GudMen

Aneb jak by v roce 2018 vypadal film o videohrách a popkultuře od 80. let do současnosti, kdyby ho natočil chlapík, co videohry vlastně nikdy nehrál a před třiceti lety už z něj byl vyčpělej strejc. Nezbylo mu tak nic moc jinýho než snobsky citovat klasiky, aby se alespoň cinefilní diváctvo, podobně fandovsky nekritické jako hlavní hrdina Parzival ke svému idolu, pomělo z rozpoznávání referencí. Mohl si vzít na paškál fetišismus, místo toho radí nevysedávat u počítače. Spielberg chtěl být cool, ale zůstal jen dědkovsky mravokárný. GAME OVER.

Ponsoldt se snaží říct, že problém není v jedu jako takovém, ale v tom, k čemu ho použijete, aby ho nakonec ten kanec přenechal notorické travičce Watsonové, jejíž ambivalentní herectví v kombinaci s křečovitě vystavěnou technologickou dystopií odsouvají celý počin na hranu sebeparodie.

Denis Villeneuve je prý génius. Budiž. Věc se má ale tak, že Příchozí nejsou zdaleka dokonalé dílo, a už vůbec ne geniální. Pravda, nepodkopává je ani tak Villeneuve, který umí, což je vidět téměř všude, jako spíš Eric Heisserer. Postavy říkají a dělají věci, které nejenže nedávají smysl, ale často jsou směšné. Pod návalem patosu jsem pak vyloženě trpěl. Lze slyšet hlasy, že Příchozí jsou pro přemýšlivé diváky. Myslím si pravý opak. Čím více o věcech přemýšlíte, tím více film, potažmo předloha selhávají. Film se v určitém ohledu tváří jako detektivka, ale kvůli vnitřně sporné pointě nelze učinit kritický krok – pomyslné odhalení vraha – divákovi nelze vysvětlit jazyk Heptapodů, protože je nepřevoditelný na ten lidský, není to šifra, ale jiné, fyzikálně/logicky nekompatibilní paradigma, čirá fantazie; známe oběť, zahajujeme vyšetřování, skok a padouch je za mřížemi. Můžete se zcela oprávněně cítit podvedeni. Je zde ale ještě druhá rovina, ve které jsou mimozemšťané irelevantní. Louise se musí smířit s tím, co jí přichystala budoucnost, k čemuž jí má dopomoct právě heptapodština, resp. teorie jazykového relativismu, která tvrdí, že svět vnímáme právě tak, jakým jazykem hovoříme, zde spíše, svět je ontologicky právě takový, jak o něm hrdinka uvažuje. Příchozí tedy v důsledku reprezentují fyzikální relativismus. To ale z nějakého důvodu nebrání tomu, aby Louise díky novému jazyku odhalila deterministický (sic!) řád univerza. Vtip je v tom, že takový řád by musel být přítomný bez ohledu na její schopnost uvažovat nelineárně, tedy bez ohledu na mimozemský dar. Nicméně, ať už se autoři snažili říct cokoliv, lze tvrdit, že ústřední myšlenka spočívá právě v oné nezvratnosti osudu. Akceptujte svět takový, jaký je, přijměte život v jeho celistvosti a de facto neodporujte boží prozřetelnosti. Možná to není úplná banalita, ale každopádně je to nebetyčný defétismus, který Villeneuve nabídl už loni v Sicariu.

