Jar, leto, jeseň, zima... a jar

Slov není potřeba. Tak jako v tomto snímku jsou nejdůležitější pocity. (03.05.2009)

Pro mě absolutní laskominka:-)) S minimálním počtem dialogů a frází.. Příběh je vsazen do absolutně dokonalého dechberoucího prostředí.. Tam bych se chtěl někdy podívat a třeba tam i ten jeden rok strávit;-) Omlouvám se za ten obrovský chvalozpěv, já si ho prostě nemohl odpustit.. (02.07.2010)

Jaro, léto, podzim, zima a … jaro, byl prvním filmem, který jsem z Kim Ki-dukovy tvorby zhlédla a myslím, že je zároveň i jeho vrcholným snímkem. Hluboký dojem z filmu ve mně dozníval ještě několik dní. Je vidět, že se Kim Ki-duk po několika předchozích snímcích, kde bylo násilí používáno téměř samoúčelně, vyklidnil. Tímto snímkem se snaží prorazit hranici brutality a nastavuje divákovi svou klidnější (meditativní) tvář. Očividně se tedy jedná o film zlomový – zatímco pro předchozí snímky je spojovacím prvkem násilí a snaha šokovat diváka, snímky novější spojuje zřejmě jenom patos. Film je vizuálně i dějově velice poutavý, plný (nejen) buddhické symboliky a metafor, dialogy jsou (zcela cíleně) omezeny na minimum, atmosféru podkresluje nevtíravá hudba. Film má plynulé, harmonické tempo, do kterého zcela nečekaně pronikají naléhavé prvky (vražda manželky, sebeupálení mistra, žena zamrzlá v jezeře), které jsou však pro odlehčení vykompenzovány humornými scénami. Film je rozdělen do 5 částí – jaro, léto, podzim, zima a jaro, přičemž každá nese své poselství a přináší nová poznání. Toto členění jednak vypovídá o životních proměnách hlavního hrdiny, druhak chce poukázat na koloběh života – „závislé vznikání“ (nic neexistuje samo o sobě, vše vstupuje do bytí díky něčemu jinému a poté pomíjí). Každou z částí, jako kdyby symbolicky zastupovalo jedno ze zvířat – kohout, kočka, had a želva. První část - jaro - by tedy mohlo pomyslně symbolizovat nevědomost a utrpení (scéna, kdy hl. hrdina coby dítě přivazuje zvířatům kamínky k tělu); druhá část - léto - symbolizuje touhu (kohout jako symbol touhy a žádostivosti, déšť jako spojení nebe a země – sexuální akt). Třetí část - podzim - poukazuje na připoutanost (lpění), kdy se hlavní hrdina vrací ke svému mistrovi poté, co zavraždí vlastní manželku a k duševnímu klidu má dojít vyřezáváním kaligrafických znaků mahájánové Sútry srdce. Čtvrtá část - zima - je symbolem jakési očisty, pochopení vesmírného řádu, prozření a sebekázně. Hlavní hrdina v této scéně vystoupá s kamenem přivázaným k tělu na nedalekou horu, na jejíž vrchol umístí sochu Maitréji - buddhy nadcházejícího věku, který shlíží z tohoto místa dolů do údolí. Poslední část filmu - jaro - se v určitém momentu ne náhodou podobá části první a v divákovi může vyvolat pocit, že se bude vše odehrávat nanovo... A o čem že celý ten film je? Třeba jenom o tom, že vše, co máme, je nestálé - že nic, co pokládáme za skutečné, netrvá věčně a že nevědomost, připoutanost a hněv jsou příčinami utrpení. (18.09.2010)

„Pokud mezi těmi rybami, žábami a hady zemře jen jedno jediné zvíře, pak si tento kámen poneseš ve svém srdci po celý život.“ - Tak jako já tento film. Příběh o životě a smrti, o trestu a pokání, plný symbolů, krásy a mouder, která však nejsou podbízivá. Děj plyne tak zvolna a lehce a přece člověka ani na moment nenudí. Vše podtrhují nádherné záběry a emotivní hudba tohoto poetického snímku. Korea mě opět přesvědčila, že je kinematografickou velmocí. (24.04.2011)

Skutečné podstaty, recitace manter i pověstmi opředené kláštery využívají všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Pomalejší hromadění příčin vede nejrychleji k realizaci stavu buddhy, ale i k pravdě o vzniku utrpení. (08.07.2014)

Jaro, léto, podzim, zima, Ki-Duk Kimův film opět príma. Všechny roční období, asijskou kinematografii tenhle film ozdobí. Poezie, příroda, čas. Ki-Duk úchvatný zas. (26.02.2015)

