kajas

Dnes večer bude 53. ročník Karlovarského filmového festivalu prohlášen za ukončený, nastal tedy čas na subjektivní hodnocení mého letošního (a již pátého) pobytu. Měla jsem tu čest hájit barvy ČSFD jako jedna z osmi Agentů a chtěla bych předně moc poděkovat našemu šéfovi POMOvi, že mi dal šanci a umožnil mi užít si festival z trochu jiného pohledu. Novinářských privilegií jsem se nemohla nabažit – ať už se jednalo o akreditaci s vlastní fotografií, festivalovou tašku se sponzorskými dárečky nebo o přístup do novinářské videotéky a tiskového střediska, kde jsem sepisovala svoje komentáře a deníčkové příspěvky. Navíc jsem se seznámila s několika dalšími filmovými fanoušky a děkuji proto také svým spoluAgentům, se kterými jsme si pomáhali při vyzvedávání vstupenek a dávali si tipy na povedené festivalové snímky.

Děkování máme úspěšně za sebou a teď už k hodnocení filmů. Těch jsem letos viděla rekordních 22 (počítám i projekci Shawshanku v Letním kině) a s potěšením musím konstatovat, že více než polovina z nich mě opravdu potěšila a vyloženě rozpačitá jsem byla jenom ze tří kousků – z řecké Lítosti, polské Studené války a největší zklamání mi bohužel přinesl zástupce Hlavní soutěže, drama Do noci. Důvody mé nespokojenosti si můžete přečíst v komentářích u konkrétních snímků. Mnohem raději se budu věnovat povedeným filmům, které ve mně rezonovaly ještě několik dní po projekci.

TOP 7

7. místo: Úkryt

Příběh o muži, který nejdříve pochybuje o svém psychickém zdraví a následně o zdraví lidí kolem sebe, mě zaujal hlavně svou pečlivě budovanou znepokojivou atmosférou. Shannonův (doslova) bouřlivý proslov k sousedům, některé z jeho apokalyptických vizí a mučivou poslední dvacetiminutovku z hlavy jen tak nevymažu. A nebýt Varů, vůbec se o existenci tohoto filmu nedozvím, což by byla velká škoda.

6. místo: Profil

Filmů a seriálů využívajících k naraci pouze počítačové obrazovky pořád ještě nevzniklo tolik, aby se mi tento koncept nějak omrzel a abych ho přestala považovat za originální. Navíc mě příběh novinářky Amy opravdu pohltil a bála jsem se spolu s ní o výsledek jejího riskantního úkolu. Vůbec se nedivím, že právě snímky z festivalové sekce Jiný pohled (kromě tohoto snímku také Tísňové volání) tolik bodovaly v divácké anketě.

5. místo: Tísňové volání

Tenhle film patřil od zveřejnění programu k mým nejočekávanějším na KVIFF a svůj předpoklad, že půjde o pecku, jsem si mohla ověřit hned první den. Příběh se odehrává v reálném čase, což je pro diváka vždycky zajímavé a vtahující. Navíc máme možnost sledovat v podstatě jenom obličej hlavního hrdiny, se kterým prožíváme mnohem zamotanější případ, než se zpočátku zdá. A nečekaný zvrat musel vyrazit dech snad každému.

4. místo: Dívka

Působivá cesta do duše transexuální Lary/Victora. Natočené s nebývalou citlivostí, na debutanta velmi vyzrále, téměř dokonale. Všechny potřebné emoce dokázal mladý herec Victor Polster přenést na plátno tak přirozeně, že mi jeho výkon místy způsoboval husí kůži.

3. místo: Všechno bude

Omerzův Rodinný film mě rozhodně neoslnil tolik jako odbornou veřejnost, k jeho novému snímku jsem tedy nijak nevzhlížela a o to víc jsem pak byla potěšená. Ústřední protagonisté, dosud nepolíbení hereckou zkušeností, byli velmi přirození a jejich dialogy mě bavily i dojímaly. Plusový bodík si zaslouží i pejsek Šakal (na talentované herce ze zvířecí říše má režisér vážně štěstí) a správně hravá hudba. Nejlepší český film letošních Varů.

