Smuteční slavnost

Smuteční slavnost - poslední cesta coby zadostiučinění za prožité bezpráví. A ačkoliv se smuteční slavnost de facto vydaří a hojnou účastí se stane jakýmsi protestem proti chřadnoucí vládnoucí moci, přesto se žádné zadostiučinění nekoná a v divákovi zůstává pouze pachuť hořkosti ze zmařených životů. Zmařených, poničených životů na obou stranách. Zároveň realistická ukázka české vesnice v těch "zlatých 60. letech". Jak je všechno ošuntělé, beznadějné, bez víry v Boha - všechno v troskách! - Film balada je pevně sevřený do tří částí, ani jedno slovo zde není zbytečné, ani jeden jediný obraz přebytečný. Jak forma, tak obsah bez hany a kazu! Vřele doporučuji! K vidění zde: https://prehrajto.cz/smutecni-slavnost-1969/5a97f0a515f2a (29.05.2018)

Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! (11.01.2018)

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (13.03.2016)

Krásný komentář, s nímž se ztotožňuji, napsal Marigold. Film je nesmírně silný a nečekala jsem takovou facku na závěr. Lidé jsou stále stejní. Kradou, když jim to "někdo" dovolí (nebo je zneužije, aby získal spoluviníky). Když okradený zemře, jdou "statečně" do průvodu odsoudit režim, jehož byli/jsou součástí. A ještě není hrob zasypán, už se veselí a tančí na jiné slavnosti. Masky na jejich tvářích byly všeříkající. Komunismus byl hrozná doba, ale tento film není o komunismu. Je o nás, lidech, v jakékoli době. (23.10.2014)

Dlho som čakal na nejaké prekvapenie z domácej filmovej tvorby. A vďaka Smuteční slavnosti som sa dočkal. Je to mimoriadny film, u ktorého mám problém vymenovať všetky jeho prednosti. Tak iba v náhodnom poradí spomeniem čiernobiely materiál, nevtieravú hudbu, atmosféru socialistického dusna, nemilosrdné obnažovanie ľudskej povahy nezávislej od režimu, úsporné vyjadrovanie a gestá hercov, množstvo náznakov, podobenstiev a odkazov. Pochopili ich aj cenzori a vedeli, kde má takýto film spočinúť. Nedávno som videl Noc nevěsty a oba filmy majú veľmi podobné videnie dobových udalostí. A oba filmy sú svetlými bodmi filmografie šesťdesiatych rokov. (27.05.2015)