Adramelech

Natočit erotický film, který by měl nějakou nosnou myšlenku a zajímavý děj, je kumšt, jaký se často nepodaří. Stejně tak i v tomto případě. Dávám jednu hvězdičku za půvabné ženy, tuto věčnou inspiraci umění – i neumění.

Země: Území záhad – 31 – Tajemství spiritismu - - - Dokumentární film, který lze doporučit zájemcům o téma spiritismu, ale je třeba brát jej s rezervou. Spiritismus, dříve též nazývaný spiritualismus, je pokleslou formou okultismu. Zabývá se posmrtným životem člověka. V praxi si klade za cíl komunikaci živých lidí s duchy zemřelých osob prostřednictvím médií a často se pojí s různými náboženskými představami a se sektářstvím. Spiritisté věří v posmrtnou existenci lidského ducha, ale většinou si ji představují naivně materialisticky. Spiritismus vznikl v roce 1848 v severoamerickém městečku Hydesville ve státě New York, když dvě dcery farmáře Foxe, patnáctiletá Lea a dvanáctiletá Katie, náhodou navázaly styk s duchem, který se projevoval klepáním, a tento kontakt se vyvinul ve smysluplnou komunikaci. V roce 1850 bylo v USA již na 30 000 médií, tj. osob, které zprostředkovávaly styk s duchy. V téže době se spiritismus objevil i v Evropě. Teoretické základy evropského spiritismu propracoval francouzský lékař Allan Kardec, vlastním jménem Hippolyte Léon Denizard Rivail (1804–1869), autor známých prací Kniha duchů a Kniha médií. Spiritismus poutal pozornost evropských okultistů zhruba sto let, i když zájem o něj postupně klesal. Spiritistické spolky existující v dnešní Evropě zpravidla už jenom pečují o Kardecův odkaz a dále v oboru nebádají. V českém jazyce je k dispozici několik monografických studií o dějinách spiritismu: Jaromír Kozák: Spiritismus, zapomenutá významná kapitola českých dějin (Praha 2003), Przemyslaw Grzybowski: Velká kniha spiritismu (Frýdek-Místek 2005), Ivo T. Budil: Spiritualismus a odvrácená strana přírody (Praha 2018), Richard Gilík: Iracionalita ve službách pokroku – přínos spiritismu a jeho předchůdců moderním dějinám (Praha 2019).

„Zamilují se do sebe, ale jejich lásce není přáno…“ Jo, to bývá průšvih. To já jsem se jednou zamiloval do šestnáctileté holky, ale její rodiče naší lásce nepřáli. Jindy jsem se zamiloval do vdané ženy, ale naší lásce nepřál zase její manžel. Lidé jsou hrozně nepřející. A to jsem normální heterosexuál, žádná lesba. – Film mě nezaujal. Řekl bych, že se tvůrci hlavně snažili zavděčit v současnosti propagovaným klišé. Lesby a ještě domácí násilí, no neberte to, to je skoro na neomarxistický orgasmus. V jiné době by tvůrci tohoto typu možná natočili film o údernících statečně plnících plán nebo o problémech kolektivizace v zemědělství. Každá doba má témata, jež rypákům ideologické skvadry, která je momentálně u moci, lahodí jak vonný dým. Mám na takové (doplňte si vhodný vulgarismus) vytříbený čich a tyhle věci mi naopak spíše smrdí.

Tímto dílem se sledováním seriálu končím. Oproti Kingovu románu je to hrozně roztahané, předělané a zmršené. Takhle zprznit zdařilý román je fakt ostuda.

Stejnojmenný Kingův román jsem četl a líbil se mi, tak jsem se odhodlal mrknout se na seriál, který byl natočený podle této literární předlohy. Pilotní díl docela ušel. Pokud si však vzpomínám, tak v románu kupole při spadnutí přesekne sviště a nikoli krávu. Budiž, přeseknutí krávy je efektnější, jenomže tělo krávy není tvořené homogenní syrovou sekanou. Kráva má kosti, svaly, vnitřnosti – např. čepec, bachor a knihu – nic vám to, filmoví tvůrci, neříká? Doporučuji vám, abyste si zopakovali učivo základní školy nebo si došli na exkurzi na jatka.

