Lidský úděl 4.: Stesk po domově
Ningen no jôken II
The Human Condition II: Road to Eternity
Obsahy(1)
Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (17)
3. část - Velký obrat v ději, hrdinův pád na dno. Přesto vypjaté emoce někam zmizely a těch 80 minut apatie není zrovna příjemných (v žádném slova smyslu) na sledování. Chápu, že právě to byl smysl této části - uvrhnout hrdinu do stavu bezmoci a nechat ho pátrat po novém cíli. Stejně tak chápu, že na poli 600 minut to může být "trochu delší". I přes toto moje neskonalé pochopení však předimenzovanost stopáže táhne tenhle jinak nepochybně úžasný projekt dolů. 70 % /// 4. část - Předchozí díl potvrdil především hrdinovu patologickou touhu bojovat za své ideály, na což ale nemá prostředky (a nejspíš ani schopnosti), takže je vždy odsouzení k nezdaru. Zde ve čtvrté části mu je do rukou opět vložena špetka "moci", tím spíš je ale patrná bezradnost jeho nekompromisního idealizmu uprostřed války. 80 % ()
Druhá část Lidského údělu je hodně kritickým pohledem do řad japonské armády v době vojenského výcviku. Pro Kajiho to znamená velký pád a ztrátu humanistických iluzí, když zjišťuje, že tupou lidskou krutost lze nalézt téměř všude, bez ohledu na národnost či vyznání. Vojíni při výcviku absolvují nesmyslně dlouhé a brutálně vyčerpávající pochody a po návratu na kasárna pak šikanu a ponižování. Tento vojenský svět je zde popsán tak, že je z toho člověku úzko, protože zde není místo pro lidskou důstojnost, naopak navrch má bezohlednost primitivů. Dlouhá stopáž dává trochu zabrat, na druhou stranu jsem neměl pocit, že by nějaké scéna byla ve filmu navíc, každý dialog měl smysl, byť třeba až pro finální část. ()
Pro mne zklamání. Film jsem viděl poprvé až teď, a to je, myslím, hlavní důvod. Přes zajímavé prostředí, zajímavou historickou epochu a slušné herce, je na tom znát těch více jak padesát let stáří. Vyprávění se neskutečně vleče, zaspíte-li, bez problémů se znovu chytnete. Reemake s poloviční stopáží - to by muselo být něco. ()
Japonský spisovateľ Junpei Gomikawa vydal svoj rozsiahly román "Ningen no jôken" v roku 1958 a námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho. Vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V druhej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný s japonskou vojenskou mašinériou, je odvedený do armády a nielenže je poslaný do boja proti sovietskej armády, bojuje aj proti praktikám v jej vnútri. ()
Kvalitativně nezůstává druhý díl předchozímu nic dlužen, Kobayashiho dokonalá filmařina a Nakadaiovy unikátní herecké schopnosti tu přímo bijí do očí, značně přituhuje dějově. V této části má krásnou roli Kunie Tanaka. I když má celé dílo v součtu přes 10 hodin, není v něm jediné(!!) hluché místo. Jeden z filmových zážitků, ze kterých se vnímavý divák dlouho vzpamatovává... ()
