Adramelech

Film Matrix z roku 1999 byl dobrý, ba přímo znamenitý, ale měl jeden drobný nedostatek. Namontovali do něj esoterický motiv, ačkoli logika příběhu to nutně nevyžadovala. Ano, mám na mysli postavu vědmy. Nijak zvlášť tam ale nerušila a člověk tu trochu duchovních šplechtů dokázal přestát, za což byl zbytkem filmu bohatě odměněn. Matrix Revolutions bohužel vychází právě z tohoto slabého místa a občas se rozvíjí do trapnosti, která je pro mě na hranici akceptovatelnosti. Chci říci, že dialogy místy hraničí se slabomyslností. Úplný škvár to sice není, ale oproti původnímu Matrixu je to o hodně slabší.

Druhý díl Matrixu ukazuje, že matrixovské téma nebylo tak silné, aby se z něj daly ždímat další myšlenky, i když prachy možná ano. Tu a tam nechyběly dobré akční scény, hlavně to pěstní kočkování s agentem a jeho klony, ani ta automobilová honička nebyla špatná. Celkový dojem z filmu byl přesto rozbředlejší a jaksi slabší než původní Matrix a nezachránil to ani dobrý vizuál a triky. Se zvukovou stránkou jsem moc spokojený nebyl. Buď byla muzika moc nahlas nebo dialogy moc potichu. Každou chvíli jsem musel štelovat hlasitost. Řekl bych, že obdivovatelé Matrixu budou asi zklamáni; aspoň já jsem zklamaný byl.

Pokud se k nějakému komerčně úspěšnému filmu natočí druhý díl, natož pak další díly, bývá to většinou průšvih. Výjimky existují, ale jsou vzácné. Natočit pokračování příběhu, které by bylo stejně dobré jako původní příběh, uměl třeba Carlos Saura. Ten ovšem patří k režisérské smetánce. Jeho kolegové to zpravidla nedělali. Nebo si dovedete představit, že by dejme tomu Bergman natočil film s názvem Fanny a Alexandr po dvaceti letech? Prokletí nastavované kaše do jisté míry unikly i další díly Jurského parku, kde je sešup nejprve téměř neznatelný, ale u posledního dílu už jasně patrný. Nyní pár slov k filmu The Matrix 4: Resurrections. – To, co bych tak zhruba napsal, zde již vyjádřili jiní, konkrétně J*A*S*M, Cival, verbal a řada dalších uživatelů. I termín „recyklovaná sračka“, jímž jsem film hodlal označit, zde už někdo použil. Tak se pod to také podepisuji. Filmu dávám jednu hvězdičku za to, že mi připomněl, že ženská, která umí běhat po zdech a po stropě, je v životě ve výhodě.

Celkem slušný a netradičně pojatý horor, který však dokáže zalézt člověku pod kůži. Děj volně plyne, seveřané toho moc nenamluví a ta ovce byla fakt přízračná. Další plus je krásná islandská příroda.

První, co mě na tomto filmu překvapilo, byl prapodivný vizuál. Celé to bylo barevně ujeté dozelena, připomnělo mi to počátky barevné fotografie, které měly k věrné reprodukci barev podobně daleko. Začátek je tak trochu o ničem, ale potom se začne odvíjet zápletka. Na webu se objeví kompromitující fotografie jedné studentky. Co ukazují? Jak si holka rozdává trojku se dvěma černochy? Kdepak, ukazují něco mnohem horšího, a sice jak slečna pije alkohol! „Alkohol není součástí indonéské kultury,“ dozvídá se nešťastné děvče při následném pohovoru na fakultě, když ji ještě předtím sprdnou kvůli tomu, co má na sobě za šaty, a poté jí pro nevhodné chování ukončí výplatu stipendia. Zdá se, že v Indonésii asi budou mít nějaký zajímavý režim. Pokud jde o další vývoj osudů hlavní hrdinky, nebudu spoilovat. Kdo chce vědět, jak to bylo dál, ať se u toho filmu nudí sám. Dávám jednu hvězdičku za záběry ukazující, jak vláda nechává zdarma vykuřovat ulice desinfekcí proti horečce dengue.

