Adramelech

Ve filmu se ukazují nějaká auta, která řídí chlápci, jejichž duševní obzor končí u toho, jak které auto rychle jezdí a jak je vytuněné. Vesměs se tam tedy jezdí a zase jezdí. Naštěstí je děj prošpikovaný různými komickými momenty a hláškami, takže zas až tolik nenudí. Asi nejzajímavější byla scéna, jak se přítelkyně jednoho automobilisty přihlásila do soutěže krásy, z níž se vyklubala soutěž o titul Miss mokré tričko. Škoda, že filmoví tvůrci nepojednali tento motiv detailněji. V roce 1991 jsem krátký čas pobýval v Německu, kde jsem procházel tamější antikvariáty a hospody. Film mi tu dobu, kdy vlna islámského terorismu v Německu byla ještě v nedohlednu, připomněl. Byly to dobré časy, pro Německo i pro nás. Dnes už bych se tam bál jet. Jedna hvězdička za film plus jedna navíc z nostalgie. Připojuji záznam snu tematicky korespondujícího s mým vztahem k automobilismu. Mimochodem, nevlastním řidičský průkaz. - - -     Cestovní sen (v noci z 24. na 25. září 2013) - - -     Jedu do Liberce. Auto mám vypůjčené z půjčovny a řídit budu sám. Vyjet musím uprostřed noci, abych se do dalekého Liberce dopravil včas. Vůz je přistavený v nějaké temné postranní ulici a já čekám, až přijde můj kamarád z dětství Jiří K., který pojede také. K. dorazí na minutu přesně. Nasedne a řekne, že bych měl natankovat benzín, abychom cestou někde neuvízli.      Poblíž vidím osvětlenou benzínovou pumpu. Zajedu k ní a v duchu si kladu otázku, jak asi načerpám palivo, když to neumím. Pumpu však naštěstí provozují Vietnamci, takže je s obsluhou. Odněkud se vyloupne mladá Vietnamka a začne vychvalovat své zboží. Ptá se, jaký benzín budu chtít, a nabízí mi na výběr čtyři druhy: benzín s přísadou síry, olova, metanolu a dokonce dimetyltereftalátu. Usoudím, že pro adepta stezky levé ruky by se nejlépe hodil ten první a poručím si plnou nádrž.      Když je natankováno, uvědomím si, že vlastně nevím, kde jsem. Zeptám se na to Vietnamky a ona odpoví, že se nacházím v Cikánských Velenicích. Hledím na ni asi trochu nechápavě, protože upřesní, že je to hned u rakouských hranic. Do Liberce je to tedy opravdu daleko. Jak tam jenom trefím, když nemám automapu? Otočím klíčkem a nastartuji.

Indiánská míšenka z Kolumbie přijede do Španělska a pracuje tam na černo jako služka. Je pěkně urostlé postavy a holduje kouření cigaret, jak je u latinskoamerických děvčat zvykem. Samotný příběh je docela dobrý, hlavně scény s kočkami mě pobavily, ale když režisér do hlavní role angažuje herečku s takovým poprsím, tak divák logicky očekává, že dotyčná v některé scéně svá prsa také ukáže, což se zde bohužel nestalo. Přitom třeba ve scéně na nafukovacím plameňákovi by se to vysloveně hodilo. Škoda; byl bych přidal ještě jednu hvězdičku za naučnou hodnotu filmu, protože indiánské míšenky u nás zrovna moc často nevídáme.

Indonésie – ajta! – leží v Asii a muslimy a démony jest obývána, což se promítá i do výběru témat tamější kinematografie. Tento film rozvíjí islámskou ideu světa obrazů (álam ha-mithál), do nějž mohou někteří disponovaní jedinci vstoupit ve snu; ve filmu se mu proto říká říše snů. Pojem zhruba odpovídá termínu astrál či astrální svět, který známe z magie západní tradice. Mládenec jménem Respati je takovým senzibilem a na podporu svých schopností používá ještě jistou rostlinnou silici neboli éterický olej. Název rostliny (nyai malam) mi nic neříká, ale v Evropě se k podobnému účelu kdysi používala silice z květů dnes již v magii prakticky zapomenuté třemdavy. Démoni však nestojí o to, aby nějaký šťoural sledoval jejich rejdy a ještě o tom vykládal ostatním lidem. Tím je zaděláno na docela slušnou zápletku, v níž figuruje i mrtvá mstící se čarodějnice a šamanský proklínací volt. Už jsem viděl i větší hororové nářezy indonéské provenience, ale ani tohle nebylo špatné.