Vojna je blízko. Kaji opúšťa pracovný tábor a dostáva sa do toho výcvikového. Prvá časť sleduje jeho ťažké chvíle ako rekruta, druhá ako veliteľa nováčikov. V obidvoch sa kĺbi Kobajašiho cit pre vykreslenie charakteru. Tacuja Nakadai podáva nezabudnuteľný výkon. Jeho zmena z idealistu na realistu je o to smutnejšia o čo ju necháva režisér zachádzať až za krajnosť. Morálka a nástrahy nie sú schované len v predstave nepriateľa ale hlavne v morálke táborov, kde vyššia hodnosť robí z povolaných psov. Ľudský údel ide pomaly do finále. Druhá časť nenudí, je plná pamätných scén a skvelej Mijadžimovej kamery. Finálna bitka sa môže píšiť aj naturalistickým poňatím. Tento diel v konečnom dôsledku pomaly pritvrdzuje. Znova platí, že nemusím moc filmy z vojnovou tématikou. Ale toto ma veľmi bavilo. Plný počet rovnako ako v prípade prvého dielu nedávam, kvôli faktu, že to beriem ako celok a tretiu časť som ešte nevidel. Ale v dohľadnej dobe sa na ňu chystám. ()
V týchto dieloch sa Kaji dostane do armády, takže môže svoje idealistické komunistické zmýšlanie uplatniť tu. Ale narazí snáď ešte viac ako keď viedol pracovný tábor. Kaji absolvuje krutý výcvik v štýle vymývania mozgov vo Full Metal Jacket. Do tej chvíle som Kajimu stále fandil. Ale v treťom diely dostane Kaji zase pod svoje krídla niekoľkých vojakov na ktorých sa snaží uplatniť ľudskejší výcvik, čo je ešte ok, ale zároveň sa naďalej nechá od ostatných mazákov mlátiť, čím mi už Kaji začal liezť na nervy. Pointa je znova o tom, že Kajiho humánne metódy sú v týchto podmienkach nepoužiteľné. Behom týchto častí mi celé toto dielo začalo silne pripadať ako nepokrytá antikomunistická agitka. 7/10. ()
Název a rozsah našeptává, že by mohlo jít o další několikagenerační ságu, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti celá (více než)devítihodinová trojfilmovka (nebo šestifilmovka, chcete-li) mapuje “pouhých“ cca 5let jednoho člověka.... V první třetině se seznámíme s mladým a idealistickým Kajim, který se snaží razit rudý humanismus ve vedení zajateckého, pracovního tábora. Dějově je to sice zajímavé protože divák sleduje drama ze zajateckého tábora (pro změnu) z druhé strany, ale je i nutno dodat, že Nakadai svého mladého idealistu místy dost přehrává a ani Kobayashi ještě není tak zručný a některé (i zásadní) situace vyznívají více než podivně... Druhá třetina více než co jiného napovídá odkud čerpal Kubrick pro svou Olověnou vestu, protože hardcore drill armádního výcviku je úplně stejně syrový a některé scény a dějové zvraty jsou téměř totožné. Ke konci dojde i na válečnou scénu, která byla ve své době možná vrcholem řemesla, ale dnes to už tak prostě nepůsobí.. Z Kajiho už ale běh věcí ten nejnaivnější idealismus doslova vytloukl a tak se i Nakadai ve svém hereckém projevu dostává do uvěřitelnějších rovin.. Poslední třetina je rozhodně nejsyrovější, nejintenzivnější a tím pádem i nejlepší.. Kruh se uzavírá. Kaji dostává lekci rudého humanismu z první ruky a jeho strastiplná pouť má potenciál ubíjet i diváka sedícího v pohodlí gauče... Docela Síla..... Jako celek je to (z mého pohledu) projekt značně nevyrovnaný, ale svou výpovědní a uměleckou hodnotu jistě má. ()
Ľudský údel sa mi teoreticky pozdáva ako možný seriálový formát. Predsa, vychádza z časovej a epickej konštrukcii, zaznamenáva v ňom veľké množstvo hercov (i keď trojka ho kvôli emocionálne spriaznenosti vhodne zužuje) a poukazuje na dlhočíznosť a bezmocnosť vojnového stavu v pracovných a zajateckých táboroch. Ak by ho natočil "japonský Spielberg", dovolím si tvrdiť, že by ho vyobrazil ako chudáčikov okupantov v mandžuskom, t.j. čínskom zajatí. Kobajaši je ale realista, nemá v úmysle hrať na strunu