Životy tých druhých

K tohletomu filmu musim napsat komentar! Dlouho jsem nezazil film u ktereho jsem nesnasel lidstvo a zroven ho zboznoval pro vsechny ciny, ktere se deji... film je hodne briliantne natocene drama o zoufalosti a lidskem egu v tehdejsi dobe v NDR... proste nemam slov a myslim ze si tenhle film zaslouzi vetsi slavu! (12.01.2017)

Některé věty z filmu vám ulpí v paměti a nemůžete je vyhnat, tak jako některé scény z filmu. Musím citovat! "Dreymane! Zátah zkončil, dostali jsme špatné informace. Promiňte." Kdo viděl moc dobře ví. O scéně k těmto větám mluvit ani nemusím. A další! " Dreymane měli jsme Vás podchyceného celou dobu. Máte plný byt štěnic, podívejte se za zásuvky. Víme o Vás všechno, úplně všechno. I to že jste pořádně nedokázal naši malou Christu uspokojit v posteli!" Tohle dílko mě fakt rozbouralo a jsem ráda, že je to doufám pryč. Protože u nás to nebylo jiný. I když odposlechy jsou stále v modě a navíc nás hlídá satelit!!! (22.08.2017)

To budu ještě nějaký čas rozdýchávat... A pak že v Německu nedokáží natočit kvalitní film... Zajímavé komentáře: Matty, Djkoma, pshimi, klerik (07.11.2008)

Velmi dobře vystavěný příběh, bohužel sprasený německými filmaři. Jak dlouho tedy malá Christa dělala agentku? Spis má cca 12 knih a divák je svědkem, že ji ušili na prášky až v závěru. Kdy tedy HGW odstranil psací stroj? Film je to neobyčejný až dech beroucí to jo, ale pověstná německá přesnost by se měla objevit i ve scénáři! (16.04.2010)

Velice silný příběh muže, který po probuzení ze socialistické letargie v podobě nalezení opravdově "čistého" člověka otáčí a nezištně napomáhá k právě těm aktivitám, jenž celý život přísahal potlačovat. Dilema mezi tím co je správné a tím co se zkrátka musí je zde vyhroceno takovým způsobem, že emocionálně podmanivé finále je v pořadí až druhým vrcholem tohoto působivého snímku. (21.09.2012)

A znáte tenhle? Honecker (pozn. aut. - Erich Honecker, generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa) přijde do své kanceláře, otevře okno, uvidí slunce a říká: "Dobré ráno slunce." A slunce odpovídá: "Dobré ráno Erichu!" V poledne jde Erich k oknu, otevře ho, vidí slunce a říká: "Dobrá den slunce." A slunce říká: "Dobrý den Erichu!" Večer jde Honecker opět k oknu a říká: "Dobrý večer slunce" a slunce neříká nic. Tak řekne ještě jednou: "Dobrý večer slunce! Co je s tebou?" a slunce odpoví: "Polib mi, já jsem teď na západě!" 87% Celosvětový výdělek k 27. 7. 2013: $77,356,942, což je 38,68 násobek budgetu (APLAUS!) (27.07.2013)

Doba útisku, manipulace, to je ve zkratce o čem film vypovídá. Dobu to vystihuje zřejmě dost, ale nějak jsem se u toho maličko nudila. Viděno v rámci Výzva 2016 (22.03.2016)

Výborne zrežírované a zahrané, film bavil a držal moju pozornosť po celú dĺžku. Postavy a dej predsa len vykonštruované (obzvlášť oddaný, chladný a pragmatický stúpenec režimu meniaci sa lusknutím prsta na rozcíteného pomáhaja disentu čo plače keď počuje klavír), ale účel poukázania na jedny z najhorších aspektov socializmu splnený. Neviem či celková realita socializmu bola skutočne len také depresívne bezútešno ako vidíme tu, obzvlášť keď aj do dnešného dňa naďalej platí staré dobré "the more things change, the more they stay the same". Trestanie "neprispôsobivých jedincov" dnes našťastie nie je inštitucionalizovaná záležitosť, ale stále sa neoplatí nasrať ľudí na určitých miestach. A naďalej si treba dávať pozor o kom, kde a čo napríklad napíšete (bez ohľadu na to či to je, alebo nie je pravda), lebo stále vám to dokáže zatvoriť nejedny dvere. (21.05.2018)

