Barbara

Pokud se Christan Petzold snažil vystihnout ponurou a depresivní atmosféru v tehdejším NDR, tak se mu to dokonale podařilo. Ta na mě padla, jak deka hned od začátku. Určitě existovalo mnoho podobných příběhů z nichž jeden jsme mohli sledovat a já chválím za snahu, přiblížit nám to co nejreálněji. Tady se ocitla mladá lékařka Barbara v situaci, kdy musela svádět velký vnitřní boj mezi svou profesí a touhou dostat se nejen do západního bloku Německa, ale i za svým milencem. Oni téměř všichni, kteří se pohybovali v jejím okolí, tvořili různorodou mozaiku lidí, kteří tu ponurou atmosféru velmi vhodně doplňovali. Mezi ně patřila Stella, nebo mladík, který se pokusil o sebevraždu, policajt s nemocnou manželkou a v neposlední řadě tam byl také i sympatický André, který se pomalu, ale jistě dostával do povědomí mladé lékařky. Jinak NIna Hoss, která byla např. vynikající i ve filmu Žena z Berlína, tak i tady se své role zhostila na jedničku. Osobně bych měla jen připomínku k ne moc vydařenému závěru. 75% (08.12.2012)

[FILM FEST 2012] Zajímavý režijní pokus režiséra Petzolda. Síla filmu vyplývá především ze zkušenosti a znalosti problematiky NDR, ve které žili režisérovi rodiče. Silné dramatické prvky a celkový potenciál přesto zůstává nevyužit. Nejvíce mi vadí, že hlavní hrdinka Barbara nakonec nemusela řešit žádné osobní dilema. Vše za ní vyřešily samy okolnosti. Nakonec vše utíká do jakési prázdné šedi života socialismu. Bohužel stejným směrem utekl I celkový dojem z filmu. 62% (30.11.2012)

Nejenom ve srovnání s českým filmovými návraty do let normalizace, křečovitými a černobílými, je Barbara klenot. Petzold nepracuje se zplošťujícími opozicemi, zohledňuje mnoho úhlů pohledu a hrdinku staví před složitá morální dilemata. Stejně jako pro ostatní postavy, také pro nás je Barbara ženou tajemnou, která něco skrývá. Nevíme, čím se provinila a jaké jsou její úmysly. Dle nedůvěřivých pohledů ostatních, ale také tím, jak ji zabírá kamera, je Barbara neustále pod dohledem. Se soukromím z jejího života vymizely důvody k radosti. Na štěstí nevěří, převažujícím emocionálním stavem je pro ni strach. Její vstřícnost ke druhým má zištný charakter. Nepotřebuje-li nic, ostatní si k tělu nepřipouští a komunikuje s nimi v úsečných větách. Sama se raději vyjadřuje jen neškodnou hudbou, hrou na piano. Výjimkou jsou pacienti – příslib, že i v odosobněném komunistickém bezčasí lze dělat něco smysluplného. Díky nejednoznačným postavám, zájmu o detaily (lepení náplastí na kotníky, listování zápaďáckým katalogem) a neokázale výpravě (rekvizity k sobě nestrhávají pozornost, prostě jsou v záběru), působí v Barbaře vykreslený svět Východního Německa velmi autenticky, ne jako exkurze do muzea komunismu. (Pěkným příkladem nenuceného pojetí dobové reality je střet dvou světů, reprezentovaných Trabantem a Mercedesem, na lesní cestě.) Zatímco čeští filmaři křičí, jak byli všichni komunisti svině a jak těžký měl slušný člověk život, Petzold k takovýmto zobecněním nesklouzává, nepodniká průhledný útok na systém. Velkých dějin se dotýká skrze jeden malý, intimní příběh, což mu nebrání zároveň vystihnout atmosféru doby a položit několik nadčasových otázek, týkajících se zodpovědnosti člověka za druhé. Drama mimořádně silné i bez siláckých řečí. Jde to. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, Sandiego, Mlle (19.02.2015)

70% 80. léta v Německu, to je téma, o kterém bych se určitě chtěl dozvědět mnohem víc a od BARBARY jsem čekal, že mi některé tehdejší poměry objasní. Scénář je bohužel až moc zkratkovitý, nebýt distribuční noticky, tak jen těžko pochopím, proč je Barbara vůběc přesídlena z Berlína na vesnici apod. Kdo není před filmem dostatečně (historicky) informován, pak může jen domýšlet a těžko číst mezi řádky. Petzold je nicméně super režisér, PHOENIX se mi ale líbil víc. Zehrfeld a Nina Hoss samozřejmě palec hore. (25.11.2015)

Klíč k "pochopení" Barbary se nachází ve scéně interpretace Rembrandtova obrazu. Petzoldův film není - jak by se možná mohlo zdát - akademickou pitvou socialistického Německa, ale vrcholně empatickým snímkem, který nás rafinovaně nutí přijmout optiku oběti systému. Leknutí, strach a pocity paranoie přichází znenadání, protože na ně není předem upozorňováno konvenčními výrazovými prostředky, ale samy vyplývají z výrazně náznakových dialogů a precizního záběrování kamery. Nejdojemnější je, jak film nakládá s romancí, která z politických důvodů není uskutečnitelná, a tak hrdinové svůj přetlak citů ventilují v práci navazováním vřelých vztahů s pacienty (kde je to povolené, ba profesně žádoucí). Nečekaně silný, výborný film a pro mě osobně velké překvapení. ______ "This is a movie where all people are under surveillance, but our camera can't share the position with the State. Therefore, our position of storytelling must be between the people, the angle of their eyes. Because we have to see the tension of the social life, the tension based on the surveillance—we don't want to choose the Stasi's position." Spatial Suspense: A Conversation with Christian Petzold (28.01.2013)