a-B-C-D-e-F-G-H-i-JONESTOWN
Obsahy(1)
Nekonečný proud slov fanatického vůdce sekty vrcholí vypitím jedu. Tisícovka věrných páchá hromadnou sebevraždu, největší v moderních světových dějinách. Dramatické okamžiky z roku 1978 zachytila magnetofonová páska, která vydala svědectví. Na jejím základě vznikl filmový experiment, ve kterém členy sekty představují děti a jejich vůdcem je mladík, který se před kamerou proměňuje ve své o sedm let starší já. Debutující režisér Jan Bušta „v přímém přenosu“ zprostředkovává elektrizující zkušenost s demagogií a manipulací. (Kuli Film)
(viac)Recenzie (19)
Před začátkem projekce řekl režisér Jan Bušta, že nám z filmu bude nepříjemně. A ono opravdu bylo. Bylo mi nepříjemně z toho, jak neskutečně pomalu film ubíhal, bylo mi nepříjemně z toho, jak byl monolog dvojzvučný a jak celý film nebyl vůbec zajímavý. Experimentální filmy umí být zajímavé a mít smysl, ale tohle nesplňovalo ani jedno. Tvůrcům doporučuji, aby příště vytvořili podcast nebo rozhlasovou hru, když budou chtít podobný projekt opět udělat, protože obraz u tohoto projektu vůbec nebyl za potřebí. Věřím, že scénář mohl být zajímavý, ale provedení se prostě absolutně nepovedlo. Milý Státní fonde kinematografie - prosím, podporuj dobré filmy, co mají smysl, ne filmy tohoto typu, které tvůrci dělají, protože prostě chtějí. [LFŠ 2023] ()
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude již za pár dní k vidění na filmovém festivalu v Jihlavě. (A pak asi jen v odvážnějších kinech.) Viz trailer zde. ___ Jde o nejlepší film, co jsem letos viděl. Experiment, koncept... mimořádně působivý jako fikce nejsouc zcela fikcí, jako pohlcení prostřednictvím zcizení, jako rekonstrukce reality skrze rozbíjení reprezentace, jako vyprávění formy spíše než vyprávění příběhu. ___ Nejslavnější hromadná sebevražda v moderních dějinách je Janem Buštou interpretovaná dětmi v tělocvičně a komplexními vzorci inscenování, snímání, střihu i zvuku. Dalo by se to vyjádit ecovským 'vidíme svět jako v pokřiveném zrcadle, jako v hádance'. ___ Podle mého nejodvážnější český film za desítky let, který se přitom svou experimentálností, zapouzdřováním do série sebeuvědomělých úvodů i závěrů či suverénním dohledem nad každým jedním detailem stylu zdaleka nepodobá jiným českým experimentům. ___ Není přitom možné rozpoznat, zda členitá parametrická forma filmu využívá ke svému vývoji námětu jonestownské sebevraždy, anebo snaha adaptovat jonestownskou sebevraždu motivuje využití právě této formy. I to je součástí hry. ___ Film á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude jistě mnohé své diváky - s prominutím - srát, protože na ně klade jako dílo extrémní nároky. A to je podle mě moc dobře. Oboje. ()
Jan Bušta ve svém dlouho chystaném debutu dal vzniknout těžko hodnotitelnému filmu, který snad ani není možné plně pochopit rozumem. O to působivěji a sveřepěji však dílo předává spoustu nepříjemných emocí, což je vzhledem k tématu zcela adekvátní. ()
Uznávám sílu nápadů v úvodu, v opakování vět před kamerou, ve výzvě směrem k divákům, která je odvážná a objektivně málo důrazná. Co přijde po ní, je už jen repetitivní hra s trpělivostí a očekáváním, kterou ničí dabing, vizuální ruch a bohužel i přístup samotného tvůrce, který si před i po projekci v první řadě zakládá na tom, kolik lidí vytočí a kolik jich odejde. V tu chvíli hranice tvořivého trollingu přepadne z vod troufalosti někam k falešnému opájení se vlastními schopnostmi a dává zapomenout na to, že muselo dát hroznou práci, aby Jonestown vypadal právě takhle (ošklivě). ()
Prvních deset minut jsem byl dost vyděšený, že mě čeká dětinská 90s MTV "já nejsem ovce" kontrakultura, ale naštěstí když se přejde k samotnému projevu, všechno to zapadne dohromady a já si to náramně užil. Místy to bylo hypnotizující. ()
