Adramelech

Kdybych nečetl literární předlohu, asi bych byl s filmem spokojenější. Sice není vůbec špatný, ale ducha Grinova textu právě dvakrát nevystihuje.

Hlavními hrdiny filmu jsou dva mladí muži spíše prostšího ducha a jedna praštěná a úchylná holka. Přitom je to docela příjemné pokoukání. Řekl bych, že Jan Svěrák zde naťuknul archetyp, vůči němuž je česká duše vnímavá. (Nejblíže se nachází archetyp ztělesněný Švejkem. Jeho budějovická anabáze je také svého druhu „road movie“ a také se odehrává v Jižních Čechách: Tábor – Milevsko – Květov – Vráž – Malčín (Malčice) – Čížová – Sedlec (Sedlice) – Horažďovice – Radomyšl – Putim – Štěkno (Štěkeň) – Strakonice – Volyně – Dub – Vodňany – Protivín – Putim – Písek. A ani Švejk není právě prototypem intelektuála. Švejkova story je ovšem zcela asexuální, zatímco v Jízdě to dost eroticky jiskří.) Nedivím se, že film získal různá ocenění, i mně se líbil, ačkoli bych těžko dokázal specifikovat, co se mi na něm vlastně líbilo – kromě stavebních památek ve stylu jihočeského selského baroka a tehdy ještě mladičké A. Geislerové, samozřejmě.

Ke Kingově povídce Mlha se rád vracím. Včera jsem ji přečetl znovu a dnes jsem si podruhé pustil její filmovou verzi. Film je rozhodně dobrý, ale povídce se nevyrovná. Řada detailů vypadla a něco bylo pozměněno. V povídce je znamenitě vylíčena postava nesympatického právníka Nortona včetně podrobného popisu jeho vzhledu. Zmiňovaný je např. jeho sestřih vlasů za 40 dolarů a to, že při rozcuchání mu vlasy komicky odstávaly nad ušima. V textu mimo jiné čteme toto: „Norton byl bílý jako kus starého tvarohu.“ (Mlha, Praha 2007, strana 79) Ve filmu však hraje Nortona černoch, o němž toto rozhodně říci nelze. Také mu vlasy nemohly odstávat nad ušima, když byl ostřihaný prakticky dohola. To byl takový problém sehnat bílého herce odpovídající typu s vhodným účesem? O tom, co mě ve filmu zklamalo, bych mohl psát ještě dlouho. Toto byl jenom příklad. Nechápu, proč autoři, aspoň ti žijící, nezakážou realizaci filmových verzí svých próz. Aha, ony jim z toho vlastně plynou prachy. – Svého času se plánovalo natočení pornofilmu podle jednoho sexuálně-magického rituálu, který jsem sestavil. Ve filmu jsem se měl též mihnout ve vedlejší roli, avšak hlavně jsem měl být přítomen u natáčení kvůli tomu, abych pohlídal okultní stránku věci, aby nevznikl paskvil. Překvapivě tehdy protestovala moje přítelkyně, jíž se nezamlouvala představa, jak ve společnosti českých satanistů tančím kolový tanec proti směru pohybu hodinových ručiček a intonuji vokál U, zatímco uvnitř kruhu se činí dvě lesby v akci. Argument, že z toho budou peníze, ale přesvědčil i ji. Film se však nakonec nerealizoval. Proč? Protože na jeho natočení chyběly peníze...

Šimek a Grossman v jednom ze svých testů inteligence pro ženy pokládají tuto otázku: „Co dělá žena, když čeká miminko?“ a nabízejí tyto tři dopovědi: a) Sedí u okna a vyhlíží čápa. b) Zvýší spotřebu alkoholu. c) Nakupuje výbavičku pro dítě. – Morbidní historky o dětech, jež uslyšíme v jedné ze scén na začátku filmu (návštěva těhotné ženy u její matky a příbuzných), vzbuzují tušení, že by film mohl být určen příznivcům černého humoru, ale potom se to nějak zvrtne směrem k mysterióznímu psychotičnu. Co tím tvůrci chtěli říci? Že by strašidlo neomarxismu obcházelo už i Latinskou Amerikou? Nevím, ale tento film mě zrovna moc neuchvátil.

