Adramelech

Hned na začátku tam nějací jůtůbeři (ano, tak je píši, nic lepšího si nezaslouží) řvou jak debilové. Dozvídáme se, že letí do Moskvy, aby tam absolvovali nějakou zvláště vymakanou únikovou hru. Doufal jsem, že tam všichni chcípnou, a to pokud možno co nejbrutálněji. Už dlouho mě žádné filmové postavy neštvaly tak intenzivně jako tahle partička. Naproti tomu scény z ruského života (milionářský synek s ochrankou, luxusní zábavní klub) byly pěkné. Zdalipak to v Moskvě opravdu takto vypadá? Dění v únikové místnosti nabralo trochu nečekaný spád. Inu, existují i ruští jůtůbeři a také touží po sledovanosti. Jejich američtí kolegové pro to však nejeví pochopení. Gore bylo málo a odehrávalo se hlavně ve tmě, takže nebylo prakticky nic vidět, a ten americký jůtůber, co mě tak iritoval, nakonec zřejmě vyvázl živý. V rámci plejády filmů na téma únikových místností bych toto dílo označil za slušný průměr.

Zajímavý film, který se dotýká některých úskalí katolické dogmatiky ve vztahu k problémům reálného lidského života, zvláště pak otázky teodiceje, která podle mého názoru zůstává dodnes nevyřešená, neboť její řešení, jež nabídli gnostikové, bylo církví označeno za herezi. Je to významné téma, jakkoli v současnosti není právě na pořadu dne, a proto je velkou zásluhou filmového tvůrce, že toto téma otevřel, ať již dospěl k jakýmkoli závěrům či východiskům. Každopádně nám tím nabídl podnět k zamyšlení. Jaké je mé stanovisko? Glosuji ve verších: Nejvyšší stvořil svět / a potom si šel dáchnout / Dej svět, kde měl být hned! / A nezapomeň spláchnout

To se ve Vietnamu žije tak dobře, že tam mají takto bezstarostné turistické průvodce? Budu se muset zeptat nějakého vietnamského prodejce z Prahy, je jich tady spousta, jestli je život ve Vietnamu jedním krásným dobrodružstvím. Pokud je to pravda, tak by tam možná stálo za to emigrovat. Navíc tam nedosáhnou drápy EU a Američany odtamtud už před delším časem vypráskali. Přikládám záznam snu s vietnamskou tematikou. Zdál se mi v době covidové. - - - Sen o zázračné tržnici (v noci z 28. února na 1. března 2021) - - -     Volá mi Eirixion, že mu přišel balíček ze Slovenska, v němž je pro mě nějaká kniha. Říkám, že na předání nespěchám a že knihu převezmu, až otevřou hospody. Bavíme se o současné situaci a já si postěžuji na to, že vláda uzavřela prádelny. Potřeboval bych dokoupit nějaké prádlo, ale kde? Eirixion říká, že v Praze existuje vietnamská tržnice Mekong, která funguje bez jakýchkoli omezení. „To to tam policie nezavřela?“ divím se. „Nezavřela,“ dí Eirixion, „vypadá to skoro jako zázrak, ale je to tak,“ a dá mi adresu.      Jedu do tržnice nějakým kolejovým vozem, vypadá jako vídeňský Stadtbahn. Vlak jede přes most, pod nímž teče nějaká říčka, která je momentálně rozvodněná. Oddělují se od ní četné drobné potůčky, které se proplétají údolím, občas se slévají a zase se rozdělují. Všímám si, že jeden pramínek teče volným tempem nahoru do svahu a uniká ven z údolí. Vybaví se mi takzvané pravidlo dvou MAG. Zní takto: „Chceš-li porozumět tomu, proč voda teče do kopce, hledej za tím geomagnetickou anomálii nebo nudícího se mága.“ A vůbec, podle plánu města tady žádný vodní tok nemá být! Že by nám v Praze k Vltavě a Botiči přibyl ještě nějaký malý Mekong?      Jsem v tržnici. Nakoupím prádlo a potom jdu ještě obhlédnout stánky se zeleninou. Vidím, že tam mají nějaký nový druh paprik, jsou zelené, asi deset centimetrů dlouhé, bachraté a na konci mají špičku. Nejlepší je ovšem popiska: Papriky do uší, novinka! Asi nepříliš zdařilý překlad z nějakého cizího jazyka. Kromě toho jsou docela drahé. Zeptám se prodavačky na normální zelené papriky. Má je na skladě a jsou dokonce levnější než v Tescu, tak si nějaké koupím.      Procházím tržnicí a dívám se, jestli by se mi ještě něco nehodilo. Přijdu k budově, na jejímž průčelí je nápis ve vietnamštině a pod ním stojí český překlad: PRVNÍ ČESKÁ VIETNAMSKÁ CÍRKEV ZÁZRAKŮ. Před vchodem se shlukují vietnamští muži a ženy. „Nechcete se také zúčastnit bohoslužby, pane?“ osloví mě jeden Vietnamec. „Už jste přijal... (následuje několik slov ve vietnamštině, ale Ježíš Kristus to rozhodně neznamená)? Nebo snad nechcete být spasen?“ Odpovím, že bych chtěl být spasen hlavně od naší debilní vlády a jejích debilních opatření. „Právě tak, pane, právě tak,“ směje se Vietnamec. - - -     Dodatečně se mi ještě vybavil můj rozhovor s vietnamskou prodavačkou o „paprikách do uší“. Já: „Co je to za feferonky? Jsou aspoň pořádně pálivé?“ Ona: „Papriky do uší, nepálivé, budete muset nosit, vláda nařídí.“

Hodně neuměle ukuchtěný odvar z Lovecrafta. Coby čtenář knih HPL jsem se na tento film těšil, ale zklamal mě.