Případ Murer jsem neznal, ale v letech, kdy jsem v Rakousku žil, vzbudila pozornost kauza tehdejšího prezidenta Kurta Waldheima. Waldheim krátce po anšlusu Rakouska vstoupil do Národně socialistické německé unie studentů a stal se registrovaným členem SA (Sturmabteilung). Začátkem roku 1941 byl povolán do wehrmachtu a poslán na východní frontu. V jeho službách byl v roce 1943 nasazen v řecké Soluni, kde byl členem speciální jednotky likvidující tamní partyzánské jednotky. Také byl údajně členem štábu, který organizoval deportace 40.000 řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Waldheim následně prohlásil, že byl jen tlumočníkem a úředníkem a nevěděl o represáliích proti civilnímu obyvatelstvu. V roce 1945 vstoupil do diplomatických služeb. Pracoval na velvyslanectví v Paříži, na ministerstvu zahraničí, byl velvyslancem v Kanadě. V roce 1964 byl jmenován stálým zástupcem Rakouska v OSN. V roce 1971 neúspěšně kandidoval na prezidenta Rakouska a ve stejném roce byl zvolen generálním tajemníkem OSN. Byl známý jako kritik Izraele. V roce 1986 byl zvolen prezidentem Rakouska, ale zároveň se ukázalo, že lhal o své činnosti během druhé světové války a byl obviněn z účasti na páchání válečných zločinů. Následně ho řada zemí označila za nežádoucí osobu a v roce 1987 mu byl dokonce zakázán vstup do USA. Rakouská vláda proto ustanovila mezinárodní výbor historiků k přezkoumání jeho života v letech 1938 až 1945, který potvrdil, že Waldheim věděl o represáliích a vojenských zločinech, ale dementoval jeho osobní účast na nich. Jak to dopadlo? Waldheim rozhodl, že debatu o jeho minulosti je třeba ukončit a tak byla ukončena. Média o tom přestala psát a Waldheim setrval ve funkci rakouského prezidenta až do konce volebního období. Takže případ Murer mě zas až tolik nepřekvapuje.

Film se hrozně vleče, zachraňují to jen záběry na australskou přírodu a sem tam nějaké to zvířátko. Dravé monstrum není skoro vůbec vidět, neboť před divákovýma očima je skrývá černá obrazovka. Dialogy jsou vesměs o ekologii, ale o něčem se tam mluvit muselo a co mají ti scénáristé pořád vymýšlet? Celkově působí toto filmové dílo dost amatérským dojmem. Jedna mrňavá hvězdička se vzpomínkou na dobu, kdy se v Praze v řeznictví dal koupit mražený klokaní guláš.

Literární předloha tohoto filmu, román Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, vyšel tiskem v roce 1967; jeho současná antikvární cena se pohybuje od 50 do 60 korun. Četl jsem jej někdy v roce 1970, ale neutkvěl mi v paměti. Nyní jsem si doplnil vzdělání shlédnutím tohoto filmu z roku 1969, který po natočení putoval do trezoru a veřejnost jej měla možnost vidět v kinech až v roce 1990. Mimochodem, zájem lidí o tzv. trezorové filmy rychle pominul. V roce 1991 se už v biografech dávno nepromítaly. Lidé se filmů kritizujících socialismus brzy nasytili. Doufali ne snad přímo ve vítězství „pravdy a lásky“, ale přece jen se těšili nadějí na lepší a spravedlivější život v kapitalismu, který jim měl přinést svobodu a blahobyt. Začátkem devadesátých let se to tak opravdu mohlo jevit, neboť problémy, s nimiž jsme konfrontováni dnes, si tehdy téměř nikdo nedovedl představit ani v té nejdivočejší fantazii. Místo toho jsme jen vyměnili jedny problémy za jiné. – Film Smuteční slavnost je historickým dokumentem o temnějších stránkách socialismu a dokladem vysoké úrovně předrevoluční české kinematografie. Neuškodí si občas připomenout, že socialismus měl na jedné straně své mouchy, ale na druhé straně v něm panovala i velká míra dnes již neexistující svobody, např. se smělo kouřit v restauracích, jak můžeme ve filmu vidět. Stručně řečeno: Velký bratr v Moskvě kladl důraz na jiné věci než Velký bratr v Bruselu.

Film ukazuje, jak to vypadá, když se u nějakého člověka subjektivně rozhodí kauzalita. Výsledkem je vnímání světa, které imituje psychotický stav. Zajímavé by bylo rozbití kauzality jako takové. To by pak přestala platit druhá věta termodynamická a zákon zvyšování entropie stejně jako šipka času by se mohly jít bodnout. Fyzikální ani nefyzikální prostředky, jak to udělat, jsou však zatím zhola nepředstavitelné. Možnost libovolně procházet prostoročasovým bochníkem mi nicméně přijde lákavá. Taková realita by byla mnohem zajímavější než je ta běžná. Pojem konsensuální realita by vlastně ztratil smysl a nic by nemuselo být definitivní. Současný člověk ovšem nemá tak strukturovanou psychiku, aby život v takovém světě dokázal pobrat. Každopádně jsem si ten film moc užil.

