GudMen

Naturalistická love story o dvou zhýralých psychopatech na útěku skrz vyprahlou pustinu, kam až oko dohlédne. Malick se zde poprvé dotýká témat, jako zničující vliv civilizovaného člověka na přírodu a hledání Boha v obětavé lásce, která později v Nebeských dnech dotahuje k dokonalosti. Také si osahává techniky vnitřního monologu a precizní kompozice zvuku a obrazu. Badlands se ale v mnoha ohledech liší od jeho příštích počinů. Za prvé, jsou přísně svázány dějem. Za druhé, umělé, lehce absurdní dialogy dávají vzpomenout na sveřepou literaturu amerického jihu a činí z nich tu největší úchylárnu, kterou autor kdy natočil. Výjimečně zvrácený je především pak ten okamžik, kdy lehkomyslný Kit pro své činy sklízí obdiv a slávu.

Něco málo už mám nakoukáno a nechce se mi věřit, že na tenhle neadekvátně nadhodnocený, amatérský paskvil, co měl jít do televize a ne na plátno, padlo deset mega. Ne že by se mě témata, která Chapman akcentuje, nedotýkala, nicméně diskutovaná filosofie je na tolik mělká, až to bolí. Jeden fundamentalisticky plácá o koze, druhý mele o voze a chce se zabít pro buchtu, kterou zná sotva pár dní, třetí je tam do počtu a do toho všeho nepochopitelně servilní Liv Tayler, ze které jsem měl pocit, jako by právě podstoupila lobotomii.

Pozoruhodně realistický náhled na období, kdy jsou děcka v říji. Vidět by ho měli všichni napříč generacemi, včetně vašich asketických prarodičů, protože přesně takto se začnete chovat, ztratíte-li hlubší motivace a celý váš svět se zúží na jedinou potřebu – zašukat si. Nečekejte moralizování, to spíš adoraci stavu, kdy k absolutnímu naplnění stačí tak málo.

Pomyslel jsem si, kéž by šel svět v některých chvílích zastavit. Není tomu tak, a proto je štěstí nutné opakovaně hledat za stále jinými dveřmi. Zřejmě už nikdo netočí takové filmy jako Rob Reiner, filmy, které jsou sluníčkové, možná i lehce vyděračské, ale přesto neznechutí a zanechají nepopsatelný klid v duši.

Představa pasoucích se triceratopsů kdesi v druhohorách je sice lákavá, ale pravda je taková, že většina z nás by při cestě do minulosti upřednostnila možnost zasáhnout do vlastního osudu. Právě o tom pojednává nečekaně pozitivní story o hrstce podivínů a touze společné nám všem.

Nedá mi to, abych si nevzpomněl na nedávno zhlédnutý Horizont událostí. Garland by si s Eisnerem určitě rozuměl, co se týče zruinování pečlivě budované atmosféry vymaštěným fanatikem. Sunshine je ovšem ve všech ohledech lepším filmem. Po audiovizuální stránce je dokonce natolik úchvatný, že nerozumím nářkům na omezený rozpočet. Zaplatil by se snad lepší scénář? Asi těžko. Bohužel právě ten tu zatraceně chybí.

Ve svém druhém celovečerním počinu Martin McDonagh nejprve haní soudobou blockbusterovou produkci, aby posléze dodal, že ač je dementní, občas je to dobrá bžunda. Psi se přece nestřílejí, ženy jsou hezké a mlčí, na poslední slova zbude čas i s dírou v hlavě a já zřejmě stárnu.

Éra filmů, které z rukávu tahají zvraty jak z minulého tisíciletí, by měla být už dávno pasé. Avšak, byť v závěru popírají sebe sama, což z nich tak nějak činí zážitek na jedno použití, stojí Vedlejší účinky s letargickou Rooney a lehce odpornou Zeta-Jones za pokus.

Nápad nepatří mezi nejhorší, nicméně je už trochu ohraný. Jak to říct a neurazit? Od někoho, kdo má na svědomí Moon, bych očekával více invence a propříště snad i rozumnější výběr.

Podobně to dopadne, když pro jednou opustíte svého dvorního kameramana i skladatele, sáhnete po tvářích, které zná jen pár nadšenců, a zadaptujete scénář nezávislé dvojice. Mendes se tak nachomýtl v náruči bláznivého páru a pod rukama mu rozkvetlo to nejpřesvědčivější v jeho dosavadní kariéře.