Jako minimalistický artový audiovizuální útvar to pravděpodobně plní svůj účel a bude se to líbit lidem, kterým připadá Lars von Trier příliš komerční. Bohužel, celovečerní artové audiovizuální útvary nejsou něco, kvůli čemu bych chtěl trávit čas v kině (nebo kdekoliv jinde). ()
Diletant Bušta se snaží být artsy, ale výsledek je jenom shitty. ()
Dal som kedysi dávno tri hviezdy napríklad aj podobne voľnomyšlienkarskemu bizáru - Aaaaaaaah! Bol som si takmer istý (vzhľadom k tomu koľko ľudí na Jihlave odchádzalo zo sály), že podobné percentá obdrží aj tento stopážou prekvasený experiment a ja tu budem ešte medzi tými štedrejšie hodnotiacimi. Jeho predloha (Jonestown) ma zaujímala mnohonásobne viacej, ako jeho celkom kreatívne, no na festivalový celovečerák pomerne lenivé prevedenie. ()
Rozhodně jeden z nejlepších českých filmů za dlouhou dobu, který má detailně a chytře propracované každé okénko, ale na prestižnějších českých cenách po něm neštěkl ani pes... No co už. Jestli se mi tam nakonec něco hodí nejmíň, je to ten falešný trailer, který vám sice hned na začátku řekne, co vás jednoznačně nečeká (a Bušta slovo dodrží), ale má úplně jinou náladu než zbytek filmu. Pak se ale objevily dvě babičky, falešné pamětnice (jejichž falešnost je zde hned od začátku daná a to je jen jeden z mnoha zajímavých filmařských nápadů, které zde jsou), velice chytré využití vertikálních záběrů a já měl jasno, že jestli se to až moc neupne na jeden nápad, čeká mě opravdu pozoruhodný experimentální film. Naštěstí čekal. Ony zde totiž všechny tvůrčí prvky zapadnou do silného a funkčního celku, přitom samy o sobě jsou spíš k smíchu. Jonestown je tělocvična, Jima Jonese hraje převážně děcko, co se chvílemi ztratí v textu, stojí na švédské bedně a jeho herecké schopnosti jsou takové že nejsou, členy sekty hrají taktéž děcka, která jsou předabovaná dospělými a přitom v pozadí zní původní zvuk, dabing davu je jednohlasý a drtivou většinu filmu tvoří rekonstrukce nahrávky ze skutečné pásky z Johnstownu, která zde jede v reálném čase - a tím je něco přes 40 minut. Jenže ono to dohromady dokonale funguje - projev "dětského" Jima Jonese se prolíná s dospělým, zatímco jeho oběti jsou vždy jen předabované děti, z čehož plyne odvážné zobrazení Jonesových "dětí" jako dětí s dospělými hlasy; tedy realita ve zvuku, ale upravená v obraze, který nás většinou o prostoru a filmové realitě informuje víc. Celý čistý projev Jima Jonese je hypnotický díky postupnému pomalému zoomování na určitý detailní bod (čímž se Bušta dost pravděpodobně inspiroval u Wavelengthu Michaela Snowa) a skvělé práci se zvukovou stopou, která mimo mnou výše zmíněné prvky taky dobře pracuje s hlasitostí (a tím, kdo zrovna je slyšet víc a kdo míň), do toho se ozývají temné ruchy jako předzvěst něčeho zlého, co nutně musí přijít a umocňuje to ještě neustále přítomný odpočet. Představitel Jima Jonese nehraje, ale rázně a hlasitě prosazuje názory, což je ale pro sektářské vůdce typické, že si pozornost získávají obsahem hlasitého projevu. Nejde o to lidi oblbnout jakýmisi hereckými projevy, ale určitou ideou, zaměřením na zranitelné, kteří k ní můžou být nakloněný a pak jen neustále hlasitě kázat s cílem umlčet vnější i vnitřní hlas jedince a všechny přetvořit v zmanipulované Jedno. Teď jsem to asi popsal zbytečně složitě, podstatné ale je, že představitel Jima Jonese podává výkon ne sice skvělý, ale přesný a ten do celkového záměru zapadá mnohem líp. V jednu chvíli má nad sebou basketbalový koš, který mu tvoří svatozář, avšak je plastová, viditelně falešná. A to stěžejní - černé pásky přes oči u všech obětí - jsou taktéž zajímavý nápad, jelikož celou dobu sledujeme oběti a tak je tak před sebou máme, jako vystřižené z novin, kde jsou