2. místo: Tiché dítě

Rachel Shenton - ztvárňující zde roli empatické sociální pracovnice Joanne - se po smrti svého neslyšícího otce naučila znakovou řeč a stala se mimo jiné ambasadorkou Národní společnosti neslyšících dětí. Spolu s režisérem Overtonem připravila tento chvályhodný filmový projekt, kterému dvacetiminutová délka zcela postačí na předání poselství. Život s postiženým dítětem není jednoduchý, existuje ale dost způsobů, jak mu ho ulehčit a zpříjemnit. Ignorování jeho potřeb (v tomto případě možnost naučit malou Libby znakový jazyk) mezi ně opravdu nepatří. Měla jsem z toho slzu v oku.

1. místo: Nepřátelé

Westernový žánr nikdy nepatřil mezi mé oblíbené, ale tenhle snímek mě lákal hlavně díky zvěstem o nejlepších výkonech kariéry jak Christiana Balea, tak "zmizelé" Rosamund Pike. Ústředním postavám věříte jejich bolest ze ztráty blízkých hlavně díky dokonale napsaným dialogům a naprosto famózním hereckým výkonům. Depresivní, surový, ale přesto úchvatný film o tom, že největším nepřítelem jsme si my sami. Po hodně dlouhé době tak s čistým svědomím uděluji stoprocentní hodnocení, letos jsem ještě nic lepšího neviděla.

Rozhodně nebudu lhát, když napíšu, že mám za sebou nejlepší pobyt na KVIFF v životě. Na závěr bych ještě ráda poděkovala našemu sponzorovi Vodafone, díky kterému se tato agentská akce mohla po několika letech znovu uskutečnit. Snad tahle spolupráce bude trvat i nadále, ráda bych byla zase u toho 😊

Roku 2016 vznikla v rámci Karlovarského filmového festivalu nová sekce Lidé odvedle, jejímž cílem je pomocí vybraných snímků přiblížit divákům život handicapovaných lidí. Partnerem této filmové sekce je Nadace Sirius, která se snaží pomáhat ohroženým a postiženým dětem. V prvním roce své existence sekce nabídla výběr filmů o tělesně postižených hrdinech, k vidění tak byl například francouzský hit Nedotknutelní nebo norské komediální drama Kurz negativního myšlení. Loni přišly na řadu snímky o nevidomých (oscarová Vůně ženy nebo koprodukční Představ si) a letošní tematika je orientovaná na postavy se sluchovým postižením.

Do sekce bylo zařazeno celkem sedm snímků. Ještě dnes večer můžete zajít do Malého sálu na romantické drama Bohem zapomenuté děti, oceněné Oscarem za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Pokud se chcete raději zasmát, zajděte si do Kina Drahomíra na známou americkou komedii Nevidím zlo, neslyším zlo. Zítra dopoledne se v Kinu Čas bude promítat dokument Wernera Herzoga Krajina ticha a temnoty. Všechny projekce už má za sebou ukrajinské drama Kmen (celé natočené ve znakové řeči), český zástupce s názvem Minulost i letošní hororový hit Tiché místo.

Jedinou šanci na zhlédnutí měli diváci krátkometrážního filmu Tiché dítě, jehož tvůrci Chris Overton a Rachel Shenton si za své osvětové dílo vysloužili Oscara. Projekce dvacetiminutového dramatu byla ovšem doplněna besedou s tvůrčí delegací. Té se zúčastnil jak režisér, tak i scenáristka a zároveň představitelka hlavní role sociální pracovnice Joanne, která se snaží naučit znakovou řeč svou čtyřletou svěřenkyni Libby. Neprozradím vám, jak dojemný snímek dopadne, každopádně mě hodně zasáhl a udělila jsem mu plný počet hvězdiček. Trailer si můžete promítnout níže. Udělalo mi velkou radost, že jsem se v rozhovoru s Rachel a Chrisem dočetla, že plánují celovečerní verzi.