Život v Indonésii asi není žádný med: kapitalismus, islám včetně sebevražedných atentátníků a do toho ještě strašidla a duchové. Už samotná tahle kombinace je čiročirý horor. Hlavní hrdinka Sita je statečná holka. Rozhodne se experimentálně ověřit, jestli jedno z tvrzení islámu je pravdou nebo nesmyslem. A tak se tato amatérská badatelka pustí do díla metodami, jimiž se v teologii obvykle nepracuje. Existence hrobových muk se neprokáže, což Sita předpokládala, ale stane se i něco, co nepředpokládala, totiž to, že záhrobí se nakrkne a vyprodukuje sérii synchronních jevů, z níž vznikne úžasný dějový propletenec s dosti působivým koncem. Zajímalo by mě, jak tento film vnímali indonésští diváci.

Hned úvodní scéna (přechod skupiny horolezců po provazovém mostu přes propast), je parádní. Ocení to hlavně diváci trpící závratěmi. Pak jeden chlápek spadne do díry a jiný za ním hbitě slaní, aby ho vytáhnul. Spíše než díra je to jeskyně, kde lezou spousty hnusných brouků (užijte si to, spanilomyslné divačky) a také tam leží lidská kostra. Chlápka v jeskyni něco posedne a on se začne chovat divně. Oč lepší je sedět doma u počítače a koukat na filmy, než se vláčet nebezpečnou přírodou a vystavovat se různým rizikům! Z monitoru na člověka nic nevyleze a neposedne ho to. To by si musel šlehnout něco hodně silného, aby se mu to stalo. Já však drogy neberu, ačkoli se tak připravuji o potěšení z děl současné české kinematografie, která jsou pro diváka ve střízlivém stavu mysli nekoukatelná. Ale tohle naštěstí není český film. Samotný démon, když se později vizualizuje, je moc pěkný, s vlajícími cancoury, fakt stojí za vidění. Ten film ostatně také. Dál nic prozrazovat nebudu, protože to už zde stejně prozradili jiní.

Film je o tom, jak nějaká holka furt skákala do vody. Konec je nejen neslaný, jak zde už výstižně konstatoval jiný uživatel, nýbrž i nemastný.