oči mrtvých taktéž začerněné. Sice nevím, jak to může vtáhnout ty, kteří o Svatyni lidu nikdy předtím neslyšeli, ale jelikož já o ní už dost slyšel, měl jsem očekávání o to větší, ale opravdu jsem nečekal, že dostanu tak zdařilé naturalistické vyobrazení. A teď mě nechápejete špatně - prostředí tělocvičny opravdu naturalismus nemůže vytvořit a i sám Bušta naturalismus při tvorbě nechal být, ale já mluvím o něčem, čemu bych říkal, dejme tomu, "skutečný naturalismus". Tím není explicita za každou cenu, ale přesné přenesení pocitu ze zobrazované události na diváka a u mě to fungovalo dokonale, až mi ke konci nahrávky bylo líto i viditelně plastových panenek představující mimina v Jonestownu. Naprosto jsem si prožil, jak hrůzná manipulace se tam tehdy dělala a jak v ní nezbyla naděje. Byl jsem jako někdo, kdo se toho přímo účastnil, ale sledoval to jako nestranný pozorovatel, který byl všem jedno, ale zároveň nemohl zasáhnout. A teď si znova přečtěte, kde se to natáčelo a jak se to tam - přiznaně - objevuje. Je kumšt tohle takhle zvládnout a Buštovi se to opravdu povedlo. Nahrávkou ale film nekončí, jede to ještě chvíli dál a je tu dlouhá scéna, kde dospěly představitel Jima Jonese rozdává venku náhodným lidem bonbony, což je spíš taková vtipná vsuvka, která se mi tam ne úplně hodila, ale zase s ní nemám vůbec problém, jelikož mi (v dobrém) připomněla Film Petra a Markovo pojetí apokalypsy způsobené do vzduchu vypuštěným uspávacím plynem. Je to takové roztomile hravé, zvlášť když do toho dostanete co největší počet různých typů lidí. A samotné finále je zase pěkný odkaz na Brakhage a hlavně na to, jak se jeho experimenty dají kreativně použít pro něco ucelenějšího. Dokázal bych o tom napsat víc, ale musel bych to vidět znova (což se doufám ještě stane) a psát si poznámky, abych postihl opravdu všechno. Za mě ale velké nadšení a od Bušty se určitě budu muset podívat i na Televise bude. Slabých 5* () (menej) (viac)
Experimentální filmy často jsou třeba zajímavým experimentem, ale nefungují tak, jak je žádoucí, nefungují... Byl jsem na projekci, kde byl i tvůrce, Jan Bušta, který tvrdil, že tento film nemá být faktografický, či spíše se má svou formou vymezovat proti tomu, jak je v mainstreamových filmech vyobrazováno násilí - tedy jako zábava/vzrušení a idealizovaná skutečnost. Bušta šel svými rozhodnutími právě proti tomu a výsledkem byla nuda, která nevedla k žádné sebereflexi. Já totiž pravidelně navštěvuji Návrat do Reality a tak vím, jak to doopravdy vypadá, když je někdo raněn nebo umírá nebo je zabíjen, mrzačen nebo je už dokonce mrtvý - ať už vinou někoho třetího, vinou nějaké nemoci, vinou svou nebo vinou své hlouposti. Na tom webu jsem vyděl pěkný množství svinstva. Bylo to však pouč. Začal jsem si víc vážit toho, že žiju v Evropě. Každopádně mně tedy film neposloužil, ale třeba někomu, kdo začal vyobrazované filmové násilí (nebo absence násilí) považovat za realitu, ano. Jen mi přijde, že i docela hloupí lidé se smějí tomu, co vidí v amerických filmech. Na druhou stranu stále vídám filmy, které násilí vyobrazují tak, aby nepůsobilo "fantasticky"... Napadá mě třeba Blonde nebo Holy Spider. Tarantino filmové násilí používá jako zábavnosní prvek, ale ne v každém kontextu (Django: bičováni Broomhildy). Revenant zase násilí vyobrazuje přemrštěně - ač ani zdaleka ne tolik jako série Saw - zde tu senzace tedy nacházíme snadněji. Pokud režisér tvrdí, že jakékoliv filmové zaznamenání je senzací z hororu a jako takové by to bylo, ano, neetické, pak by měl taky uvážit, jestli na násilí není vskutku něco zábavného. Některé kultury byly válečnické (Indiáni, staří Řekové...) a také si vzpomeneme na gladiátorské hry - i dnes máme jejich modernizovanou verzi v UFC, boxu a wrestingu, nad něž se blbci chodí