Jednou z mnoha aktivit výše zmiňované Nadace Sirius je také neziskový projekt Chodící lidé, který pomocí interaktivních metod ukazuje každodenní fungování lidí s handicapem. Kromě návštěvy kina tak můžete navštívit i stánek tohoto projektu umístěný u Smetanových sadů.

Filmová sekce Lidé odvedle opět nabídla zajímavé počiny i doprovodné akce a já se budu těšit, jaké téma bude vybráno pro příští ročník KVIFF.

Ve svém prvním festivalovém deníčku jsem upozorňovala na aktivity Domu České televize na Divadelním náměstí. Dnes odpoledne jsem konečně našla čas navštívit jednu z besed - konkrétně o televizním filmu s názvem Balada o pilotovi.

Scénář ke snímku inspirovaný vlastní literární předlohou napsal Jiří Stránský, podle jehož knih byl natočen například výpravný seriál Zdivočelá země. Ústřední roli Emila Balíka - pilota RAF, který se po válce vrací domů k rodině - ztvárnil herec David Švehlík, v dalších rolích se objeví Jiří Dvořák, Lucie Žáčková nebo Vladimír Javorský. Režie se ujal převážně seriálový tvůrce Ján Sebechlebský. Pan Stránský při psaní čerpal z životních osudů vlastního tchána, hlavní hrdina má tedy reálný předobraz.

Besedy se osobně zúčastnil režisér filmu, kreativní producent České televize Jan Maxa, herci Gabriela Marcinková a výše zmiňovaní Lucie Žáčková a Jiří Dvořák (David Švehlík bohužel z rodinných důvodů nemohl přijet). Dvořák ztvárňující nejlepšího přítele hlavního hrdiny o práci na snímku řekl například toto: "Já jsem byl odmalička blázen do létání a s tatínkem jsme sbírali knihy o pilotech, takže když mi na stole přistál scénář od pana Stránského, nebylo vůbec co řešit." Dále zmínil význam snímků o československých letcích, kterých v naší kinematografii mnoho nenajdeme: "Myslím si, že je důležité, aby tenhle národ nezapomínal na své hrdiny."

Hosté besedy také odpovídali na dotazy z publika. Pochopitelně mě zajímalo, kdy se na Baladu o pilotovi můžeme těšit, plánovaná premiéra bude pravděpodobně na přelomu října a listopadu. Po ukončení besedy následovala improvizovaná autogramiáda přítomných herců, takže jsem využila příležitost a vyfotila jsem se s panem Dvořákem, kterého si cením i jako výborného dabéra.

Neodmyslitelnou položkou doprovodného festivalového programu je odpočinková zóna na Vřídelní kolonádě - Vodafone pláž. A letošní nádherné počasí s vysokými teplotami a nebem bez mráčku válení na pláži přímo nahrává, co říkáte? No dobře, nejedná se samozřejmě o skutečnou pláž, najdete tady ale písek, plážová lehátka, slunečníky a dokonce i bazén - ten je tedy určen primárně pro nejmenší návštěvníky, ale třeba by vás do něj také pustili...

Zatímco si děti hrají u bazénu nebo ve vyhrazeném koutku, jejich doprovod má hned několik možností, jak si užít chvilku klidu. V nabídce místního baru najdete jak míchané koktejly, tak i klasické teplé a chlazené nápoje, výběr salátů a wrapů a nechybí ani aktuální hit bubble waffle, které si zamiloval náš POMO ;). K pláži a sluníčku pochopitelně patří i dobrá zmrzlina. Tu tady reprezentuje stánek Angelata - jak si osvěžující dobrotu vychutnávám já a Denis Villeneuve... pardon, kolega Rimsy, můžete vidět níže ;). Samozřejmě si také můžete zasoutěžit o již tradiční červený slamáček, nabít si telefon nebo pořídit extrémní selfie či se nechat svézt speciálním vozíkem - rikšou. Na Vodafone pláži je zkrátka pořád co dělat, takže neváhejte a vyražte na ni, otevřena je po celou dobu trvání festivalu od 10 do 21 hodin.

