Životy tých druhých

Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %. (19.11.2010)

|| Scenár: Florian Henckel von Donnersmarck | Hudba: Stephane Moucha, Gabriel Yared | Produkcia: Max Wiedemann, Quirin Berg, Dirk Hamm | Distribúcia: Buena Vista Pictures | Štúdio: Wiedemann & Berg, Bayerischer Rundfunk, ARTE, Creado Films | Rozpočet: 2 milióny $ | Tržby: 77,356,942 $ || (19.09.2011)

Before the Fall of the Berlin Wall, East Germany's Secret Police Listened to Your Secrets. Životě těch druhých jsou famózní variací na Coppolův Rozhovor, kdy se otevřeně ke svému předobrazu přiznávají jak výstavbou samotného díla, tak i přimou citací konkrétních scén, akorát jim dávají jiný náboj (ideologický, emocionální...)._____ Osobně je však spíš vnímám jako takového nepřímého pokračovatele Verhoevenovy Černé knihy, nejenom proto, že ústřední roli ztvárnil příjemně utlumen Sebastian Koch. To proto, že oba filmy jsou okázalou hrou s divákem, schématy a klišé, jejich variováním a zaměřením se na jejich rub, oba filmy pracují s "hraním/předstíráním" jako ústředním motivem a oba jsou kompozičně neuvěřitelně promyšlené._____ Herci umísťování do středu záběru, zdánlivá nevyplněnost prostoru a dalši hrátky s mizanscénou dávají pocit bezútěsnosti a neschopnosti se dostat z prostoru, resp. režimu. Potěšující je i to, že v jinak žánrově jasně vyhraněném filmu fungují bezchybně ironické či cynické podtóny, úhel pohledu je nestranný a je na divákovi, jak bude celý příběh (opravdu výjimečně dobře odvyprávěnjý a vymyšlený) vnímat. Ale návodnost je jasná, pozorovatel je divákem, šéf v pozadí se slabostí pro krásnou herečku zase režisér a podezíraný a odposlouchávaný herec, který netuší, že účinkuje "ve filmu"._____ A až to zjistí, zůstává otázka, zda-li dopadne jako Gene Hackman... jenom nesplachvoat ten záchod, jenom ho nesplachovat... (20.06.2007)

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~ (13.09.2017)

Měl jsem blbej pocit, když jsem na tenhle film koukal. Hlavně teda proto, že ho takřka všichni hodnotí tak pozitivně, protože mně to tak pozitivní zase nepřišlo. Nevím proč, a tak jsem pátral a dal jsem si komentáře seřadit podle hvězdiček. Nejhorší kupodivu měly dvouhvězdičkové ohodnocení, takže i odpad nepřipadal k úvahu. Zajímavý, ale zase mi ty komentáře daly odpověď, se kterou jsem celou dobu sledování toho filmu tak nějak čekal. Táhlo se to, chvílemi to bylo šíleně nudný a bylo těžký se u toho příběhu udržet. Hlava mi pokaždé u toho filmu padala únavou. Přítelkyně u toho filmu dokonce dvakrát usla. Já taky, také jsem ho později dokoukával. A tři hvězdičky tomu stejně dám. (09.11.2009)