne každý se spokojí s downloadem. Některé filmy se prostě musí vidět v kině. A moje shlédnutí provázel dar shůry, protože na poslední chvíli kamarádka řekla, že musíme najít kino kde to hrajou dříve (tudíž rezervace do imaxu propadla) a v Cinema city se akorát! uvolnila dvě! místa vzadu! a uprostřed!(v jinak totálně natřískaném kinosálu). Prostě dar Matky Přírody J HP 6 provází dobré počítačové triky (zase mluvím hlavně o famfrpálu), výborná atmosféra, vcelku uvěřitelné dialogy (i když Emmě Watson ten smích PROSTĚ NEJDE) a ÚŽASNÁ HUDBA. Místy doopravdy dokonale a působivě podtrhuje scény (jak jsem již zmiňovala - Snapeův dramatický nástup). Jako skalního a zarytého fanouška HP, který několikrát četl celou sérii a má doma hůlku z vrbového dřeva, by mě měl film asi znechutit a naštvat. Je pravda, že po opuštění kinosálu jsem slyšela nejrůznější názory (od nejlepšího dílu HP z HP po nejslabší filmové ztvárnění). Osobně se přikláním k první variantě. Toto je jeden z nejlepších Potterovských filmů. Jako důkaz bych chtěla uvést, že mě film uchvátil natolik, že se mi o HP ( a o Snapeovi samozřejmě také) ten večer zdálo…Yatesovi se docela slušně podařilo sešrotovat tlustou bichly na 2,5 hodinový film a vícero knižních zápletek spojit do jedné filmové scény. Kloubouk dolů, před ním má úctu i Dejvid Kaprfíld… (15.07.2009) (menej) (viac)