Během úterního odpoledne jsme s Agenty Filmmaniakem, Vodnářkou a Rimsym opustili přítmí kinosálů a svezli se zájezdovým autobusem na Media party. Zadarmo jsme se najedli (jako místní specialista na hodnocení pokrmů jen upřesním, že se podávala třeba dýně s chilli, grilovaný ananas, crème brûlée a další laskominy) a... pak jsme se zase vrátili do kinosálů a k počítačům, abychom vás dál zásobovali hvězdičkami a komentáři - proto jsme tady :)

Dnes dopoledne jsme s kolegou Rimsym natočili kratičkou debatu o filmech, které nás tady na KVIFF zatím nejvíc zaujaly. V přiloženém videu můžete vidět interview určené pro čsfd, které vedl náš POMO. Natočili jsme ale i materiál pro našeho partnera Vodafone - moderátor Hanny Firla tento rozhovor přidal do Instastories vodafonecz. Tak se koukněte a těšte se na postřehy dalších Agentů :)

Po prvních dvou dnech na festivalu mi došly zásoby jídla od maminky a babičky a bylo tedy potřeba vymyslet, jakým způsobem se budu během festivalu nadále stravovat. Jak už mnozí z vás jistě zjistili, najíst se v centru města bez velkých finančních ztrát je v podstatě nemožné (nabídku Pizzy Coloseum považuji za velkou sprosťárnu, s nostalgií vzpomínám na stánek Bageterie Boulevard). Dovolte mi tedy krátce pohovořit o několika místech sloužících k posilnění na další filmové zážitky.

Základem je samozřejmě místní Billa (pouhých pár metrů chůze od Kina Čas, ulice T. G. Masaryka), která vás zachrání od největšího hladu díky slušným zásobám pečiva, ovoce a zeleniny. Pitný režim můžete rovněž doplňovat nákupy v supermarketu, vaše peněženka vám jistě poděkuje. Cestou do Billy nemůžete minout pobočku McDonald´s - další logická a jednoduchá cesta k plnému bříšku. Vás ale jistě zajímá nabídka hodnotnějších pokrmů za příznivé ceny.Tak tedy:

1. Ballantines Bar

Restaurace se zahrádkou v Bulharské ulici (v přímé blízkosti Národního domu). Objevila jsem ji teprve letos - hanba mi. Za masíčko s přílohou zaplatíte maximálně 200 korun, můžete si ovšem dát třeba jenom salát nebo oblíbený smažák. Obsluha je velmi příjemná, jídlo bylo hotové za chviličku a já jsem si opravdu moc pochutnala. Přiloženou fotku jsem pořídila právě tady.

2. DAWOK - Running Sushi & Restaurant

Název mluví za vše. Klasická asijská restaurace v Jugoslávské ulici (dohlédnete na ni z Ballantines), kde si kromě sushi můžete dát klasické smažené nudle s kuřecím masem, kachnu nebo závitky. Žádné plastové talíře a příbory, pohodlná křesílka a za menu s nápojem zaplatíte kolem 130 korun. Ideál.

3. Restaurace Sklípek

Tento podnik na rohu Moskevské ulice už mám ověřený z minulých let. Je zaměřený spíše na tradiční českou kuchyni, v jídelním lístku tedy najdete svíčkovou na smetaně, guláš, kachní stehno, nebo hovězí líčka s bramborovou kaší (vřele doporučuji). Hlavní jídlo pořídíte přibližně za 120 korun a spláchnout ho můžete pivem nebo domácí limonádou.

