Bob Dylan
No Direction Home: Bob Dylan
Réžia:
Martin ScorseseHrajú:
Bob Dylan, D.A. Pennebaker, Mickey Jones, Ossie Davis, John F. Kennedy, Martin Scorsese, Al Kooper, Pete Seeger, Bob Neuwirth, Joan Baez (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Před čtyřiačtyřiceti lety absolvoval své první veřejné vystoupení americký písničkář Bob Dylan. Velkolepý dvoudílný čtyřhodinový dokument No Direction Home mapuje Dylanovu dráhu od jeho dětství v americkém státě Minnesota až do jeho britského koncertního turné v roce 1966 a nehody na motocyklu, po které se na dlouhá léta stáhl z veřejného života. Význačný režisér Martin Scorsese strávil na projektu vyrobeném v koprodukci PBS a BBC čtyři roky a prostřednictvím Dylanova manažera měl otevřený přístup k Dylanovu archívu. Nejde o první dokumentární film o Bobu Dylanovi; v tomto případě jde o Dylana v plných souvislostech historie a vývoje společnosti. Režisér dokázal zasadit zpěvákovu kariéru do kontextu kvasící atmosféry první poloviny šedesátých let. Neopomenul probouzející se hnutí za lidská práva, úplnou rovnoprávnost černochů na jihu Spojených států a protiválečné hnutí proti válce ve Vietnamu. Částečně je to proto, že na Scorseseho projektu spolupracoval bezpočet Dylanových vrstevníků a přátel. Za všechny stačí uvést tehdejší Dylanovu přítelkyni a folkovou zpěvačku Joan Baez. Bob Dylan začal svou kariéru jako folkový zpěvák, v polovině šedesátých let pružně reagoval na nástup elektrických kytar a syntezátorů. V tomto dokumentárním filmu vystupuje spíše jako jemný a tichý glosátor, některé části z archivu musely být dokonce opatřeny titulky, aby jim bylo rozumět. Rozhodně ne jako filozof, který by odhaloval sám sebe. Poodhaluje a poopravuje některé mýty, které sám o sobě vytvořil: proč si změnil jméno, jak je to s jeho indiánskou krví a jak to bylo s jeho cestou z Minnesoty do New Yorku. Stylotvorný zpívající kytarista, skladatel a textař, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, (ročník 1941) počtvrté přijíždí 7. listopadu 2005 do Prahy. Jeden ze základních tvůrců popkultury druhé poloviny dvacátého století naposledy Českou republiku navštívil před dvěma lety, konkrétně 23. října 2003. Písně Boba Dylana odrážejí společnost v průběhu několika desetiletí a nesmazatelně se zapsaly do historie moderního světa. Člověk, který neslyšel původní verze, nebo další verze hitů "Knockin' On Heaven's Door", "Like A Rolling Stone", "Blowing in the Wind", "The Times They Are A-Changin'" atd., žil zřejmě na Měsíci. Nakřáplý Dylanův hlas je stejně nezaměnitelný jako způsob, jakým zbořil do té doby zažité představy o zpěvákovi. Dylan je pro dějiny poprocku nenahraditelný. Sám obohatil výrazový rejstřík a hudební formy o řadu nových stylů, které pak dál rozvíjeli jeho následovníci i další generace umělců. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (37)
Hezké zasazení do dobových společensko-politických folkových souvislostí, které stále nechává k odhalení zákoutí Cimrmanovy osobnosti opravdu mnoho. ()
Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. ()
Jak z Boba chteli udelat mesiase a on se tomu uspesne branil. ()
Zbožňuju Dylana, mám rád Scorseseho... co říct víc. Jde opravdu o brilantně natočený dokument, který poodkrývá jedno období v kariéře jednoho z deseti největších básníků 20. století (a rozhodně toho nejvivnějšího) a poskytuje i spoustu raritních materiálů přímo z Dylanovy sbírky. Rád bych se dočkal ještě dalších částí, které zmapují i pozdější etapy jeho života... ()