Z teologického hlediska velmi zajímavý pohled na věc. Bůh člověka zkouší, Satan ho zase pokouší a člověk coby třetí subjekt se v tom plácá. Závěr filmu je trochu zmatený, ale zkuste konsekventně zfilmovat teologickou nebo okultní studii; nejde to. Dovolil bych si nabídnout jiný výklad tohoto filmového díla. Přivedl mě k tomu motiv prasete, které chlapec ve filmu často kreslil na obrázcích. Vepř patrně byl emblematickým zvířetem semitského božstva Chorona, jehož jméno je hojně doložené jako součást amorejských osobních jmen v Mari, ve Starém zákonu pak v pomístním jménu Bét-Chorón. Etymologie odvozuje toto jméno od chaur – dno (studně, propasti). Je možné, že jméno Choron původně znamenalo „Hluboký, ten, který obývá podsvětí“. V západosemitském prostředí pozdní doby bronzové byl Choron patronem a vůdcem zlých či temných démonů. Jako takový měl nad nimi ale i moc, a proto bylo možné se k němu v krajních případech obracet s prosbami či modlitbami. V ugaritských textech vystupuje Choron několikrát, především v souvislosti se zaříkáváním a proklínáním, přestože v ugaritských seznamech bohů a na liturgických tabulkách chybí. (Jediná monografická studie o Choronovi, která je mi známá, byla publikována časopisecky v Journal of Near Eastern Studies, Vol. 8, No. 1, leden 1949, strany 27–34: John Gray: The Canaanite God Horon.) O řadu staletí později se toto jméno objevuje v denících dr. Johna Dee psané jako Choronzon. Je záhadou, jak dr. John Dee na toto jméno vůbec přišel, když příslušné mrtvé jazyky v jeho době ještě nebyly rozluštěné. Kenneth Grant identifikuje Choronzona s Chozarem, „prasečím bohem“, který byl podle Blavatské bohem mágů Atlantidy. Byl chápán jako stínové božstvo, přebývající za hranicemi našeho universa. Jeho znakem a zároveň emblémem atlantské magie byl převrácený trojzubec boha Neptuna, pod kterýmžto jménem byl Chozar znám profánním. Slovo chozar v překladu znamená vepř.  (Srv. s hebrejským chazir – vepř, prase.) Z okultního hlediska je Choronzon strážcem vchodu do jiných dimenzí bytí. Tuto jeho kompetenci znal již dr. Dee, který o Choronzonovi říká: „Slouží k tomu, aby hlídal velké dveře k neznámým vesmírům. Znej ho a měj se na pozoru.“ Choronzon je pokládán za „otce všech forem“. Odtud plyne mimo jiné úžasná proměnlivost jeho podob, kterou dobře vystihl V. Neuburg, když tohoto démona charakterizoval slovy: „Strach tmy a temnota noci a hluchota zmije a nechutnost stojaté vody a černý oheň nenávisti a vemeno kočky slizu; ne jedna věc, nýbrž mnoho.“ Tento Choronzonův rys ukazuje na jeho souvislost s prapůvodním chaosem, z něhož v průběhu diferenciačního procesu povstaly všechny formy. Pro Choronzona je příznačný též jeho desintegrační vliv. Je to démon rozštěpení a rozptylu. To, co opustí soudržnost Já, subjektu, co překračuje jeho hranice, se v našem prožívání stává něčím jiným, než bylo dosud. Myšlenky naší mysli jsou jistým způsobem organizované, proniknuté proudem vědomí, který je spojuje do smysluplného celku. Kdyby bylo možné myšlenky navenek objektivizovat, vznikla by pro pozorovatele nepřehledná změť chaotických objektů. Jakmile jsou vnitřní obsahy objektivizované (do jisté míry samotnou řečí, napsáním nebo nakreslením), stávají se exkrementy Choronzona, jinak řečeno sračkami, které nám padají na hlavu. No a o tom je ten film. Rovněž Choronzonův desintegrační vliv na lidskou psychiku je ve filmu ukázán velmi názorně. Ještě odkazuji na heslo ve Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Choronzon

Originálně pojatý a dobře natočený duchařský film se spiritistickými prvky. Zvyk fotit nalíčené čerstvé mrtvoly spolu s rodinnými příslušníky byl pěkně morbidní. Dnes už by o takové snímky asi nikdo neměl zájem. Ostatně se domnívám, že fotoaparáty byly vynalezené hlavně kvůli tomu, aby bylo možné fotit nahé ženské. Další způsoby využití fotografické techniky od focení mikroorganismů až po focení vesmírných objektů vznikly později. Komu nevadí horory s volnějším tempem, při nichž se člověk „bojí pomalu“, bude s tímto výrazně atmosférickým snímkem spokojený. Ponaučení z filmu: Neserte duchy!

Asi nejslabší film o kanibalech, jaký jsem viděl.

Motiv, kdy někdo vyvolá spirituální inteligenci, v jejíž existenci vlastně ani nevěří, a duch se přesto začne projevovat, byl filmově zpracován už vícekrát. Je to docela vděčné téma. Zde dívka, která zažila pokus o znásilnění, vyvolá entitu jménem Kandisha, která zabíjí muže, a žádá pomstu, v čemž je jí promptně vyhověno. Problém vznikne, když Kandisha začne likvidovat další muže z okolí dotyčné dívky i jejích kamarádek. Nejde o chybu scénáře. Duchové se prostě touží projevit v oboru své působnosti a logika není jejich silnou stránkou. Jedná se o hezky zpracovaný duchařský horor z francouzského multikulturalistického prostředí, kde uslyšíme i pár roztomilých rasistických hlášek, jimiž se mezi sebou tamější různobarevná mládež dobromyslně špičkuje. V 19. století bývala Francie baštou magie západní tradice. Někdy se v této souvislosti hovoří o francouzském magickém obrození, jež bývá spojováno se jmény Eliphas Lévi, Stanislas de Guaita, Gérard Encausse aj. Myslím, že jmenovaní pánové by zírali, jak se dnes magie ve Francii islamizovala. Viděl bych to na čtyři hvězdičky, ale za nápad použít jako improvizované magické zrcadlo vanu s vodou, do níž se coby fluidický kondenzátor přidá směs menstruační a králičí krve, dávám pátou hvězdičku. Bravo, holky!