Pokud jde o verneovky, dávám přednost filmovému pojetí Karla Zemana, ale ani tohle vůbec nebylo špatné, zvláště pak v porovnáním s tím, co se často točí dnes. Přečetl jsem si tady pár recenzí a získal jsem pocit, že už jaksi není co dodat, protože všechno už napsali jiní uživatelé. Pokusím se tedy aspoň mladé generaci přiblížit, jak jsme tento film vnímali, když v roce 1979 přišel do kin. Připomínám, že v té době žila Evropa už řadu let v míru. Pro život v ČSSR bylo příznačné, že se tady nic nedělo. Média každoročně oslavovala komunistické svátky (Vítězný únor, 1. máj a 9. květen, VŘSR). Vedle toho byly největším hitem zprávy, kolik procent ploch zemědělci už oseli nebo z kolika procent ploch sklidili úrodu. V žertu se říkalo, že noviny lze číst pouze tak, že vezmeme nějakou pěknou pornografickou fotografii ukazující skupinový sex a k tomu čteme novinové titulky: Přátelské setkání na Hradě. – Vietnamské ženy v boji za mír. – Naši mládežníci/odboráři/družstevníci se činí. apod. Jinak se referovalo hlavně o úspěších států světové socialistické soustavy a o jejím boji za mír. Slovo „mír“ patřilo k nejzprofanovanějším slovům, vnímali jsme je jako komunistickou propagandu a četli jsme je skoro všude: v novinách, na plakátech, na prvomájových transparentech... Proto měl tento nesporně kvalitní film tenkrát trochu nepříjemnou pachuť, neboť tehdejším divákům připomínal téma, na které byli díky propagandě alergičtí, totiž imperialistické válečné štváče bažící po světovládě (Ocelové město) na jedné straně a o mír usilující socialistický tábor (Fortuna) na straně druhé. – Současní diváci jsou arci prosti této pokřivené optiky. Dnes, kdy v Evropě už probíhá válka (nezanedbatelný počet lidských obětí, některé státy již ztratily kontrolu nad částmi svých území, které bez boje postoupily okupantům – tzv. no go zóny), ačkoli se jí zatím tak neříká, je možné nadčasové poselství tohoto Vernova románu a i tohoto filmu lépe docenit.

Po velkou část filmu černá nebo skoro černá obrazovka. Jděte s tím už někam, filmaři!

Seriál na mě natolik zapůsobil, že se mi propašoval i do snu. Dne 20. srpna 2019 jsem na webu shlédnul několik epizod Winx Club. Následujícího dne odpoledne jsem usnul a zdálo se mi, že jsem se ocitl v čarodějnické škole. Pomyslel jsem si (v tom snu), jestli jsem se náhodou nedostal do nějakého pohádkového barda, zatímco mé mrtvé tělo je zhroucené u počítače. Ale cítím, že ne, je to jenom sen, byť jaksi divný. Od doby, v níž se odehrával děj seriálu, se v Magixu dost věcí změnilo. Kupříkladu akademie pro víly a škola pro čarodějnice se sloučily v jeden vzdělávací ústav, kde obě skupiny studují společně. Koukám po studentkách, jsou to vesměs samé čarodějnice. Všechny postavy mají šmrnc kresleného filmu, jenom já jsem tam (nebo se tak aspoň vidím) ve své současné podobě a věku, a co hůře, ve své současné zdravotní kondici, ba dokonce ještě v mnohem horší formě než ve skutečnosti. Můj statut je nejasný, zřejmě tam nějak vypomáhám. Hlavně vařím polévku pro draka, lépe řečeno pro dráčka, jelikož drak, o kterého se starám, je sotva čtvrtmetrová ještěrka, ale překrásně pohádkového zjevu. Dračí polévka se připravuje z několika druhů zeleniny, z nichž některé se musí vařit a jiné se na závěr přidají syrové, načež se polévka ochutí dračím kořením. Je to poměrně snadný úkol, ale není snadné na něj nezapomenout. Samozřejmě jsem zase zapomněl. Dráček na sebe vezme podobu dítěte a připomene mi, že má hlad. Napadne mě, že když má teď ruce, tak by si polévku mohl uvařit sám. Uvědomím si však, že v lidské podobě dokáže zůstat jen chvilku. Dobře ví, že kdyby se kolem mne motal v dračí podobě sebevíc, tak mě myšlenka, že je třeba ho nakrmit, nenapadne. Jdu vařit. Někde mám připravené ingredience: jedna menší cibule, půl salátové okurky atd. Kam jsem je jenom dal? Ploužím se objektem a hledám. Konečně jsem všechno našel. Bylo to v jednom šuplíku. Tak teď musím nakrájet zeleninu, což je docela fuška. Přitočí se ke mně Noira – v kresleném provedení vypadá fakt originálně – a nabídne se, že by mi pomohla s krájením cibule.

Nevím, proč bych se měl koukat na to, jak nějací lidé pracují a ještě přitom spěchají. Z takového pohledu se mi dělá nevolno. Nevydržel jsem se na to dívat do konce a tudíž bodově nehodnotím.

Snímek ukazuje malé zlodějíčky, předobrazy pozdějších velkých zlodějů. Jak vidět, bylo v roce 1987 na budoucí poměry už slušně morálně zaděláno, i když na pražských domech ještě v noci svítily pěticípé rudé hvězdy. Po převratu stačilo, aby nová „podnikatelská“ elita prostě jen vystoupila z ilegality. Smutný film ze smutné doby, i když ta dnešní mi přijde ještě smutnější. (Lidé tenkrát směli chodit do hospod bez nějakých potvrzení opravňujících ke vstupu a dokonce tam směli kouřit! Taková míra svobody je dnes už nepředstavitelná.) Svého času muselo být toto dílo poměrně odvážnou společenskou kritikou, dnes bude pro mladou generaci možná poněkud nesrozumitelné. Trochu mě štvala ta vlezlá muzika.