Bob Dylan: No Direction Home

Komentár rozdelím na 3 časti: PRE ĽUDÍ, KTORÍ MAJÚ (VEĽMI) RADI BOBA DYLANA, ALE NIE SÚ HARD CORE ZARYTÝMI FANÚŠIKMI - Film je vyčerpávajúcou výpoveďou o prvých rokoch kariéry Boba Dylana - a tu je problém, osobne nemám rád dokumenty snímajúce kariéru tvorcu len v určité obdobie. Začína sa to v Dylanovom detstve a končí v roku 1966 pri albume Highway 61 Revisited. Je zábavné sledovať, ako "folkový fanúšikovia" reagujú na vo svojej dobe asi značne nepochopený geniálny album Highway 61 Revisited. Je fakt vtipné pozerať sa na naštvaných fanúšikov odchádzajúcich z koncertu k jednému z naj albumov vôbec. Zároveň vtipné boli aj raritné staré rozhovory s Dylanom - vtipný to človek. Na druhej strane najprínosnejšie sú monológy súčasného Dylana a jeho spomienky na kariéru, ale tých je pomenej. Nudné to nie je, i keď pasáž o prvom albume mohla byť skrátená. Spokojnosť, ale veľmi nedopovedané! PRE HARD CORE DIE HARD ULTRA BOB DYLAN FANS Pre vás to bude orgazmus, niet nad čím rozmýšľať. 201 minút o vašom idole - 5*. PRE ĽUDÍ KTORÝM NIČ ALEBO MÁLO HOVORÍ FOLK, RESP. BOB DYLAN/ PRE FANOV MARTINA SCORSESEHO - nepozerajte to, je to pre Vás strata času. 201 minút sa budete nudiť pri pohľade na kariéru niekoho, kto vám nič nehovorí a už vôbec to nie je nakrútené tak, aby aj debil vedel, o čo ide. Scorsese počíta so znalosťami Dylanovej tvorby - aspoň minimálnymi. PS: Ja sa radím k prvej skupine ľudí - preto 4*. It takes a lot to laugh, it takes a train to cry (05.09.2006)

Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. (22.02.2013)

„Nejste slavní, dokud vás někdo nechce zastřelit“ Zajímavý týpek, ten Dylan. Nevím, nevím co si o něm myslet. Psal inteligentní písně s názory, na veřejnosti přitom vystupoval jako traktorista, který si z boty zrovna seškrábnul kus kravince. Udivuje mě, jakým způsobem dokázal po celá ta léta (nenapadá mne výstižnější výraz) „vyjebávat“ s novináři a přitom se udržet v podvědomí široké posluchačské obce. Pro tento dokument překvapivě dokázal dát dohromady několik smysluplných vět, ovšem zcela odporujících dříve pronesenému („nikdy jsem nepsal protest-songy“). Buď je mu jedno, co si o něm jiní myslí a jde o jistý životní postoj, anebo je mu jenom a jednoduše jedno, co si o něm jiní myslí, postoj nepostoj. Na každý pád rozporuplná osoba a myslím, že můžeme být rádi, jaký filmový velikán se odhodlal k jejímu „zmapování“. Scorsese Dylana nesoudí, nevyvozuje závěry (ty nechává na vás), pouze svým záživným stylem komponuje audiovizuální symfonii. Opět, jako pár méně slavných režisérů před ním, mě nedokázal přesvědčit, že Dylanův život byl příliš rozmanitý, aby jej nebylo možno napresovat do jediného dokumentu, zvlášť takto dlouhého, ale v žádném případě nenudil. Všem Dylanovým inspiračním vlivům, symbolům, osobnostem a událostem charakteristickým pro jeho dobu (JFK, Vietnam, Martin Luther King, Beatles, Warhol), dokázal Scorsese, mnohdy na prostoru pár desítek vteřin, dodat patřičnou hloubku a důležitost. Svým tématickým rozpětím postihuje No Direction Home téměř padesát let americké historie a může být velice přínosným rovněž pro hudební ignoranty. Otázka „Kdo je Bob Dylan: angažovaný umělec nebo obyčejný chlápek?; folkař nebo rocker?; prosťáček nebo génius?“, mi nakonec nepřišla tak zajímavá jako otázky okolo Dylana vyvstávající a s Dylanem nutně nesouvisející. Jelikož však nehodnotím jeho osobu a názory („Šťastný? To dokážou všichni, co to má za smysl?“), nýbrž kvality filmového počinu, těch pěti hvězdiček a čtyř hodin nelituji. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, JohnnyD (19.08.2008)

Dost možná nejznámější a nejlepší folkový písničkář. Složitá a dost výbušná osobnost, která se nebojí říct co má na jazyku a nebojí se vyjádřit svůj názor. Génius. To je Bob Dylan. A právě o něm natočil Martin Scorsese bezmála čtyř hodinový, informacemi nabitý dokument, který je jasnou volbou pro hardcore fanoušky i pro ty, kteří "jen" mají rádi jeho písničky. Dokument nabízí celou řadu zajímavých informací a ukazuje nám, kde všude bral Dylan inspiraci ke svým písním. Poznáme všechny, kdo s ním spolupracovali, vyslechneme si střihy z jeho nejznámějších písní a poznáme co je vlastně Bob zač. Celý dokument krásně mapuje jeho nejúspěšnější období a do "příběhu" zakomponovává i spoustu zajímavých situací, kterými si Amerika v minulosti prošla od zastřelení Martina Luthera Kinga přes válku ve Vietnamu až po zastřelení JFK a dále. Opravdu dokonalý dokument, který doporučuji každému, kdo alespoň někdy zaslechl jméno Bob Dylan nebo viděli film "I´m not there", který je bez tohoto dokumentu těžce k pochopení. Chvílemi jsem váhal mezi 4 a 5 hvězdami, jelikož délka je vyčerpávající a ne všechny informace jsou strhující ale když začali závěrečné titulky a v nich moje oblíbená píseň z jejíhož refrénu je dokument pojmenován neváhal jsem ani chvíli. (05.06.2009)

Excelentně udělaný dokument o snad nejvýznamějším písničkáři dvacátého století Bobu Dylanovi. Mapuje jeho začátky, velký prostor je věnován také jeho hudebním vzorům (především Woody Guthrie) a kolegům. Zejména jeho přátelství a společné vystupování s Joan Baezovou. Ačkoli se zabývá pouze malým zlomkem Dylanova života (tvůrčí kariéry do r. 1966), je naprosto vyčerpávající. (14.11.2005)