"-Jidáš! -Nevěřím ti. Jsi lhář!" Držte huby kreténi, genius at work! Lidi umí být tak strašně sobečtí a omezení. Tehdy asi ani neměli ponětí, co dělají, a za deset let budou všichni uchcávat z toho, co předtím nenáviděli. Už jen pro tohle musí člověk Dylana milovat - vždycky si dělal, co chtěl a zůstal konzistentní. Nehledě na to, kolik tupých dotazů od novinářů musel odrazit, kolik dementních fanoušků žadonících o podpis nebo podivínů co mu chtěli ošahat prsty a nevím, co ještě... Zůstal sám sebou. Ale i člověka, jako je on, to ke konci semlelo. Jestli jeho nehoda na motocyklu byla skutečně nehodou, nebo nečím víc se nikdy nedozvíme, každopádně později Dylan otevřeně přiznal, že mu poskytla únik od tlaku veřejnosti. Scorsese o Dylanovi - Legenda o legendě. ()
Zajimavy a poucny televizni dokument o jedne vybrane zivotni dekade zijiciho skladatele a zpevaka Boba Dylena. 80% ()
3,5 Priznávam, že Bob Dylan nie je moja krvná skupina, nesedí mi jeho nepríjemný, punkový spôsob spevu, nie je mi ani sympatický svojim bezpohlavným výzorom a akýmsi večne sfetovaným výrazom. Z dokumentu sa navyše dozvedám, že vo svojich začiatkoch to bol asociál, zlodej a hudobný chameleón. Nemôžem samozrejme spochybniť jeho obrovský básnický talent a jeho veľký umelecký vplyv a tiež ctím niektoré z jeho pesničkárskych (folkových) záležitostí, hlavne keď ich interpretuje niekto iný. Už len z uvedených dôvodov som si nemohol nechať tento dokument od Martina Scorseseho ujsť. Obsahovo je dokument veľmi bohatý a hutný, ale mám výhrady k jeho formálnej stránke, predovšetkým ku chaotickému skákaniu v čase dopredu a dozadu (Čo by sa preboha stalo, keby to bolo usporiadané chronologicky?). Tiež by som ocenil, keby boli ukážky piesni trochu dlhšie a najmä keby tam boli titulky s rokom a menom interpreta. Nezainteresovaný divák má neustále problém sa zorientovať, kto to práve rozpráva, či spieva (a kedy). Inak je dokument skvelým prierezom hudobnej histórie, na obrazovke sa postupne objavujú takí veľkí umelci ako Muddy Waters, Billie Holiday, Peter, Paul & Mary, Joan Baez, Johny Cash a mnohí ďalší. Skvele som sa bavil pri rozhovoroch s Dylanom, keď po tupej otázke nasledovala adekvátna odpoveď a pri bučaní "fanúšikov". ()
V titulcích filmu uvedeno: český i originální název No Direction Home. Bob Dylan. ()
Bob Dylan , americký spevák , skladateľ ,textár a hudobník , vlastným menom Robert Allen Zimmerman sa narodil v Duluth v štáte Minnesota ,USA , 24 mája 1941.Jeho starý rodičia boli židovskí emigranti z Litvy a Ukrajiny.Otec Abraham Zimmermann a matka Beatrice Stone boli členmi miestnej židovskej komunity.Do svojich 6 rokoch vyrastal v Duluthe , no po paralýze otca sa presťahovali do rodiska matky ,blízkeho Hibbingu.Na strednej škole bol nadaným žiakom, no žiadnym géniom. Spočiatku sa zaujímal o New Orleansku bluesovú hudbu ,neskôr country a rock and roll a založil niekoľko kapiel ako „The Shadow Blasters „a „Golden Chords „V tom čase vačšinou spivali piesne Little Richarda a Carla Perkinsa.V r.1959 sa zapísal na Minnesotskú Univerzitu a presťahoval sa do Minneapolisu a jeho záujem o rock postupne ochabuje a zameriava sa na folkovú hudbu a začína používať meno Bob