Z úvodního výkladu k filmu jsem vyrozuměl toto: Íránci nejdřív svrhli nějakého monarchu a zavedli u nich levicový režim, který znárodnil ropu na íránském území, kterou z mně neznámého důvodu vlastnili Američané. To se Američanům nelíbilo, tak se postarali o svržení levicového režimu a dosadili tam proamericky orientovaného šáha. Íránci jej po čase také svrhli, protože o amerikanizaci Íránu nestáli (sem je situovaný děj filmu) a výsledkem bylo, že tam začali mít teokracii čili zřízení ještě horší než předtím, co se tam začali montovat Amíci. Ze zkušenosti víme, že kam se nakýblují USA, tam to vždycky dopadne špatně, protože Ušáci nakonec potupně utečou a ponechají politicky rozvrácenou zemi jejímu osudu. Jiným příkladem je Afghánistán. Ne že bych fandil ručníkářům, ale závidím jim jejich temperament, s jakým tu revoluci provedli. Ludvík Vaculík svého času glosoval v jednom fejetonu zprávu o nějakém politickém převratu: „Už zase někde nějaký převrat, to je strašné. Ale když se nic nepřevrací, je to také strašné.“ Připojuji část záznamu tematicky korespondujícího snu z října 2012. - - -     (...) Náhle mě někdo zezadu pevně obejme pažemi. Všímám si, že ruce patří nějakému černochovi. Uvědomuji si, že bych prudkým pohybem hlavou dozadu mohl útočníkovi rozbít nos, ale nemám pocit, že by šlo o útok. Uchopím chlápka za zápěstí, ruce mu s jistou námahou roztáhnu a obrátím se k němu. Spatřím černého muslima a drahém společenském obleku s fialovým turbanem na hlavně. Přátelsky se na mě usmívá. Vedle něj stojí pěkná černoška ověšená šperky. Muslim prohodí nějaký bonmot. Mluví perfektní češtinou. Říká, že žiji v krásné zemi, která je však ke škodě občanů bohužel sužována hnusným režimem. Pak se rozhovoří o politice a o nutnosti svržení kapitalismu. Mezitím přijdeme do nějaké pasáže, kde i v tuto hodinu jsou v provozu restaurace. U stolků posedává a popíjí pár hostů. Napadne mě, že by mě černoch, jehož sako určitě stálo tolik, že já bych z těch peněz vyžil měsíc, mohl pozvat na pivo. Nikde ho ale nevidím. Rozhlížím se, a on stojí asi deset metrů ode mě a kyne mi, že se vrátíme stejnou cestou jako jsme přišli, jako kdyby chtěl, aby ho se mnou vidělo co nejvíc lidí.      Zastavíme se u nějakého zábradlí. Muslim říká, že hned teď půjde svrhnout kapitalismus v České republice, a že se za půl hodiny vrátí. Zajisté je mi známo, že islámský terorismus se ve světě těší jisté proslulosti. Ptám se, jestli muslimové mají v ČR nějaké zájmy. „Pokud vím, tak snad ani ne, nebo jenom tak normálně,“ odvětí muž. Tak proč nám chce pomáhat? Jeho odpověď mě dostane: „Protože já se na tu vaši neschopnost už nemohu dívat.“ Mám prý na něj na tomto místě počkat, ale určitě, a pak to spolu oslavíme. Když to říká, poprvé použije nějakou gramaticky chybnou vazbu. Zmocňuje se mě tušení, že černoch půjde provést kdoví co a potom to navlékne tak, že mě seberou místo něj. Podívám se na hodinky a odpovím: „Při Alláhovi, každá hodina je dobrá ke svržení režimu, tak proč by se to nemohlo stát ve čtyři ráno, ale že tady budu čekat ještě za půl hodiny, to neslibuji.“ Najednou je tu zase ta ošperkovaná černoška a šeptá muslimovi něco do ucha. Zaslechnu, co mu říká: „On to potřebuje s legendou.“ Žena se ke mně obrátí a začne mi vyprávět pohádku ve stylu Šeherezády, přičemž půvabně gestikuluje rukama a upírá na mě oči, jako by mě chtěla zhypnotizovat: „Byla, nebyla – Alláh to ví nejlíp – ve střední Evropě jedna malá, nešťastná země...“ Klíží se mi oči. Usínám. Vize se vytrácí.

Pro současného diváka bude tento film asi už jen nepříliš srozumitelnou alegorií kritizující někdejší, již poměrně dávné politické poměry. Nyní máme jiné poměry a jiné problémy a dnešní pocity nesvobody, tísně a strachu jsou jiné, než byly ty tehdejší. Proto je těžké s tímto filmem pocitově rezonovat. Ryze archivní záležitost.

Výrazně slabší než první díl. Pár sexuálních vtípků, trochu akce a jeden retard, to je zhruba vše. Satirický osten, v jedničce jasně citelný, je tady už hóóódně otupený.

Film staví na nadsázce a na obhroublém humoru, který místy sklouzává k samoúčelné nechutnosti (scéna u věštkyně). Jeho předností je to, že se naváží do řady témat, na něž nám současní mocipáni dovolují mít pouze oficiální, propagandou šířený názor: emancipace žen, homosexualita, mentálně postižení jedinci, národnostní menšiny. V dnešní době prolezlé politickou korektností je to celkem příjemná protiváha brainwashingu, jemuž nás vystavuje neomarxistická skvadra, která nyní v podstatě už ovládá Evropu, o USA ani nemluvě.

