Hranice života

Čítanková exhibice filmových postupů, které vypadají zatraceně cool. Paradox je, že závěr, který vám vysvětlí, co jste to vlastně viděli, redukuje všechny významové roviny filmu na pouhé "vysvětlující pojítka". I z hlediska žánrového je konec jaksi zbytečný - Hranice života se snaží zařadit se ke skupině filmů, jejichž závěr přináší divákovi prozření a přehodnocení celého filmu (podobně jako Šestý smysl, Vesnice atd.). Divák však není koncem překvapen, protože do sebe zahleděná forma mu už od začátku říká, že něco takového na něj na konci čeká. Pokud bych měl srovnávat například s tvorbou Davida Lynche (jehož jméno je zde v komentářích hojně skloňováno) najdu mnoho podobných postupů, které však mají naprosto jiné vyznění a funkci. Hranice života je čistě racionální film, který má všechny své stylistické výstřelky odůvodněny. Lynch naopak využívá těchto postupů naprosto svévolně a bezdůvodně (například pouze na principu asociací) a dosahuje tím přesahu (transcendence). V Hranici je vše však vykalkulováno do posledního detailu, takže pokud si film několikrát pustíte, veškeré jednání a postavy si budete moct logicky odůvodnit. To u Lynche nebudete moct nikdy a proto si i myslím, že Lynch je daleko víc zábavnější a nabízí i opakovaně hutný zážitek. Neodpustím si na závěr ještě lehké přirovnání: Hranice života je jak matematický příklad - složitý a komplexní. Pokud ho však už jednou spočítáte a dojdete k výsledku, nemáte důvod proč se k němu vracet a dále se jím zabývat... (03.12.2008)

Rozpovídám-li se o příběhu odehrávajícím se v tomto filmu, připravím dychtivé diváky o kouzlo.... jaké vlastně? O kouzlo vlastní interpretace. Mám svůj výklad a nechám si ho pro sebe, co kdyby to byl TEN špatný a co kdyby to byl TEN správný?! Stay je totiž z těch filmů, kdy podezříváme tvůrce, že ani oni neměli úplně jasno a baví se nad zahloubanými teoriemi diváků. A stejně tak, jak bude každá pravdivá i scestná, bude ve stínu svůdně zakalené atmosféry nedůležitá. Atraktivní herecké trio McGregor-Watts-Gosling odvedlo dobrou práci v přesně opačném pořadí. (17.03.2006)

Čas, při překračování prahu mezi životem a smrtí, zdá se býti relativní.. Forster se pokusil ojet mou mysl a pan Gilmour93 nemá rád, když mu ji vojíždí někdo jiný, než paní Lynchová. Hudbou (pominu-li Massive Attack), formou a s výjimkou precizní dvojice Gosling, Watts ani herci se mu nepodařilo najít vhodný lubrikační gel na můj mozek, ale je až krásným paradoxem, že o tom to celé vlastně je. O vnímání… (08.11.2011)

Scénář: David Benioff .. Sugestivní, vizuálně silně nápaditý snímek se skvělým obsazením Gosling, McGregor, Watts. Příjemný na sledování, mnohem těžší na pochopení. Nepopírám, že jsem i na podruhé zůstal stejně omámen a skrz všechnu vrstvenou složitost, cítil zvláštní pocit příjemné zmatenosti a nejednoznačnosti. Ony jakékoliv obsahové nedostatky a nesrozumitelnost jsou zcela irelevantní, protože vysvětlení děje, pokud nějaké existuje, je jen na divákově snovém smyšlení. Vše je navíc zahaleno do brilantní, stylově podmanivé atmosféry. Kamera je úžasná, plná nejrůznějších barevných odstínů a celek umocňují fantasticky propracované obrazové přechody mezi scénami. Zkrátka - oku lahodící iluze, která stojí za pozornost a zamyšlení. (30.03.2006)

Když koukáte na Lynche, tak ačkoli někdy nechápete, co chce tímhle a tamtím naznačit, tak aspoň víte, že tím chtěl něco říct a že to dělá sofistikovaně a elegantně. Tohle Foster postrádá. Snaží se, pravda, ale jeho vizuální hrátky jenom zastírají dějovou chudost. A proč se mi poprvé stalo, že McGregor vedle daleko méně zkušeného Goslinga vypadá jako béčkový herec? Asi mu došlo hned první natáčecí den, k čemu se upsal... PS: Nenechte se zmást tím, že vám někdo řekne, jak to bylo zmatené a umělecky podané. Neskáče se tady v čase a Foster vám nedělá do mozku díru. Spíš jako by vyprávěl sen. Ale všichni víme, že nejlepší sny jsou naše vlastní. (12.04.2006)