Smuteční slavnost

Dokument rozpoznatelný v uměleckém díle. Pohřební slavnost se uskutečnila tak, jak ji vdova chtěla a prosadia. Společnost se však stále nachází ve svém manio-depresivním režimu: zatímco kolektiv oslavuje v manické maškarní slavnosti, jednotlivec propadne své, dlouho nad hranicí ponoru držené, depresi. (29.04.2021)

Podle mého názoru to není vyloženě film, který bych mohl zařadit k vrcholům čs. nové vlny - ke kvalitám filmů takového Formana má podle mě docela daleko. Svým tématem a smutným osudem trezorového filmu však film dozajista mezi jinými vyniká. Novodobá variace Sofoklovy Antigony na české vesnici obsahuje celou řadu silných momentů a v retrospektivních scénách sledujících násilnou kolektivizaci a znárodňování majetku hlavních postav téměř dosahuje působivosti Jasného RODÁKŮ. Snímek zaujme kamerou, která hodně pracuje s kontrastními obrazy, skvělými hereckými výkony (fantastický Josef Somr v hlavní záporné roli) a propracovanou symbolikou (závěrečná scéna, v níž hlídač věže se svazkem klíčů v ruce vyhání komunistické funkcionáře sledující pohřeb mrtvého sedláka, protože končí otvírací doba, pozoruhodným způsobem předznamenala pád režimu o 20 let později, který si lidé obdobně "vyzvonili" s klíči v rukách). Při sledování tohoto filmu se člověk nemůže ubránit vzteku nad tímhle zkurvynárodem a tím, co se tu dělo. Jakákoli repríza tohoto filmu v telce je záslužný počin a povinně by to měli sledovat v první řadě všichni voliči komoušů. (15.04.2015)

Antigona, ale nikoliv v Thébách, nýbrž na českém venkově v padesátých letech. Stejné poselství jako v Sofoklovi - malí dočasní diktátorci se mohou na chviličku, na zlomek běhu světa, pokusit vnutit lidem své zákony, ale vždy je smete nakonec moc věčná přikazující. A pohřbít mrtvého, jak se náleží, patří k věčným zákonům určujícím podstatu lidství. Somr exceluje jako komunistický Kreon opájející se mocí (kříčí na sedláky "Hamouni", když právě ukradl statek), ale víc děsí zástup příživníků a slabých ("Proč já? Nemáte trochu svědomí"). Záverečná naděje (Pánové, zavíráme) vyznívá sice naivně, když si uvědomíme jak se Češi chovali za normalizace, ale právě síla víry v lepší budoucnost, kde se spojí tradiční s novým, dává tomuto vynikajícímu filmu, jednomu z vrcholů české kinematografie, zvláštní druh přesahu. (23.02.2010)

Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. (16.10.2011)

Film, ktorý evokuje Uhrove filmy 60tych rokov (svojou ponurou atmosférou) a zároveň (spolu s viacerými - i napr. Uhrovými Troma dcérami) "ohlasuje" jednu z tém nasledujúcej dekády - kritiku starostraníkov, kolektivizácie a osudy jej odporcov. Je tu však - oproti "nasledovníkom" jeden veľký rozdiel.Smútočná slávnosť sa neobmedzuje len na portrétovanie 40-50tych rokov za účelom ukázania, akí sú noví straníci úžasní a otvorení kritike svojich vlastných radov. Pekne odvíja líniu funkcionárov, ktorí boli, sú a (pravdepodobne) aj budú na svojich miestach bez ohľadu na ideologické vlny v rámci strany. Necháva však výrazne pocítiť jeden fakt: nech funkcionári jednajú z pozície sily ako chcú, ľudia si urobia po svojom, keď sa rozhodnú. Aj "§55" pochovajú v okrese, z ktorého bol vysťahovaný, a kde mu bol zoištátnený majetok. Zaujímavá je hlavná hrdinka - vdova, ktorá organizuje pohreb a o ktorej sa nedozvieme viac, než že to bola (je) dobrá žena a že ju mali (majú) ľudia radi. (25.04.2009)