Můj seznam tipů není vyčerpávající, ale třeba vás některý z nich zaujme a vy se zase jednou pořádně nadlábnete :)

Neděle, přibližně 1:15 v noci. Stojím u hotelu Richmond, drkotají mi zuby a toužebně vyhlížím objednané taxi. Právě jsem strávila více než tři hodiny v Letním kině, kam jsme se s přítelem vydali na film, který jsem zmiňovala ve svém předchozím deničkovém příspěvku - Vykoupení z věznice Shawshank. A i když jsem dlouho takhle nevymrzla, za ten zážitek to stálo. Tim mě prostě dojal. Jeho úvod k filmu si můžete vychutnat v přiloženém, mnou natočeném videu.

P.S. Konečně jsem viděla novou znělku s Caseym a musím říct, že ani potřetí za sebou se mi neomrzela.

Mám za sebou první den na KVIFF jako novinářka. Užívala jsem si vyzvednutí press akreditace a doprovodných sponzorských dárečků, báječné byly nulové fronty na speciálních pokladnách a získání lístků na všechny plánované projekce. Trochu horší to bylo s vrzajícími tvrdými postelemi a křikem uklízeček na chodbě našeho ubytování - dospání po náročné půlnoční projekci tedy neproběhlo podle mých představ. Asi dneska padne ten energetický drink, který jsem našla v balíčku pro novináře.

Hodnocení mnou viděných filmů se samozřejmě dozvíte v konkrétních komentářích, tento příspěvek bych ale chtěla věnovat události, na kterou se těším možná víc než na filmové novinky a kterou si můžou užít jak novináři, tak běžní návštěvníci festivalu. Dnes se bude v místním Letním kině (od 22:30) promítat Vykoupení z věznice Shawshank.

Je vůbec potřeba tento snímek představovat? Kdo tohle vězeňské drama na motivy povídky Stephena Kinga ještě neviděl, minimálně si při brouzdání na naší milované databázi všimnul, že už si dlouhé roky udržuje první místo v žebříčku nejlepších filmů s báječným průměrem hodnocení - 95,3%. Na zahraničních serverech je hodnocení Shawshanku obdobné, IMDB uvádí průměr 9,3 z 10 možných hvězdiček. Pravdou ale je, že v době své premiéry (září 1994) to s diváky neměl vůbec jednoduché. O měsíc později totiž do kin vtrhnul Tarantino s Pulp Fiction a Zemeckis s božským Forrestem Gumpem. Shawshank byl nominován na sedm Oscarů a ani jednoho nezískal, postupem času se ale stal oblíbeným titulem mezi návštěvníky videopůjčoven a získal status skutečně kultovního filmového díla.

Projekce v karlovarském Letním kině s úvodním slovem vzácných hostů už jsem zažila dvě - v roce 2015 to byla Pretty Woman se zpívajícím Richardem Gerem a o rok dříve Šílený Max s Melem Gibsonem. Právě z druhé jmenované akce jsem pořídila fotku, která je tak bizarní, že se do tohohle deníčku prostě báječně hodí. A já budu doufat, že letos pořídím nějakou lepší.

Na dnešek jsem nemohla skoro ani dospat. Začíná totiž devítidenní svátek pro všechny filmové fanoušky, mezi které se taky počítám. Na KVIFF letos vyrážím už popáté v řadě, moje role je ale závažnější než kdy předtím. Spolu s dalšími sedmi Agenty vám budu přinášet hodnocení a komentáře právě zhlédnutých festivalových snímků. Zároveň se vám prostřednictvím těchto deníčkových příspěvků pokusím zprostředkovat další zážitky, které mě v Karlových Varech potkají. Než se ale pořádně rozběhne kolotoč projekcí a přebíhání ze sálu do sálu, představím vám jeden bod doprovodného programu, který byste si v ideálním případě neměli nechat ujít.