Z nejvýdělečnějšího a nejkontroverznějšího Eastwoodova filmu jsem na rozpacích. Co na tom, že je historicky přesný asi jako Kód Enigmy? V tomto ohledu se velmi těším na životopisné drama o Hawkingovi, které jsem, na rozdíl od výše zmíněných, stále ještě neviděl. Na druhou stranu se můžu ptát, proč nejsou zdůrazněny nebo úplně chybí či jsou překrouceny některé důležité detaily z života „nejúspěšnějšího“ amerického odstřelovače; třeba ten, že to byl vyšinutý psychopat. Nebo ta nejapná jednotvárnost Arabů. Nicméně, klíčové k pochopení spekulativní, utilitaristické morálky, o kterou se celý film a politika za ním opírá, jsou podle mého tři události (zastřelené děcko s granátem, nezastřelené děcko s raketometem a oběd s rodiči), ze kterých přímo vyplývá, že Kyle je ovčák, který musí znovu a znovu podstupovat oběť a střílet znovu a znovu do dětí, div, že s sebou nenosí kříž. Republikáni si z toho jistě stříkli do trenclí, mně se žel Bohu (sic!) ani nepostavil. Závěrem bych se ještě rád zmínil o speciálních efektech, speciálních proto, že byly vskutku jedinečné. Je totiž na pováženou, když profesionální filmař použije místo batolete panenku. Když jsem pátral, proč tomu tak bylo, dostalo se mi odpovědi, že první mimčo onemocnělo a druhé nebylo přítomné, a tak duchapřítomný Clint sáhl po hračce. Podobný přístup ovšem bývá spíš výjimečný, mnohem častěji si tvůrci vypomůžou počítačovou grafikou. Proč totiž upravovat scénář, když můžu mít ve filmu loutku místo dítěte nebo scénu s toporným počítačovým jelenem místo opravdového jelena nebo klidně místo scény bez jelena, že?

Chlapectví by nikdy nemohlo fungovat na papíře, čas a divákovy emoce spojené s jeho plynutím jsou neodmyslitelnou součástí tohoto pozoruhodného experimentu. Chlapectví nejsou fotky z narozenin, jsou to fotky ze všech těch okamžiků, které si nefotíte, ale které, na rozdíl od těch narozenin, mají kromobyčejný formativní účinek. Sám Linklater se nechal slyšet, že tohle jsou přesně ty „nedramatické“ věci, které se z jiných filmů vystříhávají, kdosi se ho dokonce ptal, proč by měl za něco tak „normálního“ platit. Nicméně jsou to právě nedramatičnost a normálnost, které posouvají Chlapectví na jinou úroveň a dávají vyniknout filozofii, kterou razí: život neustále plyne, chlapče, přítomnost je nepolapitelná, jsme sumou našich rozhodnutí, nikdo ti neporadí, prostě se drž a snaž se nespadnout.

Dokud se jeden hlouběji nezamyslí nad posláním, které z toho vyplývá, tedy že se vlastně nic moc neděje, když si to sem tam pár kluků hodí, protože teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší, jak by pravil klasik, tak se u toho poměrně dost baví a má potřebu bubnovat, i když to nikdy předtím nedělal. Každopádně oceňuji nasazení despotického Simmonse i živelného Tellera.

Záhadnější než kód Enigmy je skutečnost, že za něj dostal Graham Moore Oscara. Další z řady životopisných braků, ve kterém téměř nic není pravda, a přesto se neštítí parazitovat na věhlasu zesnulého matematika. Kdo by hledal záchranu u pana režiséra a dožadoval se nějaké norské invence, bude zklamán. Drama se dělá i z pitomé křížovky a hory klišé by vydaly jako topivo na celou zimu, tu skandinávskou. Cumberbatchův Turing je jen dalším moffatovským Sherlockem, narcistickým, asociálním debílkem, se kterými se roztrhl pytel. Turingův význam pro dějiny nelze docenit, bojí-li se Moore pravdy, bojí-li se znelíbení.

Iñárritu se pokusil rozostřit hranici mezi fikcí a skutečností, přičemž nesporně nejlepším tahem v tomto ohledu je Keaton a jeho netopýří backstory, těsně v závěsu se drží Lubezki se svou mistrnou iluzí kontinuálního záběru, avšak otazník visí nad herci, kteří hrají, že hrají, až se sami sebe ptají, zdali to moc nepřehání. Nemůžu se zbavit pocitu, že tu zůstalo otevřeno až příliš mnoho zadních vrátek.

Podezírám Hitchcocka, že ten vrtulník na začátku tam dal jen proto, aby ten pád z okna na konci nepůsobil tak nepatřičně, a ten pád z okna na konci tam dal jen proto, aby ta bitka předtím… NIKDY NA NI NEZAPOMENU!

Co má Melfiho St. Vincent společného s Burtonovými Big Eyes? Oba dva filmy jsou kýče jak vrata od stodoly, přesto zábavné. Melfi napsal a natočil takového odlehčeného Bukowského. Najdete tu jak prvotřídní děvku, ve které mi chvíli trvalo rozpoznat oblíbenou Naomi Watts, tak chlast, a dokonce i dostihy a sázky. Kafe bez kofeinu, které si nechám s radostí opakovaně dolévat.