Perverzní průvodce filmem

Pre diváka by bolo určite znesiteľnejšie keby bol "psycho"analyzoval v rodnej reči, lebo ten jeho otrasný prízvuk spôsoboval mojim ušiam akustické muky. No keď sa Slavoj konečne "prepsychoanalyzoval" k záveru, zistila som, že až taká sranda to nebola a Vertigo či Lost Highway si s dovolením budem radšej aj naďalej chápať po svojom. (05.03.2012)

Nene, pro mě tohle není. Nezáživné a nudné. Z fáze "Je pecka, jak mluví" jsme se velmi rychle dostali do fáze:"Já chci zabít SLAVOJE!" Intelektuální v každé větě. Slavoj vyvozuje z šílenosti další šílenost a k tomu stále opakuje své "of course". Odpočítával jsem poslední minuty. Nebralo mě to, nezaujalo. Ano, spoustě věcem jsem nerozumněl, ale dokument mě naopak přesvědčil, že jim ani rozumět nechci. Děkuji, ale filmy si raději užiji. Duch Žižeka mě bude pronásledovat ještě hodně probděných nocí. Již to nechci vidět! Dávám plus za jeho mluvu a za návštěvy míst činu. (03.02.2010)

„Film je perverzní umění. Neuspokojuje vaše touhy, ale říká vám, po čem máte toužit,“ otevírá tuhle filmovou přednášku slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek a svýma vykulenýma očima, divokými vousisky a neodolatelně vtipnou, lámanou angličtinou se vyklání z plátna. Ve dvou a půl hodinovém dokumentu, skoro eseji nás pak stručně provádí svojí freudiánsko-lacanovskou filmovou teorií. Další důkaz, že akademické přemýšlení a psaní o filmu není žádným intelektuálským strašákem (jak se snaží tvrdit většina našich „běžných“ filmových „recenzentů“), ale především to může být ohromná legrace. A navíc se pak máte dlouhé hodiny o čem bavit v hospodě… Žižek sám vstupuje do dekorací (i do jednotlivých záběrů) superznámých (Matrix, Vertigo), známých (Dogville, Vymítač ďábla, Rozhovor) i skoro zapomenutých filmů (Possessed). Na konkrétních příkladech tu pak rozkládá svoje někdy ulítlé jindy fascinující závěry ohledně toho, co jako diváci od filmu chceme, co od něj dostáváme i o tom, co od něj dostaneme vždycky, aniž bychom o to zrovna stáli… Dotkne se fenoménu filmového voyeurství, lidské sexuality (víte, že muž se nikdy nemiluje se ženou, ale spíš s dokonalou představou a žena tak vlastně není nic než masturbační pomůcka?!) i toho, proč je právě film průhledem do skutečného Reálna (toho smradlavého hovna na chodníku našeho běžného života). Znovu opakuji, ne všechno, co Žižek tvrdí, je úplně přijatelné, ale všechno bez výjimky je stoprocentně neotřelým úhlem pohledu a zajímavým námětem k přemýšlení (například takové květiny by se měly dětem úplně zakázat, protože snad neexistuje nic perverznějšího než rozvitý květ lákající na voňavý pyl chtivý hmyzí sosáček). A co tak interpretovat na závěr? Vezměte si takové Hitchcockovy Ptáky: Když si odmyslíme fantastickou, hororovou zápletku, co zůstane? Panovačná a trochu naivní blondýna, která si to o víkendu chce prostě stůj co stůj rozdat s ramenatým svalovcem. (14.12.2006)

Pokud vás aspoň trochu zajímá psychoanalýza, poslouží vám Perverzní průvodce jako velmi podnětné a zajímavé cvičení mozku. Myslím, že cílem sympaťáka Slavoje s obludným anglickým přízvukem není ani tak odhalit skryté významy ve filmech, ale spíš pokusit se na filmy nahlédnout zcela odlišným způsobem než běžný divák, běžný pseudointelektuální kritik a snad i jinak než zamýšlel sám autor. Jde tedy spíše o zábavnou hru s analogiemi, dedukcemi (resp. indukcemi) a interpretacemi se souběžným vzděláváním se v psychologii. Pro lidi, co se nebojí přemýšlet, nelze než doporučit! 8/10 (23.02.2014)

Slavoj vládne mocným nástrojem jménem psychoanalýza a tím nástroje dokáže otevírat temné a nesymbolizované prostory za obrazem a odhalovat, že celá kinematografie je vlastně jedna velká rázová vlna ze záchodové mísy... což je mimochodem ta největší poklona, kterou ji slovenský enfant terrible a nejnebezpečnější filozof západu může složit. Neobyčejně zábavný, podnětný a atmosférou přetékající dokument, který sice opisuje základní Slovincovy neduhy (eklekticismus, oblibu v nadhození myšlenky a jejímu zakecání i občasné nadměrné spekulativnosti), ale jinak se od něj nelze odtrhnout... tedy za předpokladu, že ve vás jména jako Lacan či Freud vzbuzují něco jiného než odpor. (31.01.2011)