Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (408)

plagát

Dokonalé dni (2023) 

Spíš než drama by to obstálo jako architektonický průvodce po tokijských toaletách. O Hirajamovi nevíme zhola nic a sledovat jeho asketicky repetitivní život a jeho drobné radosti mi na 2 hodinový film přišlo příliš. Chápu, o co Wendersovi šlo, ale emočně to na mě nefungovalo a dost jsem se nudil.

plagát

Zóna záujmu (2023) 

Nadšení z prvotních pozitivních ohlasů u mě dost ochablo, když jsem zjistil, že to točí Jonathan Glazer. Bohužel i přes nepříliš vysoká očekávání mě ani tady nepřesvědčil, stejně jako žádným ze svých předchozích filmů. Koncepčně je to zajímavý, ale provedení je silnej lartpourlartismus. Jediný silnější momenty filmu se pro mě odehrály úplně na začátku, kdy architekt popisuje, jak budou fungovat krematoria, případně jak si Frau Höss s děvčaty rozebírají kořist, ale celá ta myšlenka holokaustu skrytého na pozadí se rychle vyčerpá a film se pak jen a jen vleče. Vidím, co se Glazer snaží říct, ale nic to se mnou nedělá. Celé to působí strašně na sílu, vlastně až lacině, kdy se pro dodržení formální čistoty nápadu nemyslí na to, jestli ten film funguje jako drama. A ty scény točený termokamerou (?), ten půlminutovej záběr na červený plátno, a celej závěr mi pak přišly už vyloženě pozérský.

plagát

Zuckerbaby (1985) 

Život stalkerky v absurdní poetice Aki Kaurismäkiho a barvách Kar-Wai Wonga. I když v závěru to trochu drhne, celkově je to nevšedně natočený a hlavně milý film. Na Bagdad Café ale nemá.

plagát

Návrat královny (2022) (seriál) 

Oceňuju snahu, jako osvěta do bigotního zapadákova (nejen v Polsku) to možná udělá víc užitku než škody (i když vzhledem k tomu množství stereotypů je to diskutabilní), ale bohužel je to tak strašně banální, naivní a plný trapných vtipů a klišé, že to místy až bolelo.

plagát

Napoleon (2023) 

Člověk čeká nějaké nudné válečné drama a dostane svěží, satirou a ironií protkanou studii narcisty, jehož snahu dobýt Evropu skrytě žene potřeba zavděčit se mamince. Scott si dělá prdel nejenom z Napoleona, ale vlastně ze všech naristních psychopatů, kteří vládnou svým impériím. Těžko nevidět paralely se současností v příběhu mindrákama hnanýho ňoumy, kterej napadne celou Evropu, protože "chce mír", a způsobí při tom smrt 3 milionů lidí. Joaquin Phoenix a především Vanessa Kirby hrajou skvěle, jejich turbulentní vztah je fascinující sledovat, místy je to tak vtipné, že jsem se smál nahlas. Historická nepřesnost je mi zvysoka ukradená, bavil jsem se skvěle.

plagát

Bod obnovy (2023) 

Z hovna bič neupleteš aneb chtěli jsme natočit světový film, ale dopadlo to jako vždycky. Dialogy psal někdo s prstem v prdeli, takže herci hrajou jak prkna z ochotňáku, i kdyby nakrásno s lepším textem uměli líp (u Hádka pochybuju), a jejich postavy se chovají nepřirozeně schematicky. Dementním dialogům sekunduje plejáda předvídatelných žánrových klišé a směšný děj plný logických chyb. Sci-fi aspekt zůstává naprosto nevyužitý, vůbec se tu neřeší nějaké etické, společenské nebo filozofické dopady možnosti zálohovat vědomí, naopak zůstává u té nejlacinější formy povrchního sci-fi na efekt, kde věci dělají bžžt a boing a nic víc z toho. V jádru celý Bod obnovy ale ani sci-fi být nemusí, protože ve skutečnosti je to jenom blbá laciná detektivka, stejná jako ty desítky blbých laciných televizních kriminálek, který se u nás točí jak na běžicím pásu. Že tentokrát jednu z blbých laciných kriminálek zabalili do pěknýho vizuálu, z ní kvalitní film nedělá.

