GudMen

Víte, se stromy se to má tak, že tam, kde vyrostou, také zůstanou. Křičet na ně můžete, jak chcete, a stejně vám to bude houby platný. Akorát vám ta všudypřítomná neústupnost nažene strach. Ne nadarmo se totiž říká, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Proto je třeba nějakého nebojácného, mírně vyšinutého a především pak noblesního hejska v rukavičkách, se sekyrkou. Ten už to těm stromům vysvětlí. Víte, se stromy se to má tak…

Vyjma zrádce ve vlastních řadách tam bylo snad vše. Multikulturní skvadra hrdinů, žena v červeném, scénka s kyselinou, neudržitelné despotické chování ústředního vypatlance a dokonce i opisování z oblíbené videohry. Kdekdo se ohání slovy, že to není nic pro intoše. Ano, i takové hollywoodské škváry existují, ovšem nesmí vás soustavně debilizovat.

Nejprve je třeba říct, že poznámky o lepším režisérovi jak hercovi, jsou tak staré, až nejsou vtipné. Affleck, byť dramatizuje v zájmu zábavnosti a na úkor skutečnosti, nese břemeno historické spoluviny své země velmi statečně. Partii s blízkovýchodní tyranií, kde hlavní roli sehraje brakové sci-fíčko, si jen tak nevymyslíš.

Převařený špageťák, kde antihrdinové až příliš ochotně lezou do oprátky a jehož rejža si zřejmě neseřídil hodinky, jinak si neumím vysvětlit, proč se ty nudle táhnou jak babí léto podzimem. Nejlépe o situaci vypovídá hřbitov, kde rychlostřelec v ponču nedrží ani pitomou dvojici, ale všichni se tváří, jako by měl královskou postupku. Kdepak, kdepak.

Důvody, proč udělit absolutní hodnocení, budiž cílevědomý plukovník v neopakovatelném tandemu s úsečným pistolníkem, melodie proplétající se mezi snímky s takovou mistrností, že není zřejmé, co se čemu přizpůsobovalo, a konečně, v osobním životě značně to pokřivený muž Kinski si sice střihne jen drobnou konfrontační etudu, přesto navýsost bravurně. Bez debaty nejsilnější článek dolarové trilogie.

Těžko mi je, mám-li nahlížet Pro hrst dolarů jako poctu, byl-li z toho na větvi i sám Kurosawa. Oproti japonskému originálu se Leoneho dítko bere o poznání vážněji. Přitom padouši jsou na jedno brdo a dvě strany konfliktu scénárista redukuje na roztržku dobra se zlem, snad aby se v tom kluci a holky ze západu lépe orientovali. Ubírá tak na přitažlivosti situacím, kdy se dva perou a třetí se směje. Konečně, navzdory neobyčejně návykové úvodní znělce je zvuk, snad díky natáčecí metodě a bohaté koprodukci, otřesný, místy až směšný. Ani tak ovšem nelze upřít jistý historický význam.

Výrazně kompaktnější jak předchůdce, až by se mohlo zdát, že absencí byť jediného záběru by se celá ta nekompromisně protiválečná groteska rozsypala jak pytlík zelené senči. Neomylná režie, bez nadsázky impozantní kamera, zablešené psisko Mifune a brutálně krvavý gejzír jako nesmazatelná tečka.

Pramáti všech utahaných kovbojek balamutí diváka podobně jako cynický rónin své protivníky. Permanentně překvapen jsem se nechal unášet fraškovitými souboji a neskonalou komičností usedlíků. Nechť září a nikdy nezhasne nehynoucí zlosyn Tacuja Nakadai s koltem proklatě hluboko v kimonu!

Zatímco dříve byly v módě konstelace hvězd, čím dál častěji jejich místo zastupují geny, které nás dle nejednoho rádoby biologa předurčují k tomu a onomu. Dennodenně jsme ovšem svědky lidských životů, které se vzepřely domnělému údělu. Andrew Niccol klade provokativní otázku. Co když se ona osudová skladba dá zahrát opravdu jen dvanácti prsty?

Ptám se, je nutné, aby ona dvě pole působnosti – věda a víra – měla společnou hranici, na níž by se jak na brutální břitvě navěky gilotinovali myslitelé? Nemohl by jednoduše pás mezi hraničními čarami být vyplněn filosofií? Překvapivě právě ta dostává větší prostor, než bývá u rodinných filmů zvykem. Odpustíte-li jistou technickou slaboduchost, mnohdy až absurdnost, vyplatí se s posledním Zemeckisovým dílem dvacátého století kontaktovat. Sice neodpoví ani na jednu ze závažnějších otázek, přesto naplňuje neutuchajícím optimismem.