bavit, přičemž zdrojem zábavy jest, že se další dva blbci mlátí vší silou do hlavy. A kdo v GTAčku zase nikdy úmyslně nezabil civilistu granátometem? Mou pointou je, že na násilí je něco zábavného. Když se na moment zbavíme morálky, všech úvah nad dobrým a zlým a představíme si sebe samotné s brokovnicí v rukách a crackem zkouřenou bábu před námi. Bába se začne otravovat a tak na ní namíříme a vystřelíme. Co se stane? Rána a bába je stražena k zemi. Možná má proděravěnej hrudník, možná jí chybí kus hlavy... Ve filmu bych jí odstřelil maso z kostí a nechal po tarantinovsku vylítnout šťavnaté prskance krve a střev. Zde však pouze konstatuji, že bába stála, otravovala, jedním stisknutím byla sražena k zemi a její tělo bylo ve větší či menší míře poničeno. Nezapomínejme, že v tomto myšlenkovém experimentu existuje rozdíl mezi střílení do báby a střílením do kamene snad jen v tom ohledu, že střílet do pohybujícího těla je zábavnější, než střelba do kamene. Pokud tedy každé vyobrazené násilí ve filmu dělá senzaci z hororu (což se nám nezdá morální), pak musíme vznést námitku, protože máme důvodná podezření se domnívat, že na hororu něco senzačního přeci jen je. Výsledek se tedy míjí s tvůrčím záměrem a takto experimentální filmy dopadají. Pokud se tvůrce nechce pohybovat v zajetých kolejích, pak jsou na jeho estetický cit kladeny vyšší nároky. Bušta však tento cit moc neprokázal, když po úvodu filmu nastane minutový odpočet, který upozorňuje diváky, že mohou naposledy opustit sál a nechat si vrátit peníze. Snad jediné, co mě bavilo, byly některé bizarní argumenty Jima Jonese, který se snažil přesvědčit 900 svých oveček k hromadné sebevraždě. O události jsem si něco četl na wikipedii, ale neměl jsem takový inside do toho, jak to probíhalo. O Jonesovi se mluví jako o charismatickém manipulátorovi, ale poté, co jsem slyšel tuto dramatizaci, jsem si neuvědomil, kolik obětí bylo určitě úplně zblblých. Jones měl očividně nějaké mesiášský komplex a přestřelený ego, když se nemohl zabít sám, ale potřeboval k tomu spoluúčast všech svých lidí (a kdyby se někteří nenechali přesvědčit, tak to furt jistili milicionáři s puškami). Kdyby mi někdo říkal takový hovna, vysměju se mu. Nechápu však, co na tom trvalo 10 let? Výsledek vypadá, jakoby se na tom pracovalo jen dva dny - první den toho rozpětí deseti let a jejich poslední den také. Nechápu, proč byl hlavní herec natáčen ve dvou časových obdobích. Nezdálo se mi, že by se během té doby stával třeba zkušenějším manipulátorem. Byl jsem ale zhulenej a otrávenej a lehce dezorientovanej (protože určité věty jsou řečeny 3x skoro najednou: originál, dospělý český hlas a dětský hlas), tak je možné, že mi teď něco uniká. Pokud má být tato rekonstrukce přepisu té pásky, co nahrál Jim, rekonstrukcí, pak by tam neměl být takový prostor k tvůrčí svobodě - nedal by se ten také vnímat jako snaha o nějaké zesenzačnění? () (menej) (viac)
Za mě rozhodně nejhorší snímek festivalu. Říkám si, že jsem měl opravdu poslechnout 60 vteřinovou výzvu na odchod 😄. Ze začátku se dokument tváří jako jiné pojetí slavné sekty, pak jako nějaký vtip, abychom sledovali něco humorného a nakonec se to zvrhne v něco mnohem ploššího a nezajímavějšího. U každého snímku oceňuji snahu, jak jinak by se asi na MFDF dostaly, ale že toto trvalo 10 let vytvořit??? To asi muselo být s hodně pauzami přinejmenším. Chybou dokumentu je především repetetivnost, pustost jednoduchých záběrů a frází, které se mluví ustavičně jedním pomalým hlasem, a nekonečnost, které způsobí jedno a jediné: diváka unudí, a pak bylo vskutku obtížné při sledování neusnout. Rozhodně toto velkolepé téma mohlo být pojaté zdárněji, s větším citem a myšlenkou. Ne prostým kopírováním stejně položených záběrů a nijakých frází až do úplného konce. ()
