Adramelech

Ve filmech se to s těmi „telepatickými“ schopnostmi hodně přehání, aby bylo na co koukat. Když se to napasuje na pěkný příběh (viz třeba Kingův román Žhářka, též zfilmovaný), tak může být výsledek i velmi dobrý. Tohle se však moc nepovedlo a navíc ten film měl naprosto příšerný hudební doprovod, tedy spíše zvukový, protože o hudbě v pravém slova smyslu zde nelze mluvit. Asi nejsem tím správným divákem pro tento film.

Docela ucházející horor s volnějším tempem, který otevírá jednu důležitou otázku. Otázku, jestli má člověk právo na svobodnou vůli. Hlavní hrdinka nechce mít děti a její okolí ji zmanipuluje, aby toto své svobodné rozhodnutí vnímala jako chorobný stav a začala se léčit. Průběh léčby ukazuje film. V SSSR byli disidenti zavíráni do psychiatrických léčeben. Logika věci byla v podstatě stejná: Socialismus je nejlepší zřízení na světě a kdo to popírá, ten je blázen a měl by se z toho léčit. Je velkou zásluhou československé psychiatrie, že se k ničemu takovému nepropůjčila. „I socialismu se může přihodit, že nemusí být milován všemi,“ píše kdesi Jan Procházka. Já dodávám, že totéž se může přihodit i kapitalismu. V každé době a společnosti existuje nějaký konsensus a ukazatelem svobody oné doby a společnosti je to, že do jaké míry jsou tolerovány osoby, jež tento konsensus nesdílejí. Přitom nemusí jít rovnou o kriminalizaci nebo psychiatrizaci takových osob, nýbrž i o nejrůznější jiné formy tlaku, nátlaku či ostrakizace. Dříve člověk riskoval upálení na hranici, dnes třeba jenom vyhazov z práce. Právě toto je podtext, který dodává filmu hlubší rozměr, a vnímavý divák jej jistě nepřehlédne.

Nejen duch vane kudy chce, ale sex lautr to samé a oba přitom kašlou na politické kádrování. Následkem pak může být třeba drama, jaké ukazuje tento film. Docela úchvatný příběh o tom, že všude je chleba o dvou kůrkách.

Dobrý začátek. Tolik darmožroutů pohromadě se vidí snad jen u nás v parlamentu, ale ti vatikánští mají aspoň oduševnělejší vizáže. Řekl bych, že cílem filmu bylo poukázat na slabost a nerozhodnost katolické církve, která je dnes už přežitkem minulosti. Pokud to tak bylo míněno, tak se to podařilo. Přesto nemohu říci, že bych se nějak zvlášť bavil. Jak říkají satanisté: Do mrtvého koně nemá smysl kopat. O ústupu víry v Ježíše Krista svědčí i to, že jsem za celý svůj život měl v posteli jenom dvě křesťanky. V podstatě to byl docela ponurý film.

Česká kinematografie období normalizace se orientovala na témata ze života „malého českého člověka“. Hlubší filosofická nebo dokonce politická témata se diskutovat nesměla. Bujará šedesátá léta byla pryč, po zasedání dubnového pléna ÚV KSČ v roce 1969 seděli normalizátoři už pevně ve svých křeslech a sovětská vojska dočasně umístěná na území ČSSR měla zaručit, že se to soudruhům zase nevymkne z rukou. Nicméně nějaké filmy se točit musely. Rozhodně ne příliš explicitně propagandistické, aby to občany zbytečně neprovokovalo, ale oddechové a zábavné ano. Ideální byly komedie. Když se lid baví, tak dá pokoj. V tomto smyslu se normalizační filmová tvorba poněkud podobá tvorbě protektorátní. I v rámci těchto mantinelů však vznikala dobrá komediální díla. Tento film patří ke spíše zdařilejším, i když mi přijde dost přeceňovaný. Kupříkladu film Dívka na koštěti (1971) se mi jeví o několik tříd lepší, protože neobtěžuje diváka životními banalitami, byť jakkoli vtipně podanými. Únik do pohádkového neskutečna skloubený s komediálními prvky zakotvenými ve stylizované realitě se v „Dívce na koštěti“ podařil tak dokonale, že vzniklo nadčasové dílo. Film „S tebou mě baví svět“ dřepí zadkem ve své době, ačkoli realita, která se tam divákovi ukazuje, byla také notně přecezená, ale přes jiný cedník. Pěkný komentář: Enšpígl. – Téma normalizační kinematografie (včetně místa tohoto a dalších filmů v ní) by mohlo být námětem na studii pro vzdělaného filmového historika. Ještě zajímavějším, byť zatím hodně ožehavým námětem by byla studie o postupném úpadku české kinematografie po převratu v roce 1989. Já jsem v tomto komentáři načrtl pouze velmi zjednodušený a neúplný pohled na danou problematiku.

Normalizační komedie se všemi klady a zápory své doby. Při porovnání s výtvory současné české kinematografie nedopadá zas až tak špatně. Za pozornost stojí řada půvabných reprezentantek dělnické třídy. Film jsem si pustil kvůli písničkám Jany Robbové.