Nepříliš výrazný okultně-parapsychologický příběh. Připojuji svoji osobní zkušenost s poltergeistem, abych demonstroval, že existují historky ještě praštěnější a nanicovatější. V roce 1991 se na mě obrátila jedna mladá žena, že u ní doma straší a jestli bych se na to nechtěl podívat a něco s tím udělat. Dala mi adresu a domluvili jsme si termín. Přijala mě ve velmi chudobně zařízeném jednopokojovém bytě oblečená v teplácích a obnošeném tričku. Projevy strašení dle jejího podání spočívaly v tom, že se jí z oken vyšroubovávaly šrouby. A vskutku: šrouby byly povolené. Požádal jsem ji o šroubovák a šrouby jsem utáhnul. Potom jsem se pořádně rozhlédnul po bytě. Po žádných astrálních entitách tam nebylo ani stopy. Vyhodnotil jsem to tak, že nejde o okultní, nýbrž o parapsychologický jev. Ona to prostě způsobovala sama, aniž by o tom věděla. Příčinou byla její sexuální frustrace. Viz ostatně freudovskou symboliku onoho jevu. Jistě, žena, která se obléká jak Popelka, chlapa těžko sbalí. To jsem jí samozřejmě neřekl. Pak jsme se ještě chvíli bavili a ona začala signalizovat zájem o moji osobu. Jenže mně přišlo, že by to z mé strany bylo skoro zneužití, kdybych ji ojel. Kromě toho tam nebyla postel, nýbrž pouze jakýsi gauč nebo spíše pohovka či otoman, kde podle všeho spala. Myslím, že se tam ani nemohla pořádně natáhnout a musela spát skrčená. Sice mi blesklo hlavou, že bych ji mohl posadit nebo položit na stůl, ale možnosti jsem nevyužil. Moje blbost! Teď, ve stáří, si říkám, že jsem asi udělal chybu. Tepláky jsem z žádné ženské ještě nestahoval. Co když to bylo nějak důležité pro můj duchovní vývoj a já jsem promarnil příležitost? Co když se kvůli tomu budu muset znovu inkarnovat?

Nečekal jsem, že americké genderové šílenství může být takto zábavné. Komedie přímo jiskří perfektními hláškami. Scéna, jak jedna lesba poblila druhou lesbu mě fakt pobavila. Velmi chválím též herecké výkony představitelek obou hlavních rolí. – Mé nevědomí si také občas dělá z těch amerických vymyšleností srandu, viz následující záznam snu. - - - Sen o koučování (v noci z 9. na 10. prosince 2021) - - - Cestuji s Jitkou v autobuse. Je to velký autobus – na každé straně má tři sedadla vedle sebe – a protože jsme nesehnali sousední místenky, sedíme každý jinde. Je přestávka na občerstvení a Jitka mi říká, že sedí vedle dvou Američanek, které se po celou dobu bavily o svých sexuálních problémech. Patrně měly za to, že jim Jitka nerozumí. Dozvídám se, že v USA se natolik rozmohly neomarxistické ideje, že lidé ztratili schopnost navázat s jiným člověkem kontakt, který by vedl ke společným aktivitám v posteli. Této nesnázi má odpomoci povolání sexuálního kouče nebo koučky. Tito odborníci školí mladé lidi, kteří si musí osvojit mnoho znalostí. Předně jim pomáhají, aby si ujasnili, k jakému pohlaví vlastně patří. Dále je třeba, aby si osvojili způsoby, jak dát najevo svůj zájem, aniž by druhou osobu sexuálně obtěžovali nebo rasově diskriminovali. Je toho mnohem víc, ale Jitka říká, že místy jí to jejich povídání prostě nedávalo smysl. Závěr byl však jasný. Holky navštěvují kurzy sexuální koučky, ale ani jedna z nich pořád nemá chlapa a už jim z toho hrabe.      Míjejí nás dvě děvčata, jedna běloška a jedna mulatka. „To jsou ony,“ upozorní mě Jitka. Pomyslím na to, že mulatka asi nebude stát na společenském žebříčku úplně nejvýš, protože je málo černá. Kdo ví, jestli na jejím životě vůbec záleží. Přitočím se k holkám a obě současně – každou rukou jednu – je plácnu po zadku, aby se žádná necítila diskriminovaná. Holky se zastaví, otočí a hledí na mě s otevřenými pusinkami. Skoro slyším, jak jim to v hlavách šrotuje. Mulatka asi dávala na kurzu větší pozor, protože se zeptá, jestli jsem islamista. V tom případě by se ode mne musely nechat znásilnit a nesměly by si stěžovat. Svými vousy jim totiž asi připomínám islamistu. Prohlásit se za islamistu a střihnout si s Američankami trojku někde za popelnicemi bych však nestihl, protože autobus za chvíli odjíždí. Také si nejsem jistý, jestli by pro to Jitka měla pochopení.      Říkám, že pracuji jako sexuální kouč a že ve svých kurzech mimo jiné učím tomuto tradičnímu způsobu, jímž dříve muži dávali ženám najevo své sympatie a náklonnost, ba přímo sexuální zájem. Tato metoda spadá do oboru nonverbální komunikace. Holky na to, že v USA je takové chování zakázané a trestné. „Jo děvčata,“ odpovím, „tady je dovoleno víc věcí, za které by u vás člověka zavřeli. Nechtěly byste sem emigrovat?“