plagát

Ze soboty na neděli (1931) 

Mám problém docenit formální kvality filmu, které samy o sobě nevyniknou, pokud člověk nezná kontext ostatních děl doby a/nebo nedostane před projekcí uměnovědnou přednášku. Ani s ní bych si to ale moc neužil, protože bez ohledu na technickou inovativnost nebo jinakost tohoto díla mi přišel jeho děj nebetyčně blbý, a pokud je jednou z jeho hlavních devíz práce se zvukem v raném období zvukového filmu, ty ozvučené záběry na prostředí mi přišly občas až samoúčelné, jak se občas stává tvůrcům, kteří pro novotu a nadšení z nějaké technologie hledají způsob, jak jí do díla nacpat co nejvíc, a trochu to přepálí. Taky nejsem zrovna příznivcem tohoto stylu hudby, takže slyšet ukňouraný Slovník lásky pošesté už mi hodně lezlo krkem. Co se samotného námětu a děje týče, moc mě bavil začátek, kdy se Nany chová k pánům jako k užitečným blbcům a vodí si je na malíku ve stylu Sedmikrásek, a párkrát jsem se i upřímně pobavil (Pozvali mě do separé...), ale jakmile začne seznamování Máni a Karla, oči se mi jenom protáčely. Říkejte si, co chcete, ale ten děj JE červená knihovna. Lakonicky řečeno všichni chtějí šukat, ale musí dělat, že šukat nechtějí, aby se neřeklo. Jestli to bylo myšelno v nadsázce nebo naopak s plnou vážností, kdy doba neumožňovala vyšší explicitnost než záběr na kotník a občasné "ach", je vlastně jedno. V závěru jsem se smál znovu, ale tentokrát už jenom nad hloupostí a přepjatostí. Ze soboty na neděli tak pro mě má hodnotu hlavně dokumentární, protože mi přišlo zajímavé koukat se takhle (i se zvukem) na život lidí před skoro 100 lety.

plagát

Ohňostroje (2023) 

Ohňostroje těží ze silného příběhu, který je tak nějak univerzálně smutný a dojemný, ale jeho zpracování mi přišlo tuctové. Kluci jsou teplí a okolí se to nelíbí. Kolikrát jsme to už viděli... Nechci zlehčovat vážnost tématu, ale že něčí okolí v různých variacích a intenzitách reaguje negativně na neheterosexuální orientaci, mi nepřijde jako něco, co by mělo v roce 2023 potenciál utáhnout celej film. Pro režiséra bylo důležité oprášit zapomenutý příběh podle skutečné události, patrně je to i důležitý film pro Itálii, kde stejně jako u nás mají ještě k rovnoprávnosti a respektu daleko, ale z uměleckého hlediska to není film hodný zvláštního zřetele.

plagát

Červená, bílá a královsky modrá (2023) 

Je to na první pohled pohádka a už jenom když se řekne romcom, nelze čekat bůhvíco, přesto i v rámci žánru je to podprůměrné. Nějaký logický díry v ději jako že si ti dva můžou volně nakládat se svým časem a lítat si přes Atlantik na otočku, by se daly přejít, ale těžko nad tím nelámat hůl, když je špatně i všechno ostatní. Když jsou dialogy plejáda předvídatelných klišé, děj je na sílu vykonstruovanej, bez jedinýho originálno nápadu a až trapně patetický (ta scéna s králem!), jedinej vtip není vtipnej, hlavní představitelé umělí jak dva Kenové, jejich herecký výkony přinejlepším neinspirativní a emoce neupřímný, těžko hledám, co si na takovým filmu užít, snad krom reference na In the Mood for Love.

plagát

Jiné časy (2022) 

Ryzí city, silný téma, skvěle zahrané, navíc s krásnou hudbou. Kdybych měl něco vytknout, děj působí šroubovaně. To mi většinou u filmu dost vadí, ale tady jsem se nechal tak pohltit emocema, že mi naopak nějaká šroubovanost byla úplně jedno. Místo hledání problémů ve scénáři jsem zapomněl na reálný svět okolo a na chvíli existoval jenom v katarzní rovině síly okamžiku a bezprostředního soucitu s postavama.