„Může někdo, kdo slyšel tuto hudbu, myslím opravdu slyšel, zůstat špatným člověkem?" Tento dotaz pokládá divadelní dramatik George Dreyman své přítelkyni a netuší přitom, že jednoho člověka, a sice kapitána Gerda Wieslera z tajné policie Stasi, který je v tu chvíli odposlouchává, právě poslech oné Sonáty dobrého člověka (snad ještě spolu s četbou sbírky básní Bertolta Brechta půjčenou z Dreymanovy knihovny) dokáže skutečně změnit. Že Vám to přijde trošku banální a málo uvěřitelná zápletka? No nevím, mě asi skoro ano, ale člověk si v tu chvíli musí říkat, že je to přeci jenom film. V tomto případě nicméně hodně kvalitní film s výbornou dobou atmosférou, naprosto uvěřitelnými hereckými výkony a působivou hudbou. Film, v jehož úvodní scéně může divák sledovat onoho kapitána Stasi, jak pomocí dosti nechutných psychologických metod provádí výslech obviněného a ještě to přitom náležitě zdůvodňuje studentům policejní školy. Vůči vyslýchanému přitom z jeho úst zazní i naprosto absurdní věta "Pokud důvěřujete humanistickému systému, pak bychom měli právo Vás zatknout, i kdyby se nic nestalo." To entrée filmu považuji přitom za moc důležité, protože díky němu by jeho divák neměl mít v závěru pocit, že kapitán Wesler byl dobrým člověkem. I když sama postava dramatika Dreyman by tento závěr asi učinit mohla, což potvrzují i některé ze scén filmu odehrávající se po pádu berlínské zdi. Na druhou stranu Dreyman nezná právě ty širší souvislosti, které díky onomu úvodu snímku známe my, diváci. Přesto jestli jsem trošku váhal nad udělením plného počtu hvězdiček, tak právě proto, že si nejsem úplně jistý, zda autor tohoto snímku takovéto vyznění snímku přeci jen nezamýšlel. Od chvíle, kdy známá filosofka Hannah Arendtová představila svou tezi o „banalitě zla“, uplynulo již více jako 40 let. Tato teze je podle mě trvale pravdivá a ani tento film by neměl na její pravdivosti nic změnit... (08.08.2018)

Prudký nesouhlas se Šandíkovým „tvůrci (…) fatálně nepochopili psychologii lidí, žijících v tomto systému“ i s komentáři zatracujícími „tezovitost“ a „šustění papírem“, nad kterým prý naštěstí zvítězila bravurní režie. Právě naopak – konečně scénář, který vůbec vzal na vědomí, že „šedou zónu“ netvořily jen pelíškovské smějící se bestie a davy vypočítavých oportunistů (to by režim sotva někdy padl), ale taky spousta těch, kteří se ve světě kolem sebe buď (i) jednoduše nevyznali a z pudu sebezáchovy ignorovali všechny náznaky, že s ním něco není v pořádku, nebo (ii) docela upřímně snažili hledat smysl a pokoušeli se zaujímat morální postoje uvnitř systému, ba že existovali i tací, kteří ještě v osmdesátých letech opravdu dokázali vášnivě rozprávět s vlastní partnerkou třeba o tom, co řekl Lenin o Beethovenovi a co byl vlastně zač, i když to nebyli žádní kovaní soudruzi s vymytým mozkem. A taky že člověk se jako fízl ani jako disident nerodil, že i archivář od Stasi mohl být z pádu režimu blahem bez sebe… Ty jemné odstíny, zmatky v hlavách a momentální zachvění rozhodující o tom, na které straně a v jaké roli se člověk ocitne, to je jedna z věcí, které mi na porevolučních filmech o oné době vždycky chyběly, a Životy těch druhých mi udělaly radost tím, že si právě z nich udělaly jedno z hlavních témat. Že se ho často dotýkají v nedořečených náznacích (viz některými vytýkaná „nepřesvědčivost“ Wieslerovy proměny), je spíš dobře, jinak se obávám, že by film doplatil na doslovnost, která z něj tu a tam (když se snaží přímočaře vyučovat dějepis, thrillerově napínat nebo dojímat romantickou linkou) přece jen čouhá. — P. S.: Oproti Špačkovým Poutům minimálně tři zásadní rozdíly: 1) herci, kteří bez výjimky umějí hrát, 2) nenápadně přesná atmosféra doby bez anachronismů v chování a jazyce postav (i bez okatého nastrkování dobových rekvizit do popředí záběrů), a hlavně 3) tiché soustředění na celek, motivace a vnitřní logiku namísto rozpatlávání vedlejších motivů, zaujímání siláckých póz a honění se za vnější atraktivitou. (15.10.2018)