a tento kontrast bezcitnosti opisuje systematicky a k čím väčším právomociam sa dostanú oní generáli, tým nervóznejšie a ostrejšie svoje pudy patrične vybíjajú. Ohne na planinách sú viac súvzťažne prepojené s prírodou a pokušením diabolskej zeme, čím sa estetické a nadčasové kvality prikláňajú viac na jej stranu. Nič to ale nemení na fakte, že ide o mimoriadne poctivú čistú anti-militaristickú filmárčinu. Nakadai dokáže s očami to, čo len málokto a to nie je vyslovene len sympatický. ()
Přesun z pracovního tábora do výcvikového tábora japonské armády Kaiovi moc nepomohl, jak se dalo očekávat vzhledem k jeho povaze a všeobecně známe vojenské „logice“, ale kvalita snímku zůstala na stejné úrovni, mě se dokonce ta vojenská kulisa zamlouvala více. Karty jsou ale rozdány v podstatě stejně, Kai se opět bije za slabší a za spravedlnost v boji proti šikanujícím sadistickým velitelům, zatímco velící důstojník se snaží z toho vytěžit co nejvíce ke svému prospěchu. Přesto je tahle Kaiova „válka“ už trochu odlišná. Na prvním místě pro něj stále zůstávají jeho ideály, ale nově se do toho v důsledky hrozby poslání na frontu mísí i přirozený pud zachovat si vlastní život, třeba i za cenu nabízejícího se útěku. Čtvrtý díl je připomínkou krátké sovětsko-japonské války v srpnu 1945. Bojové scény jsou slušně zpracované, zapojí se i tanky, převaha sovětské armády je evidentní. Konec je na můj vkus moc ukřičený, ale konečně i Kaiovým spolubojovníkům začíná docházet nesmyslnost války, kterou Japonsko vedlo, a převažuje touha vrátit se ve zdraví domů. ()
Ve třetím (a čtvrtém dílu) své epopeje řeší Kobayaši otázku, zda filantropické cítění může přežít i za velice tvrdých podmínek (armádní výcvik – o tomhle světě jsem měl dosud ponětí zřejmě velmi mlhavé - a válka). A zjišťuje, že cítění může přežít, ale činy nikoli. Následně tak vyvstává otázka, co to vlastně ta filantropie (nebo humanismus) je. Z celkového kontextu je patrné, že se jedná o velice zúžené pojetí "neubližování živým tvorům", a to s omezením na člověka a na ubližování, pokud to není nezbytné (záchrana vlastního života atp.). Kaji, po tom všem, co prožil, však pořád zůstává konzistentní osobou, svůj život stále reflektuje a touží "začít znovu", tj. vrátit se do běžného, rutinního života. Jeho ideály jsou živé, i když nutně otupené. Dávám čtyři hvězdy jen proto, že první dva díly, byly naprosto "famózní". ()
Chlapci a chlapi po japonsku, sebevražedná protitanková jednotka je součástí balení – a přesto humanismus prvního dílu zůstává, postupně korigován válečnou realitou k větší zralosti. Pozoruhodné je (mimo mnoho jiného), že toto je rozhodně vlastenecký film, ale zároveň film, ve kterém japonský národ říká sám sobě do očí hodně nepříjemné pravdy. ()
S logikou u vojska daleko nedojdeš. Humanista a možná taky trochu komunista Kaji dostává přes držku nikoliv jen v přeneseném slova smyslu, nýbrž i doslova, ale snad jen z vůle scénáristy kupodivu stále žije. Pozici dobráka v pracovním táboře vyměnil za hodnost vojína, kancl za armádu, aby společně s neviditelným majorem Kobajašim poněkud didakticky provedl diváka vším tím, co z protiválečných filmů dobře známe - buzerací, šikanou, tupým militarismem, naivním nacionalismem. Mašinérií, v níž se se ztrátami na lidských životech počítá. Nepatrně slabší než první dvoj-film hlavně proto, že hrdina řeší stále stejnou lidskou blbost, jen v obměněných a paradoxně méně atraktivních kulisách. Všichni musíme umřít... Někdy. ()
