Životy tých druhých

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)

V posledních letech se mnou nenáviděná německá kinematografie mohutně zmáhá a každý rok vyprodukuje nějaký skutečně kvalitní snímek. Životy těch druhých jsou takovým snímkem a to především díky tématu, které zpracovávají. Hned úvodní scéna kdy se teorie výslechu "rozvračeče státu" prostříhává na skutečný výslech je skvělá. Právě ve scénách kdy se dozvídáme jak Stasi pracovala a jaké metody využívala je snímek nejsilnější. Bohužel tvůrci od tohoto relativně rychle opustí a najedou na střih klasického dramatu a až ke konci se navrací do těch správných kolejí, ve kterých bychom chtěli mít celý snímek. Velký problém jsem měl s postavou Gerda Wieslera. Ulrich Mühe ji sice zahrál velmi dobře, ale nějak jsem ze snímku nepochopil proč se začne chovat tak jak se od počátku odposlechu chová a jaké pohnutky ho k tomu vedou. Proč se z dokonale necitelného stroje na vyslýchání stane "dobrý člověk"? Z přesvědčení a uvědomění si, z lásky či jen z důvodu, že prostě má tu moc? Nečíst oficiální materiál distributora, tak se to ani nedozvím (a to dle mého ještě to co tvrdí distributor vůbec ve snímku není přítomno). Přes výše zmíněné chyby jde o snímek, který stojí za to vidět. Ač komorní, tak není nudný a je velmi dobře zahraný od všech zúčastněných. K tomu velmi vydařená hudba a kamera, která vše zabírá s vybledlými a studenými tóny barev což skvěle pomáhá dotvořit atmosféru. Ve výsledku jde o skoro klasický odposlouchávací thiller zasazený do zajímavého prostředí. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že kdyby tvůrci vydrželi celou stopáž na vlně nasazené na začátku, tak by se dostavil mnohem lepší výsledek. Přesto ani takto nejde o žádné zklamání, ba naopak. (20.01.2007)

Měl jsem blbej pocit, když jsem na tenhle film koukal. Hlavně teda proto, že ho takřka všichni hodnotí tak pozitivně, protože mně to tak pozitivní zase nepřišlo. Nevím proč, a tak jsem pátral a dal jsem si komentáře seřadit podle hvězdiček. Nejhorší kupodivu měly dvouhvězdičkové ohodnocení, takže i odpad nepřipadal k úvahu. Zajímavý, ale zase mi ty komentáře daly odpověď, se kterou jsem celou dobu sledování toho filmu tak nějak čekal. Táhlo se to, chvílemi to bylo šíleně nudný a bylo těžký se u toho příběhu udržet. Hlava mi pokaždé u toho filmu padala únavou. Přítelkyně u toho filmu dokonce dvakrát usla. Já taky, také jsem ho později dokoukával. A tři hvězdičky tomu stejně dám. (09.11.2009)

Filmy o zlejch komunistech jsou na čsfd vždycky dost nadhodnocený a tady se to opět potvrzuje. Neni to špatnej film, ale že se to nachází někde okolo 200. místa v žebříčku nejlepších filmů všech dob, moc nechápu. Asi tak první hodina se mi líbila hodně, ale jak přibejvaj další minuty, začínal jsem se u toho chvílema nudit. Další problém byl v tom, že mi nějak nesedla ta náhlá proměna toho fízla. Celou dobu vypadá, že je to ten nejoddanější člen Stasi a komunista tělem i duší, ale najednou otočí o 180° a začne sledovaný osobě pomáhat. Proč ta náhlá změna? Nevim, z filmu jsem to nepochopil. Dlouho jsem byl na vážkách, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy, ale úplně dementní konec to rozhodnul. A ještě nesmim zapomenout na tu nesmyslnou chybu, kdy zvenku natáčej Volvo 260 a záběry z interiéru byly natočený v nějakym modernim Mercedesu. Prostě hrůza... (07.05.2013)

Dost se mi to líbilo. Jak po technické stránce (výborná kamera, hudba), tak po obsahové (silný příběh). Jediný problém filmu pro mě (i pro ostatní uživatele soudě dle jejich reakcí) bude kromě krapet natáhlého konce (to "věnování" mi nevadí) nevyrovnaná postava Wieslera. Jeho diskutabilní chování a proměny. Jenže já v tom neviděl nějaké super probuzení svědomí či záchvat lidskosti, morálky, cti nebo já nevím čeho, jako hlavního hybatele bych tu označil lásku (pokud to není moc silné slovo) ke Christě. Ta přece spustila protichůdné jednání jinak své práci oddaného chlapa (co ostatně jiného než ženská). To, že se to vyvinulo a dopadlo krapet jinak než on sám chtěl, byla prostě smutná ironie. Vlastně docela hořký paradox, včetně těch díků od nepravé osoby. Silné 4*; nevím sice, jestli tenhle film má přímo na Oscara, ale když ho dám do srovnání s Faunovým labyrintem a Volverem, tj. filmy, které byly uvedeny jako jeho protikandidáti v tomto roce (cituju zajímavosti), tak bych ho určitě přiklepl Životům. A jeden vtip na závěr (i když to co přišlo po něm bylo krapet z černějšího soudku): "Honecker, soudruh generální tajemník se dívá na slunce a říká: Dobré ráno milé Slunce. A Slunce odpoví: Dobré ráno milý Erichu. V poledne se Erich znovu podívá ven a říká: Dobrý den milé Slunce. A Slunce říká: Dobrý den milý Erichu. Večer po práci přijde Honecker zase k oknu a říká: Dobrý večer milé Slunce. Ale Slunce mu neodpovídá. Tak říká znova: Dobrý večer, milé Slunce. Co se děje? A Slunce mu odpoví: Teď mi už polib prdel, jsem na západě." (24.08.2011)