Rachitický pederast ze starého Řecka, odsouzený k popravě bolehlavem za obrazoborectví, pustošící nábožensko-mytologickou infrastrukturu národního cítění, nikdy nebyl hrdinou mého vkusu, třeba cením snahu o nekompromisní racionalitu a skepsi. Ani žák tohoto evolučně zhrzeného intelektuálního giganta a zakladatele filosofického dialogu jakožto heuristického žánru nemohl nebýt fascinován ve styku s východními naukami. Přitom Platonovo působení spadá zhruba do poloviny mezidobí Jaspersem titulovaného „dobou osovou“ (Achsenzeit; 8.-3. st. př. Kr.), kdy se v podstatě nezávisle na sobě celé kultury zbavují pověry při popisu světa a vydávají se směrem objektivnějšího a více aposteriorního poměru k přírodě i látce životního údělu. Kdyby existovala metodologicky čistá pomůcka k porovnávání humanity, tedy vůbec možnost objektivního měřítka kulturní vyspělosti na škále kumulované lidské zkušenosti (jak anticipoval Nietzsche v Der Antichrist, kde poukazoval ke specificky pokročilé fenomenologii indické spirituality), museli bychom se opravdu shledat zaostalými v universu lidstva a čekat na své vlastní „probuzené“ empiricky positivní nihilisty. Ti by také opatrně, bez větších nároků vychutnávali život a snášeli jeho úděl, aniž by se pouštěli do velikášských metafyzických projektů a osnovali plány, jak spoutat svět všemožnými pověrami. Mým transcendentním vektorem v každém případě – tady se s Orientem shodnu – není modus vivendi zbabělců a „opium lidstva“ (Marx), nabízené, kapitalismu podezřele komplementárním, slibováním spásy, jehož nejhlubším základem je samozřejmě neuspokojený materialismus raně křesťanských (a dříve židovských) páriů. Nemohu prostě nevidět duchovní výdobytky orientální dialektiky a jejich jednoznačnou přesilu, dojde-li na odhodlání a pohrouženost autentických asketů i relativní nekonfliktnost až apolitičnost masově zcivilizované formy jimi praktikovaných nauk. Film skvěle komunikuje sílu toho elementárního poznatku, že „chtíč probouzí touhu vlastnit a ta probouzí záměr vraždit“. Cesta vrtošivého protagonisty zpět ke klidu v přírodě je vyprávěna tak, že kloubí průniky z moderního světa s chráněnou důstojností útočišť světa starého. Toto nadšení krásou a stud, že jsem Evropan, mi vydržely, dokud nedošlo na předvídatelný pád do díry vysekané v ledu, kdy příběh trochu ujíždí na Západ, a uměle protahované trmácení se s podstavcem a soškou na kopec. / Vina je zakódována v kauzalitě: chtěl se osvěžit, vysekal díru do ledu, tou propadla žena, tak se musí kát. (28.01.2021)

Pro mě nejlepší Kimův film, ne-li snad vůbec nejlepší film, který jsem kdy viděl. Poprvé dávám 100%. Nepopsatelný zážitek, to musí každý vidět. Kdo neviděl, neuvěří. Moje hodnocení: 100% (02.07.2007)

Tento snímek je opravdu neuvěřitelný. Dnes jsem se díval na dva filmy. Na Zvíře a Jaro, léto,,, a stále mi zbývá do konce 200 9 filmů. Tak nějak to naznačuje příběh, který se zde odehrává. Je hluboký je kříštálové jezero, je proměnlivý, bolestný, klidný a šokující. Viděl jsem první část před několika měsíci a dělalo se mi z něj zle. Nechtělo se mi ho dokoukat. Ale na konci mi nic nezbylo. Pustil jsem si ho a nechal se unášet sexem. To bylo to, co mě hned ve 40. minutě dostalo. Pak to nabralo hezký lidský spád. První část filmu s malým mnichem byla šokující a nečekaná, ale závěr tomu podal celou ruku. Bolest, kterou jsem cítil nedokáži popsat. Zasunul bych ji na druhé místo hned za Hotel Rwanda. A to se nedělo nic špatného. Jen mnich táhl za sebou bolest svých dnů. Tak nějak mi došel můj život a upřednostnování některých věcí. Vše se mi promíhalo, stejně jako to bylo ve filmu. Vzpomínal jsem na Jarku a svůj egoismus. Přemýšlel jsem o tom, jak se pojedu podívat do Koreje na místo, kde se to událo. Je to národní park, který byl založen v roce 1973. Je tak podobný scenérii ČR a ta příroda kolem a tmavota. Jsem hrdý, že jsem mohl tento snímek vidět. Mladý režisér Kim, který se chce odlišovat od ostatních. At je to tak či onak, předvedl svoje vlastní břímě z bolestivého snad života. Můj verdikt - P2T. (07.02.2009)