Syrový zpočátku chladný příběh moci a bezmoci v policií ovládaném státě, kde můžete přežívat bez problémů, ale nesmíte myslet, nesmíte být vidět a nesmíte chtít žít. Běda vyjímečnému člověku a každému, v kom bude hlodat semínko pochybnosti a odporu. (31.01.2007)

4 * za film jako takovy a jednu za jeho tema a poselstvi. Takovych filmu by se melo tocit vic. (24.08.2007)

Předem poklona režisérovi, který byl v době 80. let dítětem a přesto natočil z oné doby snímek neuvěřitelné kvality a výpovědi. Wiesler, člen Stasi, Ministerstva pro státní bezpečnost v NDR, je pověřen špiclováním do té doby politicky "čistého" básníka Dreymana, jenž se pohybuje v kruzích umělců a zpupných intelektuálů. Místo korektních záznamů se však Wiesler proměňuje v "dobrého člověka", který básníka chrání. Režisér staví na přesných historických záznamech a film vyznívá velmi realisticky, obzvláště v oplzlém šmírování a atmosférou podezřívavosti, jež se jako štiplavý pach táhla celou socialistickou ideologií. S postavami odpůrců režimu jsem se bez problémů sblížil a snímek jsem si vychutnal, pro mě drama psané jak na míru, nic mu nechybí. (15.06.2008)

Ano, je to dlhy film, ale mne to z akehosi dovodu vobec nevadilo. Vyborne natocene, zahrane, podfarbene skvelou hudbou,... 95% (18.10.2009)

Hodně dobře natočená totalitní doba v NDR, jedno z nejlepších děl (podobné třeba Ucho), i když trochu idealizované. Rozhodně jsem se nenudil, jak zde někdo psal, že u toho usínal :)). Asi to každého neosloví, ale kdo v tom žil, toho jistě zaujme. Takových zpracování je dodnes zoufale málo, u nás prakticky neexistují, což je určitě škoda, protože příběhů by se ve složkách našlo určitě hodně. Herecky přesvědčivé, ale režisérsky trochu poplatné snaze o získání si masového přijetí a nějakou tu cenu např. Oskara. (28.10.2010)

Hodina děsné nudy, která prostě ale musí předcházet těm silným momentům. Už v té nudné první polovině jsou příjemně vzrušující náznaky, ale až od poloviny se film krásně rozjede. Obrovskou zásluhu na tom má hudba pro mě neznámého Gabriela Yareda a herecké výkony. Bohužel rok po tomto filmu představitel hlavní role zemřel na rakovinu žaludku. (18.03.2011)

Moc krásné, opravdu - jak Ulrich Mühe dokáže bez prakticky jediného hnutí brvou, bez změny výrazu tváře, prostě jen tak obrátit mínění o tom, že není hnusná komunistická svině, ale chlap se srdcem - to je naprosto neskutečné, navzdory děsivé nemoci... Ano, skutečně si tento herec zasloužil takovéto nádherné zakončení, neboť zůstane stále na vrcholu. Dilema rozhodování a tragické vystřízlivění (nevím, jak bych se rozhodla na místě herečky) dodává na složitosti situace. Kdyby byly všichni lidé alespoň trochu takový, tak tady nemuselo řádit takové rudé tornádo - stále totiž musíme to skryté a na povrch se deroucí zlo v sobě potlačit. Protože vždycky se to dá zachránit, i když jsme udělali špatné věci, můžeme se změnit a někomu pomoci. A jedna z posledních scén, tváří v tvář (ne)vyhnunelnosti (ne)setkání se s osudem, že každý jsem jen obyčejně pracující člověk, mi ještě stále vhání slzy do očí... (20.09.2011)

Životy těch druhých jsou filmem, který je téměř po všech stránkách skvěle zvládnutý, ale po skončení ve mě absolutně nic nezanechal....naprosto žádné emoce. Nejintenzivnější uznávám závěr, resp. ty zhruba dvě minuty, ale to je vzhledem k celkové délce filmu žalostně málo. (03.09.2012)

Nezabudnuteľná úvodná scéna - výsluchová psychológia Stasi, až z nej mrazí. Herci brilantní. Plynutím stopáže film stráca na autenticite a stáva sa "akademickým". Toť moja jediná výtka - postavy akoby nemali svoj život, ale len ten scénaristický. Napriek tomu, moja srcofka - film totiž vypovedá o dobe, ktorá je smutnou súčasťou aj našich dejín. Vďakabohu zaň a kúsky českej kinematografie (Občanský prukaz, Pupendo etc.), reflektujú obdobie, na ktoré sa slovenská kinematografia (kultúra vôbec?) skrátka nezmôže. (19.11.2012)

Ekvivalnt a předskokan české sračky "Ve stínu" (21.02.2013)