GudMen

Kdepak, tohle není a ani nemůže být póza, nýbrž nejmíň machistickej western na míle daleko, což už samo o sobě stojí za pozornost, a za potlesk vestoje, western hustej jak černočernej tér: hříšně zkažený město, ve kterým úřaduje upírská skateboardistka!

Na rozdíl od takového Oskara Schindlera, který byl nesporným hybatelem, a to poněkud kontroverzním, Władysław Szpilman je pouhým pozorovatelem. Adoruje-li tedy Spielberg Schindlera, není divu, že vzbudí pozdvižení. U Szpilmana nic takového nehrozí, a tak lze Polanského konfrontovat pouze na uměleckém poli, které, byť lehce naivní, je velmi sugestivní a ulpívá na duši jako bahno pod nehty.

Manifestace hesla E PLURIBUS UNUM z pera Travise Beachama, za kterou by si zasloužil přinejmenším pořádně poplácat po zádech. Upřímnější jak Edwardsova Godzilla.

Může za to selský rozum nebo snad intelektuální deformace, když si jeden uvědomí, že horské zvíře by se nikdy nedalo zmást ozvěnou, neboť se již dávno muselo na takový jev adaptovat? Nebo proč je člověk trestán proměnou v medvěda, aby okusil celou věc z jiné perspektivy, zatímco medvěd není trestán proměnou v rybu, aby též okusil celou věc z jiné perspektivy? Detaily ale nechme stranou, třebaže se v nich ukrývá pekelník, jen přeci je to pohádka pro nejmenší. Medvědí bratři nesou poselství, se kterým se můžu ztotožnit, a na tom jediném záleží. Ačkoliv se musím přiznat, že ze smíchu nad poslední větou hovořící o příběhu chlapce, který se stal mužem, až když se stal medvědem, mi ještě teď teče krev z uší.

Dá-li se opravdu umělec považovat za inženýra lidských duší, není divu, že s Gerdem tak mimořádně pohnula Brechtova poezie a Yaredova sonáta. Nádherná je představa, že by na tom snad mohlo být něco pravdy. Za Životy těch druhých tuším více vrstev, než které se mi odkryly při první projekci.

Děti by se třeba mohly ptát, proč si ta stará paní rozstřílí celý dům napadrť jenom kvůli krysí rodince nebo proč se ta kniha nerozmáčí, zatímco se plaví vodním kanálem, nebo… Především je to ale ohromně milé a vtipné. Okamžik návratu vyhlášeného gurmána do dětství po pozření sousta z vrcholného pokrmu se mi zapsal do poetické paměti.

Na Mariin příběh jsem se těšil zejména proto, že mě velmi zajímalo, jak hodlá přispět k tématu veskrze noetickému, aneb jak svět poznávají hluchoslepí. Améris bohužel tuto otázku vůbec nekomentuje, Marie se naučí první slovo, následuje střih a najednou z ní vypadávají celé věty plné adjektiv a abstraktních příslovcí. Film se tak spíš soustředí na Mariin vztah s řádovou sestrou Margueritou. Nicméně v jeho prospěch vůbec nehraje vehementní domáhání se divákových slz; tuhle nad krutým postižením Mariiným, tamhle nad smrtelnou nemocí Margueritinou.

Kentová se nechala inspirovat horory, které zlo vkládají do hrdinů, nikoliv do jejich okolí. Snaží se tak vypovědět cosi niterného o společnosti. Zatímco Polanski, na kterého se přímo odkazuje, útočil ve svém Hnusu na mužskou dominanci, Kentová upozorňuje na těžkosti spojené s výchovou problémového potomka a s žalem ze ztráty rodinného příslušníka. Doslova říká, že Babadooka se nelze zbavit, a tak je třeba nad ním převzít kontrolu. K tomu všemu napsala výtečné dialogy a obsadila bravurní Essie Davisovou a taktéž výtečného, sedmiletého Noaha Wisemana. Kéž by Babadook nebyl jen kapkou v moři, ale první australskou vlaštovkou letící vstříc obrození zatuchlého žánru.

Námětem připomíná o rok starší Zátah od Garetha Evanse, jehož hrdina se také probijí několika patry smrtonosného paneláku. Na rozdíl od Zátahu ale Travisově komiksové adaptaci dochází s každým dalším metrem nadmořské výšky dech.

Zbožňuju Brit Marling. Zbožnuju i její dva kámoše, Mika Cahilla a Zala Batmanglije. Druhý Batmanglijův celovečerák jsem ještě stále neviděl, ale Sound of My Voice, na kterém se mimochodem Brit podílela jako scénáristka, tak Cahillova Another Earth, na které se také mimochodem Brit podílela jako scénáristka, společně s právě aktuálním opusem I Origins spadají přesně do toho mnou tolik oblíbeného šuplíčku mysteriózních, drasticky nedebilních malých velkých filmů. Z I Origins by se nejednomu molekulárnímu biologovi jistě zježily vlasy hrůzou, na druhou stranu je to dílo vyloženě inspirativní, nesmírně krásné a oduševnělé, a to doslova. Páni biologové, trhněte si. Pane Cahille, děkuji mnohokrát. Brit, vezmeš si mě?