Film na téma mimozemšťanů, ale téměř bez mimozemšťanů. Začátek se hrozně vleče. V druhé polovině se ukazuje průběh únosu mimozemšťany, který odpovídá tradičním popisům a zároveň symbolicky znázorňuje perinatální procesy. - Podle mého názoru mimozemšťané existují. Uvádím tyto důkazy: 1. Mé přítelkyni svého času ukradli mimozemšťané podprsenku. Našla ji až po několika měsících. Předpokládám, že zmíněná textilie mezitím figurovala jako exponát na výstavě pozemské kultury odívání na nějaké jiné planetě. 2. S mimozemšťany se už nějaký čas sporadicky obchoduje. a) Kdysi ve Vídni nabízeli jejich pozemští agenti hrnce, v nichž se dalo uvařit současně hovězí maso i brambory a obojí bylo uvařené tak akorát, což není možné, ale viděl jsem to na předváděcí akci. Prý se v nich dá uvařit jídlo i nad svíčkou, ale trvá to déle. b) Sousedka z okolí chová dva mimozemské psy. Mají hřívičku na způsob koní a na koncích ocasů jakési štětky. Štěkají s přízvukem, jaký jsem nikdy dřív neslyšel. V noci vyjí steskem po své rodné planetě (dle sdělení souseda, co bydlí v hořejším bytě). Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu: - - - Sen o neviditelných příšerách (v noci z 2. na 3. října 2021) - - -     Mluvím se spisovatelem a spiritistou Richardem G. Sděluje mi téměř neuvěřitelnou informaci, kterou angličtí spiritisté obdrželi od duchů. Na Zemi nedávno pronikly mimozemské bytosti. Došlo k tomu náhodně, když se otevřela nějaká červí díra. Bytosti ve své domovině nepatří k predátorům, nýbrž jsou tam chované jako domácí mazlíčci. Jejich inteligence je srovnatelná s lidskou inteligencí. Na rozdíl od lidí jsou však mírumilovné a hodné. Vzhledem připomínají mimozemské příšery, které pro některé sci-fi filmy navrhl H. R. Giger.      Bytosti okoukly poměry i tvory na naší planetě a usoudily, že nejlépe by uplatnily v zoologických zahradách. Shromáždily se proto poblíž areálů ZOO, kde skromně čekají, až je lidé pozvou dál a nabídnou jim ubytování. To se však zatím nestalo, protože tyto bytosti jsou pro lidi neviditelné a jejich přítomnosti si nikdo nevšiml. Také není známo, čím se živí, ale žádní lidé ani zvířata se v okolí ZOO neztrácejí.      Jeden anglický chemik podle rady duchů vyvinul syntetickou potravu, která by příšerám prý měla chutnat, takže by se ni daly nalákat. Nikomu se však nechce krmení příšer vyzkoušet. Nechtěl bych to otestovat já? Jako magik jsem zvyklý pracovat s démony a nějaká ta mimozemská příšera by mě neměla rozházet. Říkám, že pokus provedu a převezmu návnadu. Jsou to plátky hmoty o rozměrech asi 15 x 15 cm, jež na pohled připomínají anglickou slaninu. Není divu, když to vynalezl Angličan.      Nacházím se poblíž pražské ZOO, ale nevstoupím dovnitř, nýbrž vyjdu pár kroků po cestě, která lemuje botanickou zahradu, vybalím návnadu, jeden plátek uchopím do ruky, zdvihnu ruku a čekám. Záhy cítím, že za plátek něco tahá, pak kousek návnady zmizí a hned na to další. Poslední kousek mi něco opatrně vytáhne z ruky.      Najednou mimosmyslově zachytím celý kopec informací. Mimozemšťané zjistili, že jejich mazlíčky u nás někdo krmí. To nemohou připustit, protože po nějaké době krmení pozemskou stravou by se příšery staly viditelnými, začaly by s lidmi komunikovat, naučily by se mluvit a kdo ví, co všechno by nám navykládaly. Představuji si, jak si v ZOO nějaká holčička prohlíží bytost a říká: „To je ale pěkná příšerka.“ Bytost vstřícně zamává chapadly a srozumitelně větu zopakuje: „To je ale pěkná příšerka.“ Holčička se rozesměje.      Přestanu fantazírovat, protože na to není čas. Mimozemšťané už jsou tady. Baví se spolu telepaticky, ale já je slyším, jako kdyby mi do hlavy nainstalovali reproduktor. Chtějí mě chytit. Utíkám. Posléze běžím po střeše nějakého komplexu budov. Je to scéna jak z akčního filmu. Mrknu na oblohu, jestli mě nehoní nějaká kosmická loď, ale nic tam nevidím. Slyším debatu mimozemšťanů: „Sežeňte na něj někdo číslo, zkusím mu zavolat na mobil a navrhnu mu, aby se vzdal a začal s námi jednat.“ Hahaha! Mimozemšťané zřejmě netuší, že jako jeden z mála obyvatelů planety nemám mobilní telefon.