Film jsem sledoval se slovenským dabingem, což mi sugerovalo, že se děj odehrává ve slovenském prostředí. Slováci by mohli vlastnit moře přiléhající k Madagaskaru a jezdit tam na krásnou a lacinou dovolenou, kdyby se historie vyvíjela trochu jinak. Jako první Evropané objevili Madagaskar Portugalci v roce 1500, v 17. století přišli Britové a Francouzi. V roce 1772 dorazil do Paříže slovenský dobrodruh a cestovatel hrabě Móric Beňovský, kde zapůsobil na krále Ludvíka XV. Ten mu nabídl místo zástupce Francie na Madagaskaru. V roce 1776 Beňovského na Madagaskaru místní kmenoví náčelníci zvolili za krále Madagaskaru. V roce 1785 zde zorganizoval vzpouru domorodců proti Francouzům a začal budovat hlavní město s názvem Mauritanie. V roce 1786 vyslalo francouzské ministerstvo námořnictví na Madagaskar tajnou výpravu, která 23. května provedla překvapivý útok a Beňovský byl v boji o Mauritanii zabit. Škoda, že se Beňovský líp nepřipravil, když už to tam chtěl převzít do své režie. Kdyby včas vyzbrojil a vycvičil malgašské obyvatelstvo, mohlo to dopadnout jinak a on by mohl založit královskou dynastii, jež by v případě moudré vlády mohla vydržet dodnes. Já bych Slovákům tu kolonii přál. Je lepší být kolonizátorem nežli kolonií. Oni si během svých dějin svobody moc neužili a dnes je jejich země, stejně jako ta naše, protektorátem EU. Kdyby Slováci vlastnili Madagaskar, nikdy by do EU nevlezli. – Film je sotva průměrný squaler, ničím zvlášť výjimečný až na to, že  tam hrají pěkná slovenská děvčata.

Mizerných filmů existuje spousta, ale zmršená pohádka člověka fakt zamrzí. Tohle bylo až neskutečně ubohé. Němci přitom mají k dispozici plnou pokladnici překrásných pohádek bratří Grimmů. To nemohli vybrat nějakou pohádku z tohoto zdroje? Třeba tu, jak umřela jedna zlobivá holčička a ještě po smrti vystrkovala ručičku z hrobu. Museli jí tu ručičku sešlehat prutem, aby s tím přestala. No dobře, tato pohádka je na celovečerní film moc krátká, ale ve zmíněné knize je mnoho jiných, dlouhých pohádek, jež by se hodily pro zfilmování.

Úsměvný film, dnes navíc cenný zachycením reálií poloviny šedesátých let a záběrem na malíře Jana Zrzavého. Pěkné herecké výkony. Oldřich Nový neztratil nic ze svého šarmu ani když lezl s deštníkem po střeše. Ve filmu je vidět hodně dětí, ale v té době byly děti hojnější než dnes. Lidé jich často mívali hned několik. Příjemný filmový zážitek, pro pamětníky i nostalgický.

Adopce dítěte, které tráví celé dny zalezlé v krabici, je na pováženou, zvláště když o adopci dítěte usiluje vdovec. Jedna žena muže varuje, že je to jako koupit si ojeté auto a ignorovat olej, který z něj vytéká, ale jako kdyby mluvila do dubu, protože on chce dítě v krabici. Takže tu máme dva magory: jednoho malého v krabici, který si myslí, že Marťan, a jednoho velkého bez krabice, který je spisovatel, což už je samo o sobě diagnóza. Na takto udělané zápletce se již dá stavět. Jak se s tím tvůrci popasovali, lze hodnotit různě. Já bych scénář napsal tak, že by nakonec vyšlo najevo, že ten kluk je skutečně z Marsu. Proč by si mrňous vymýšlel? Má dosti přesnou představu o naší sluneční soustavě, v životě neviděl psa – „U nás je nemáme,“ – no a tak dále. Ostatně něco je tam chybně. Marťan by pozemskou gravitaci vnímal jinak a určitě by nenosil zátěžový pás. Naproti tomu věšet se hlavou dolů kvůli prokrvení mozku smysl dává. Krev by měla na Marsu v důsledku nižší gravitace menší hmotnost a srdeční sval by tak mohl lépe prokrvovat mozek než na Zemi, kde je gravitace větší. Stačilo by téma trochu jinak uchopit a mohlo by to být sci-fi jak vyšité. Hlavně bych nechal chlapcova otčíma dlouho tápat v nejistotě, jestli je kluk cáklý nebo jestli mluví pravdu. Důkazů by postupně přibývalo. Něco by se ještě dalo vysvětlit normálně, třeba jako náhody, něco už hůře, no a pak by přišel závěr, který by toto dilema parádně a jednoznačně rozštípnul. Rozhodně by to nekončilo tak, jako tento film, jehož závěr se rozplývá v sentimentalitě a kde kluk bohužel není Marťan.