Dylan.Po roku zanecháva štúdium a pohybuje sa v miestnych folkových kruhoch v Denveri a Chicagu. V januári 1961 navštevuje svoj vzor Woody Guthrieho v nemocnici v New Jersey a zostáva v New Yorku.Začína hrávať v kluboch a dočká sa dobrej kritiky Roberta Sheltona v „ New York Times „ a získa niekoľko ocenení po ktorých John Hammond s ním podpíše zmluvu s Columbia Records.V roku 1963 vychádza jeho album „The Freewheelin Bob Dylan” kde položil základy svojej textárskej a skladateľskej tvorby.Najčastejšie spieva protestné piesne ešte pod vplyvom Woody Guthrieho.Najslávnejšia z toho obdobia je pieseň „ Blowin in the Wind ”.Napísal aj niekoľko úspešných filmových piesní a hral v niekoľkých filmoch.Bol 7 krát nominovaný , získal 1 Oscara,Golden Globe a jednu cenu Grammy. Diskografia: Bob Dylan 1962 The Freewheelin' Bob Dylan 1963 The Times They Are a-Changin' 1964 Another Side of Bob Dylan 1964 Bringing It All Back Home 1965 Highway 61 Revisited 1965 Blonde on Blonde 1966 Bob Dylan's Greatest Hits 1967 John Wesley Harding 1967 Nashville Skyline 1969 Self Portrait 1970 New Morning 1970 Bob Dylan's Greatest Hits Vol. II 1971 Pat Garrett & Billy the Kid 1973 Dylan 1973 Planet Waves 1974 Before the Flood 1974 Blood on the Tracks 1975 The Basement Tapes1975 Desire 1975 Hard Rain 1976 Street-Legal 1978 Bob Dylan at Budokan 1979 Slow Train Coming 1979 Saved 1980 Shot of Love 1981 Infidels 1983 Real Live 1984 Empire Burlesque 1985 Biograph 1985 Knocked Out Loaded 1986 Down in the Groove 1988 Dylan & The Dead 1989 Oh Mercy 1989 Under the Red Sky 1990 The Bootleg Series Volumes 1-3 (Rare & Unreleased) 1961-1991 Good as I Been to You 1992 The 30th Anniversary Concert Celebration 1993 World Gone Wrong 1993 Bob Dylan's Greatest Hits Volume 3 1994 MTV Unplugged 1995 Time Out of Mind 1997 The Bootleg Series Vol. 4: Bob Dylan Live 1966, The "Royal Albert Hall" Concert 1998 The Essential Bob Dylan 2000 "Love and Theft" 2001 The Bo ()
Pokud vám Dylan nic neříká, klidně si 2-3 hvězdy z hodnocení odečtěte. Pro nás bezmezné fanoušky povinnost. Možná jen škoda, že asi už nevzniknou další díly... :-) ()
"Z nějakého důvodu si usmysleli, že umělci znají odpověd na všechny společenské problémy. Bylo to absurdní. Neměl jsem na jjich otázky odpověd." Čest a sláva Scorsesemu za tehle dokument. Měl jsem Dylanovu hudbu vždycky rád, a některá jeho alba i ted řadím mezi svá nejoblíbejnější (Blood on the Tracks, Highway 61 Revisited, Blonde on Blonde, Infidels), ale po tomhle dokumentu si ho cením i lidsky. Scorsese poskládal 200 minut od začátků do června 1966, kdy Dylan havaroval na motorce a kdy pak na dlouhou dobu přestal s veřejným vystupováním. Z filmu je také zřejmé proč - Dylanovo hraní z kapelou rozvášnilo pravověrné folkové (tehdy rovnalo se levicové) publikum natolik, že jako veřejná vystupování, ač vyprodávána, byla pravidelně vypískávána, což bylo čím dál tím psychicky náročnější. Fandy nutně potěší krásně dobové koncertní záběry (Its Allright Mama, Im Only Bleeding, Vision of Johanna, Even of Garden, turné s Bandem) nebo záběry ze studia (It takes a Lot of Love nebo historka Ala Koopera o nahrávání Like a Rolling Stones). Dobře vybrané jsou i komentáře lidí, kteří mají k tématu co říct (což v těchto formátech není vůbec pravidlem). Charismatický Alan Ginsberg, Joan Baezová, se kterou Dylan žil (když přijela v 87 na