Jestli máte nějaká očekávání od tohoto filmu, tak je nemějte. V prvních minutách se rozbíjí a divák může být zmatený, na jaký film se to vůbec začal koukat. Film je emočně dost náročný. Autoři diváka velkým způsobem manipulují, pro účel a vyznění je to ale naprosto příznačné. Zmatek, zděšení, šílenství, rozruch, překvapení - takové pocity se mi během zhlédnutí vynořily a zůstaly tam ještě několik dní poté. Čtyři hvězdy dávám za originální nápad a dopad na diváka, považuji to za velké umění, jednou ale stačilo a nějaké horlivé doporučování všem se taky nekoná. ()
Dlouho jsem si lámal hlavu, jak tenhle experiment hodnotit. Je to totiž něco tak strašně odlišného, že jsem si nebyl jistý, jestli se mi to líbilo nebo ne. Po dlouhých úvahách jsem došel k tomu, že i přes dost nudné pasáže, které tam ale být museli, kvůli naprosté přesnosti rekonstrukce, jde o jeden z nejzajímavějších tuzemských snímků. Když člověk zapomene všechna svá očekávání a nechá na sebe film působit, čeká ho něco, co dosud nezažil. Třeba jak šílený manipulátor chodí po Praze a rozdává náhodným lidem bonbóny. 75% ()
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je celovečerní experimentální snímek Jana Bušty, který se věnuje tragédii v Jonestownu - největší masové sebevraždě v historii světa. Jan Bušta přistoupil k látce velmi nezvykle a proto se zcela jistě nejedná o snímek pro běžné publikum, kvůli čemuž se také promítal jen v několika kinech v republice. Zajímavé je, že film je i dost nezvyklý pro různé festivalové poroty, protože na Ji.hlavě, kde měl premiéru, získal cenu jen za střih, ovšem myslím, že střih je pouze jednou z mnoha složek, které přispívají k výsledné podobě tohoto, podle mě vyjmečného díla. Film pracuje s velmi nezvyklým vyprávěcím stylem, a snad neprozradím moc, když napíšu, že ústřední část tvoří rekonstrukce tzv. death tape - pásky smrti, na které je zaznamenáno poslední kázání Jima Jonese. Zajímavé je, že na začátku vidíme Jonese pouze v úzkém ohraničení a slyšíme pouze jeho proslov. Autor takto diváka mučí dlouhé minuty, a až téměř po 15 mnitách pásky se konečně začne ohraničení uvolňovat, a my vidíme i něco jiného. Autor tak pomyslně přenáší utrepní lidí v Jonestownu, kteří když toto kázání slyšeli tak věděli, že brzy zemřou, na diváka, který 15 minut hypnotizuje na plátně chlapíka, který vám káže o lidských právech, rasové rovnosti a proč pro ně musíte zemřít. Celé je to pak ještě umocněno tím, že v obraze vidíte i odpočet, kolik pásky ještě zbývá a vy tak plně víte, kolik toho ještě budete muset přetrpět. Samozřejmě toto utrpení během filmu opadá s tím, jak děj postupuje a autor nám ukazuje víc a víc z prostředí, kde se děj odehrává. Nelze se také obávat toho, že je to něco nestravitelného, co nikdo nepochopí a člověk odchází z kina zdeptán. Právě naopak, to co výše nazývám utrpení, by se dalo také nazvat jako práce s diváckým očekáváním, což je něco, v čem tento snímek opravdu vyniká. Prace s tím co vidíme, nevidíme, co si domyslíme, nebo nepochopíme, toto všechno je něco, co podle mě dělá z á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN jedno z nejzajímavějších pojetí tohoto tématu. Praví cinefilové, kteří milují netradiční pojetí filmového jazyka budou z tohoto filmu nadšeni. Je ale možné, že vás nezaujme a rozhodnete se opustit sál (k čemuž vás autor konec konců sám na začátku vyzývá) :-). ()
Film, který se tváří jako hraný dokument a přitom vám do očí několikrát řekne, že rozhodne NENÍ hraný dokument. Film, který není hezký, líbivý ani poutavý, (re/de) konstruuje realitu tak důsledně, že snad ani herci sami v některých momentech nevěděli, jestli hrají (?). Jestli má smysl vidět jen jeden český film za rok, nechť je to á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Dá možnost přemýšlet (a pravděpodobně vás bude srát). ()