[3,5*] "Je to znamenie, že by som nemal? Áno! Koniec koncov, človek môže zomrieť kedykoľvek." Monumentálne pojatá vojnová dráma v krásnom obrazovom stvárnení, s vysokou informačnou hodnotou a so skvelým Tacujaom Nakadaiom v hlavnej role Kajiho. Jednotlivé diely s hodnoteniami: 3. (103'): 3,5* Kajiho japonskí nepriatelia napokon uspejú a Kaji ako supervízor v pracovnom tábore konči a je povolaný do vojny. Najskôr však musí absolvovať nesmierne tvrdý vojenský výcvik vo výcvikovom tábore, v ktorom sa s nikým nemaznajú. Najmä keď sa to tu priam hmýri vypláchnutými zelenými mozgami, so zvrátenou záľubou ubližovať slabším jedincom (inak neprestávam žasnúť nad prapodivným zvykom vyššie postavených Japoncov fackať svojich podriadených, či už sa jedná o dôstojníkov, alebo dokonca aj o vrchnú sestru). Kaji, zocelený poslednými udalosťami, tu už vystupuje ako neohrozený hrdina, ktorý sa, ak treba, vie postaviť aj na obranu nespravodlivo ubližovaným. Poriadny rozruch v tábore vyvolá návšteva Kajiho manželky Mičiko (také niečo sa tam snáď ešte neudialo), čo Kajimu aspoň na chvíľu umožní zabudnúť na krušné časy, ktoré v tábore prežíva. Tým vojenským výcvikom (a najmä tou dejovou linkou so šikanovaným regrútom) mi tento diel pripomenul film Full Metal Jacket (1987) (že by tu Kubrick čerpal inšpiráciu?). Z trochu iného súdka sú potom zaujímavé scény s krásnou sestričkou v nemocnici, kde sa Kaji zotavuje po vážnych zdravotných problémoch. 4. (75'): 3* Kaji dostáva na starosť nových regrútov (schválne nepíšem mladých, pretože niektorí tu majú prekvapivo vysoký vek) a opäť sa musí neraz postaviť na obranu svojho "stáda" (tentokrát trochu oddanejšieho) a hájiť spravodlivosť voči bande retardov. Tentokrát ide "pre zmenu" o idiotské zelené hlavy, veteránov, ktorí trápia nováčikov len tak pre zábavu. A keďže veteránom nie je Kajiho ľudský prístup ani trochu po vôli, svoje si od nich užije aj on (nechá sa nimi tĺcť a ani nemukne). Takéto vnútorné boje Japoncov pôsobia v celkovom obraze vojny proti vonkajšiemu nepriateľovi značne bizarne. Výcvik sa v závere dielu končí a prichádza skutočná vojna. Kaji sa so svojou jednotkou zakope a čaká na útok Červenej armády. A ten sa napokon privalí s takou mohutnou razanciou, že po ňom ostane iba hŕstka preživších na pokraji šialenstva, ukrývajúcich sa v noci v dierach. Ten záver je veľmi pôsobivý a aspoň čiastočne vyvažuje trochu mdlý dojem z menej záživného dielu plného žabomyších vojen. "Mičiko, spravíš mi ešte poslednú láskavosť?" "Čokoľvek, o čo ma požiadaš. Prišla som len kvôli tebe." "Uvedomujem si, že je zima, ale chcel by som, aby si sa vyzliekla a postavila sa k tomu oknu. Musím ťa vidieť, a to celú. Chcem si ten obraz vypáliť do mysle." ()
Tentokrát z prostředí výcvikového tábora a nasazení do války, zde se jedná spíše o kritiku armády a poměrů v ní, než války samotné jako v prvním díle. Na působivosti to ale neztrácí, opět je to velmi velmi dlouhé. ()
Hrdinův pád mezi obyčejné vojáky, stále si drží svou nepoddajnost a boj armády proti Sovětům.Skvělé.(90%) ()