Líbil se mi pěkný lesní exteriér. Kdyby se do něj umístil nějaký jiný děj, mohl vzniknout třeba i dobrý film. Tohle bylo přece jen moc primitivní: Něco jako pravěká (nebo mimozemská?) potvora nahání partu mládežníků za účelem jejich sežrání. Vylepšit by to mohly občasné humorné momenty, protože toto se vážně brát nedá, ale žádné tam nebyly. Výstižné komentáře: Chrustyn, korbitch22.

Líbila se mi tam jedna vychytávka: a) je vysloveno tvrzení, b) tvrzení je vyvráceno, c) jeho vyvrácení je zpochybněno, d) vyvrácení je potvrzeno, e) tvrzení je akceptováno jako pravdivé. Filmy o různých izolovaně žijících sektách mají svůj půvab, který nechybí ani zde. Že je to celé sakumprásk nepravděpodobné? No bóže, a co má být? Vždyť je to jenom film. Já jsem se při jeho sledování nenudil, takže jsem spokojený. Kromě toho je obecně známo, že sektáři mohou být pěkní magoři. Koncepce děje z tohoto předpokladu vychází a v jejím rámci je film myšlenkově konzistentní.

Odkud se ve Francii vzal terorismus? Pamatuji doby, kdy tam nic takového neměli. Kdo to tam dělá? A proč se to neřeší? Co to třeba v tom filmu aspoň pořádně vysvětlit? Takto film beznadějně klouže po povrchu problému a ještě propaguje multikulturalismus.

Povídka od Georga Langelaana je ve filmovém zpracování roztažená do dvou dílů. Povídka je výborná, film už mnohem méně. Je to jeden z filmů, který člověka přesvědčuje, že filmová tvorba je druhem parazitismu, který umí leda tak krást cizí myšlenky a rozmělňovat je v neumělé a neohrabané formě, jakou má film k dispozici. Naštěstí existují i dobré filmy, jež naopak potvrzují, že film je či může být skutečně jednou ze svébytných forem uměleckého vyjádření, filmy, jež člověka potěší, vnitřně obohatí, nadchnou nebo aspoň kvalitně zabaví. Tento film k nim však nepatří. Úporná snaha vyždímat z příběhu co nejvíc nechutnosti mě – znechutila.

Dnes už klasický film o posedlosti a exorcismu. Příznivci žánru budou jistě spokojeni. Příběh je patřičně opentlený, aby byl zajímavější, ale není to dokument, je to film, takže není třeba šťourat se v dílčích nepravděpodobnostech. Pokoukaná je to pěkná a já jsem byl vcelku spokojený. Možná by filmu prospěla trochu kratší stopáž. Připojuji pár poznámek k tématu. – Stručně, jasně a srozumitelně shrnul klasické příznaky posedlosti německý teolog a jezuita Petrus Thyraeus (1546–1601): barbarae voces, horribilis vultus, membrorum stupor, summa inquietudo, vires humanis superiores, cruciatus. Napsal několik knih o démonologii a posedlosti. Ve svém díle De variis apparitionibus… vypráví tuto historku: Ve dnech Lutherovy smrti bylo množství posedlých v jednom místě v Brabantsku najednou osvobozeno od démonů, kteří je nějaký čas předtím posedli. Res obscura non est, říká katolický autor, neboť v dalších dnech byli ubožáci od ďáblů hrozně týráni, a na otázku, kde předtím vězeli, odpovídali, že byli odvoláni a že na příkaz svého nadřízeného museli být přítomni u mrtvoly svého věrného pomocníka a nového proroka Luthera. Tuto historku prý potvrdil i Lutherův fámulus, který, když byl přítomen Lutherově bídné smrti, spatřil při vyhlédnutí z okna ke svému úleku množství nejošklivějších čertů, kteří poskakovali, rejdili a tančili poblíž. Historku potvrzují i havrani, kteří s velkým křikem doprovázeli Lutherovu mrtvolu, když byla převážena do Wittenbergu. Křesťanská démonologická literatura je velmi obsáhlá. Thyraeus patří vedle italského františkána Ludovica M. Sinistrariho (1622–1701) k dodnes poměrně hojně citovaným autoritám. – Buďme rádi, že žijeme v převážně ateistickém státě, kde si satanáš na takové spektakulární kousky moc nepotrpí, protože tady na ně nejsme zvědaví. Ne všude ve světě jsou na tom v tomto ohledu tak dobře jako my.

Kunderova kniha se dočkala zfilmování v roce 1968, kdy probíhala reflexe stalinistického pojetí socialismu a snilo se o vybudování socialismu s lidskou tváří. Ve své době to byl film, který řadu lidí oslovil. Dnes přináší hlavně ponaučení, že míchat sex s politikou není nejlepší nápad.