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je velmi dobrý film-hra, ale nejsem z toho tak nadšený jako někteří jiní, kteří celovečerní kinoprvotinu Jana Bušty zařazují do žebříčků toho nejlepšího za poslední rok. Je oceňováno, o na kolik divácky diskomfortní dílo jde, ale takové hodnocení dle mého vychází ze zcela zcestných předpokladů. Pokud na tohle někdo jde do kina, nemá očekávání kanonického vyprávění ani nehodlá aplikovat žánrová schémata pro porozumění, jelikož publikum moc dobře ví, že bude vystaveno experimentu. Hodlá-li někdo přesto porozumět filmu prostřednictvím různých schémat osvojených z jiných děl, je to na konec nápomocné a nepředstavuje to kdovíjak velkou diváckou výzvu. Navzdory počáteční nespolehlivosti se snímek přiklání k věrohodnější a zdokumentované verzi události. Navzdory posílení metafikčnosti a parametričnosti je zde hledisko, které je zprostředkováno (a které nerozruší kohokoliv se zkušeností s true crime), a tak je "vyprávění" povětšinou jasně centralizované - a navíc díky neustále přítomnému odpočtu i s jasně vymezeným deadlinem a gradující právě tím ubývajícím časem z pásky. Navzdory hře s konvencemi dokumentárních rekonstrukcí je právě znalost rekonstrukcí nápomocná k porozumění tomu, v čem se film od nich odklání.__________ Žádný trierovský kamínek v botě, odvážil bych se tvrdit. I přes tíhu tématu - největší masová sebevražda/vražda ve 20. století - nejde o nic tíživého, naopak řada zcizujících vtipů (nápad s jednohlasem Hábové) a rozhodnutí obsadit děti (jako snadno manipulovatelných i těch, prostřednictvím nichž se v narativní žánrové kinematografii manipuluje) z toho svou hravostí a distancováním publika dělá docela přístupnou záležitost. Mám za to, že "JONESTOWN" je dost retro, respektive za provokativní lze tento experiment označit jenom při ignorování tradic: avantgardy (Snow, Lye, Brakhage, Richter, Ray) a exploatace (odtud výzvy k opuštění sálu, ironizace upoutávek ad.).__________ Výše napsané je spíš polemickým metakomentářem k dosavadnímu přijetí (laickou i odbornou obcí), protože to vytváří nespolehlivý narativ, který navíc přebírá rétoriku producenta/režiséra. Pokud jsem s "JONESTOWN" měl nějaký divácký problém, tak ten, že se snaží rekonstruovat ne-rekonstruovatelné, respektive odhalovat rekonstrukci jako konstrukt, a tak se dobrat poznání o nemožnosti rekonstrukce, potažmo reprezentace jistých věcí v audiovizi. Aby snímek něčeho takového dosáhl, musel by (pro mě) k sobě buď vztáhnout další jonestownské texty, s nimiž by se popasoval podobně podvratným způsobem, nebo by ve své ne-reprezentovatelnosti a ne-rekonstruovatelnosti musel posílit různé ruptury (chybějící části záznamu, zmnožování identit reverenda). V současném tvaru je to další Buštův silně konceptuální a sebereflexivní počin, který uspokojuje spíše analytické než interpretačně naladěné publikum. Uznávám ale, že jako "parametrička" - v rámci které se akcentuje médium samotné a podstatné je uskupování prostředků média do vzorců a jejich variování - je to fakt z kategorie "mňam, do píči": dlouhé snowovské zoomování, v rámci kterého se přechází postupně a pomalu od konkrétního k abstraktnímu a zpředmětňuje se materialita média (změny formátů, dodatečná úprava "záznamu"), zvuk je oproti obrazu - koncentrujícím se postupně do jednoho bodu - postaven na zmnožování a rozšiřování do prostoru, postupných a pomalých změnách prostorového mixu a blbnutím se zmnožováním a zároveň znejasňováním. Jinak a ve zkratce, ať to už utnu: pro bordwellovce blaho, pro postklasiky víc z ranku "ok, boomer", ale protože je těchhle bordwellovských boomerovin nedostatek, doporučuji vyhledat místní kino s projekcí a následnou diskuzí. () (menej) (viac)