Už dnes odpoledne se na Divadelním náměstí slavnostně otevírá Dům České televize. Tento stánek významného koproducenta českých filmů můžete navštívit po celou dobu trvání festivalu a na výběr máte hned z několika programových bloků. Když pominu dopolední taneční lekce pro děti a podvečerní projekce známých večerníčkových seriálů, nejzajímavější jistě budou každodenní besedy s filmovými tvůrci a herci, kteří pohovoří o svých současných i budoucích projektech. Protože jsem i vášnivá seriálová divačka, tak mě ze zveřejněného plánu besed nejvíce zaujalo představení třetích sérií dvou mnou sledovaných děl - historické ságy První republika (neděle od 17 h) a kriminálního Labyrintu režiséra Jiřího Stracha (středa). Představen bude také nový komediální seriál Miroslava Krobota Zkáza Dejvického divadla (úterý) a samozřejmě nesmí chybět ani debaty o snímcích, které se na filmové plátno teprve chystají – moji pozornost si získal Jan Palach Roberta Sedláčka (pondělí), Čertí brko Marka Najbrta (čtvrtek) a Zlatý podraz Radima Špačka (pátek). Bohužel už teď vím, že mi časová vytíženost neumožní navštívit Dům České televize tak často, jak bych chtěla, vy ale můžete být úspěšnější :)

Tento týden pláčou nejen hudební, ale také filmoví fanoušci. Alanův nečekaný odchod byl vážně velká rána. Sledování (a čtení) potterovek už nikdy nebude stejné...

Dnešní dopoledne patřilo opět mezi ta smutná. Bez hudby Jamese Hornera by filmy jako Titanic nebo Avatar jistě nebyly tak oblíbené. Já si ale vždy při vyslovení jeho jména vzpomenu na tuto fantastickou skladbu z Legendy o vášni. Děkujeme, Mistře.

Dodnes si živě pamatuji, jakou masovou kampaň používala televize Nova při premiérovém uvedení "nejlepšího seriálu současnosti". Kdo tehdy nesledoval osudy Jacka, Kate, Sawyera a dalších trosečníků, jako kdyby nežil. Nova nám fanouškům ale udělala čáru přes rozpočet a neodvysílala všechny řady. Několik let jsem si slibovala, že se odvážím pustit si celý seriál od začátku, odrazovaly mne ovšem reakce (nejen) na závěrečný díl. Letos v únoru jsem se naplno obula do tohoto netradičního maratonu (každý den alespoň jedna epizoda) a minulý týden jsem konečně uzavřela fenomén, bez kterého jsem si nedovedla představit nedělní večery na základní škole. Konec mě zklamal přesně tak, jak jsem se obávala, ale jak se říká, aspoň "má dušička pokoj". Protože mě ale skutečně bavilo zapínat mediaplayer s takovou železnou pravidelností, sestavila jsem si soukromý "must see" seznam seriálů, které jsem nikdy nedosledovala do konce. Myslím, že začnu s Řekni, kdo tě zabil...

Na co jiného využít tento deníček, než na pochlubení se s faktem, že už jsem zde ohodnotila (a okomentovala) rovnou tisícovku filmů a seriálů :)

Doufala jsem, že hranici 500 ohodnocených (i okomentovaných) filmů pokořím do konce tohoto roku, což se mi s předstihem podařilo :).

Dnes se to stalo. Nevěřila jsem, že to někdy udělám, ale opravdu jsem jednomu filmu, který jsem byla nucena v rámci literárního semináře vidět, udělila hodnocení odpad!. A které "veledílo" že si to zasloužilo? V žáru královské lásky.

Tak jsem si zase jednou zahrála nejmenovanou internetovou hru, na tenhle turnaj jsem se docela těšila (byl totiž filmový) a nevěřili byste, jak jsem válela ;)! Hrálo asi 900 lidí a já se probojovala do finále mezi 27 nejlepších. Nakonec jsem skončila druhá! Konečně jsem někde dokázala zúročit své znalosti ze světa filmu a vděčím za to samozřejmě této stránce :).