Nielen na poli literatúry definujeme dva rozdielne "smery" ako poézia a próza. Vo svete filmu majú tieto dva protipóly tiež svoje zastúpenie. Kam tým smerujem? Jar, leto, jeseň, zima... a jar je vynikajúci príklad filmovej poézie, ktorý som ochotný stráviť oveľa lahšie než je tomu v prípade literatúry, no až na päť hviezdičiek ma to nepohltilo. PS: Nezávidím Kórejcom to ich krkolomne úžasné písmo... (21.03.2009)

Koloběh života podaný formou střídání ročních období - tak lze zkráceně komentovat tento film. Nebo také jako nevinné a zvídavé dětství,dospívání a první hřích, zralost včetně sklízení plodů svého snažení a nakonec zmoudření a snaha o předání svých zkušeností. Korejská filmová báseň, která na člověka zapůsobí krásou přírody, hloubkou svých myšlenek a poznáním základních lidských potřeb, které nás utváří a provází po celý zbytek pozemského života. Po shlédnutí tohoto filmu se ve mně rozlila jakási vlna v poznání zrozeného klidu. (01.09.2009)

Nevšední film, pro mně určitě, jsem absolutně nepolíbená asijsou filmovou tvorbou, tohle bylo moje první rande. Krásná kamera, smysl pro kompozici, rovnováhu. Každý si zde může najít to své...není to film na každý den, člověk musí mít rozjímavou meditační náladu, být připraven vnímat. Konečný pocit z filmu ve mně bude muset teprve uzrát, myslím, že se to nedá všechno vstřebat na první pokoukání... (02.09.2009)

Netradiční film s pěkným poetickým dějem, nicméně ta poetika je místy příliš násilná a příběh díky tomu nemá hloubku. *** Ve zkratce: Jaro, léto, podzim, ... (29.06.2010)

Tady je vidět, že film lze dobře natočit i se scénářem, který je dlouhý jednu stránku. Vždycky si říkám, že třeba nalákali herce na to, že jim budou platit za každé slovo :) (17.07.2010)

Na jednu stranu velice krásný, nadruhou stranu pro mě velice nečitelný film, u kterého bych hodně rád znal významy všech symbolů vycházejících nejen z budhismu. No, ale zkuste si zfilmovat báseň... (21.06.2011)

Nadhéra, jednou si určitě vyzkouším na takové místě žít, jestli nějaké takové bude. Líbí se mi Kleopatřin komentář :-), a skoro bych se pod něj i podepsal, napsala za mě vše, avšak chybí mi tam pátá hvězdička. (26.07.2011)

Pre Európanov je mnohokrát ťažké pochopiť civilizáciu východu. Ich spôsob života, ich zvyky, ich tradície. Práve preto som sa svojho prvého Kórejského filmu trocha obával. Našťastie, už po malej chvíli sa bariéra odbúrala a mohol som si až do konca vychutnávať film, hoci občas zachutil horko, občas veľmi trpko. Nebol však bez chuti a to si na ňom cením. A dúfam, že v budúcnosti si ho budem môcť vychutnať ešte raz. Krutý je kolobeh života. Niet ale ničoho, čo by nám zabránilo odpustiť si svoje prečiny a dožiť život v harmónii a porozumení. Tento film ma duševne obohatil a veľmi mu za to ďakujem. 95% (11.05.2013)

Zajimavý film je to každopádně, ale ne tolik, že bych řekl wáu. V podstatě děj je o ničem. Hvězdičku dávám za přírodu a exteriéry a vůbec ten nápad s domkem na vodě a druhou hvězdičku za překvapivou sexuální scénu , na korejský film nezvyklé. Takže lepší podprůměr. 28% (27.09.2014)

Krom asi té nejzákladnější myšlenky jsem to nepochopil. Přesto to na mě po pocitové stránce dosti zapůsobilo. Vypadá to, že bych se na podzim měl k tomuto filmu vrátit.. (11.04.2016)

Je snadné nechat se unést vizuální krásou. Obdivovat duševní mistrovství, které překonává fyzikální zákony. Jestli mi chce film svým příběhem říct, že takový je život, generace za generací, přijde mi to málo. Když nahlédnu za zenový klid mistra, nelze než vidět mizerného učitele, který svého svěřence nepřipravil na život venku a pak jej za to trestal. Filozofie přijetí. Umění přijmout je složité a důležité, věřím však v něco víc. (17.06.2021)