Bratislavskou lyru, vypnuli ji soudruzi během představení proud, což trochu zchladilo její levicové nadšení), Patter Yarrow z Peter, Paul and Mary nebo Pete Seeger, který chtěl Dylanovi na koncertu jakožto zrádci přeseknout eletrkický kabel). Za samostatnou zmínku stojí tiskové konference, na kterých Dylan odpovídá tak, že si ho musíte oblíbit. Otázky, které mu nahrávají na smeč mluvčího generace, tlačí ho do pozice politického zpěváka nebo jsou čirým nebo pseudointelektuálním blábolem Dylan rychle likviduje. "Otazka: Dáváte přednost jemným náznákům nebo otevřeným poselstvím? Čemu mám dávat přednost? Jemným náznakům. Jak jste na to přišla? (defenzivně) Psali to v časopise... Reporter: Je vaše popularita dána částečně tím, že se s vámi posluchači identifikují? Dylan. Nemám tušení. Mladý vážný intelektuál: Co znamená vaše tričko? Je to nějaká filosofie? Dost jsme to rozebírali. Dylan: Prostě mě jednou vyfotili, když jsme seděl na schodech. Reporter: Kolik zpěváků zpívá protestsongy jak vy? 136 Řekl jste 136? Jo. 136 nebo 142." Jo, a tu první citovanou Dylanovu větu dejte na první stránku všech novin, třeba si ji přečtou Sting, Bono i naše z hlediska globálu naprosto komické pseudocelebrity. ()
7/10 ()
Perfektně natočený dokument o nejvýznamějším písničkáři a ikoně 60. let, Bobu Dylanovi. Nabízí široké spektrum nových informací, doposud nezveřejněných fotografií, mnoho interview s jeho nejbližšími přáteli a lidmi, kteří ho nejvíce inspirovali. Objeví se zde Bobův píničkářský idol Woody Gutrie, známá folková zpěvačka Joan Beaz či Bobův blízký přítel, básník Allen Ginsberg, který se dokonce zmíní o Pražském jaru 1968, kde se stal králem Majálesu. Dokument navíc není věnován jen Dylanovu portrétu ale i mnohým významným politickým událostem 60. let. Nenechte se zastrašit jeho délkou (201 minut) tento dokument výborného Martina Scorseseho za to opravdu stojí a není věnován jen bezmezným fanouškům tohoho výborného písničkáře, ale i těm, co si chtějí přiblížit tamní hudební a politickou scénu. A to vše navíc podbarvený Dylanovými úžasnými, chytlavými písničkami. 100%. ()
Vzhladom k tomu, ze som nedavno precital Dylanove Chronicles vol. 1 som mal predsudky ako vzdy, ked si po precitani knihy pozriem film. Jedine co ma jaks taks upokojovalo bola predstava Scorseseho rezie...a vysledok? Nesmierna spokojnost...uz sa neviem dockat vol. 2 a vol. 3. Urcite odporucam kazdemu fanusikovi... ()
Okrem faktu, že Scorsese je majstrom filmového remesla pokiaľ ide o celovečerné hrané filmy takisto platí, že nakrúca perfektné dokumentárne filmy. Raz za niekoľko rokov tu máme od neho vždy nejaký zaujímavý dokument čo sa týka námetu, obsahu, či spôsobu spracovania. Scorseseho hudobné dokumenty majú v sebe niečo špecifické. Je to zaujímavá chronológia, ale aj zároveň niečo charizmatické a ľudské v ňom. Nie je to iba suchopárny štatistický výklad údajov. Sú to osobitne žijúce celky so svojím vlastným životom. A tento snímok to dokonale potvrdzuje. ()
Písničky Dylana mám rád a jednu mám už cca 5 let jako zvonění na mobilu, ale nějak se tímto dokumentem nemohu prokousat. Už jsem to zkoušet 3x a stále zůstávám někde na 150 minutách. ()
Hudba Dylana mě nijak neuchvacuje, takže pro mnohé asi paradoxně se mi líbily víc ty elektrické rockové kousky. Jako dokument, nejen o Dylanovi, ale i o době, o Americe, moc dobré. 75%. ()