GudMen

Neboť jsem nedávno viděl Nolanův Interstellar i Kubrickovu Odyseu, nedá mi to, abych se nepozastavil nad všudypřítomnými komparacemi těchto tří filmů. Koho to vůbec napadlo jako prvního? Tarkovskij tvrdil, že Odyseu radši neviděl, aby mu nezkazila úsudek, Nolan tvrdí to samé. Jsem přesvědčen, že jediná věta, ve které se mohou tato tři díla ocitnout pospolu, je tato a žádná jiná, neboť nemají nic, ale vůbec nic společného. Interstellar je polopatický a rozvášněný, Odysea je alegorii plující vstříc nekonečnu a Solaris je náročným sociálně-filosofickým esejem s kromobyčejnou atmosférou, velmi mi připomínající Čapkovo dílo, jehož vědecko-fantastický prvek tvoří nepříliš důležité pozadí, jako tomu je třeba v Cahillově Jiné Zemi, kde ona jiná Země, podobně jako zde živým oceánem pokrytá planeta Solaris, je taktéž pouhým podkladem pro závažnější myšlenky. Hrozivě aktuální jsou např. Snautova slova: Musím vám prozradit, že vlastně vůbec nechceme dobývat vesmír. Chceme jen rozšířit Zemi až k jeho hranici. Nevíme si rady s jinými světy, nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme jenom zrcadlo. Mimozemšťanka Harey zase říká: Považujete své hosty, tak nám říkáte, za cosi nepatřičného, co vás ruší. Přitom my jsme vy, jsme vaše svědomí. A Kris: Stud! To je emoce, která zachrání lidstvo. A tak bych mohl pokračovat do aleluja. Andrej Tarkovskij, respektive Stanisław Lem, na to jdou prostě z jiného konce a zatraceně se jim to daří.

Na Odyseu jsem měl zálusk už nějaký ten pátek, ale jako značně nevyzrálý diváček jsem se nedokázal prokousat úvodní pasáží. Nyní se situace obrátila a já nenasytně hltal každičký záběr, zatímco jsem tiše seděl a ani nedutal, skoro jako bych chystal past na Ježíška. Někde jsem zaslechl, že jestli jsem Odyseu pochopil, tak Kubrick s Clarkem selhali, neboť se snažili klást více otázek jak odpovědí. Nepobral jsem to. Co naplat? Nic, je mi to fuk. Stanley Kubrick mě zkrátka uhranul a popravdě, já od filmového řemesla víc nevyžaduji.

Christopher Nolan se nechal slyšet, že ačkoliv mu jako inspirace posloužily prašné bouře ze třicátých let minulého století, které se odehrály v Americe a Kanadě, filmové zpodobnění je výrazně mírnější, neboť skutečnosti tak, jak se odehrála, by diváci neuvěřili, přičemž tak de facto vystihl nejen celý Interstellar, ale především celou blockbusterovou produkci. Ovšem mé filmařské já je spíše impresionistické než analytické, a tak dokáže odpustit kdejaký přešlap a nijak ho neznepokojuje hrdina padající do nadkrychle, třebaže takové vybrnkávání morseovky do vteřinové ručičky bylo vyloženě k smíchu. Vlastně nenacházím moc důvodů, proč by takový Hans Zimmer neměl dostat nějakou tu zlatou sošku, dokonce i ten Van Hoytema by si ji zasloužil, kluci a holky, jestli tam nějaké byly, ale velmi o tom pochybuji, od zvuku a vizuálních efektů jakbysmet, i McConaughey hrál bravurně. Zato bratři Nolanové si musí své kalichy vypít až do dna. Třebaže Interstellar je skutečně audiovizuálně ohromující, skoro se mi chce říct až bezprecendentní, po dějové stránce je to ubulený blábol na entou, nemající ani hlavu ani patu, a při takové rozpravě o lásce jsem musel chtě nechtě klopit zraky, a to nejenom kvůli Anne Hathawayové, která má sice pěknej zadek a nohy a kukuč a vůbec všecko, ale herečka je to mizerná. Interstellar doplácí na své scénáristy, a proto se nestane nadčasovým, ačkoliv by si to moc přál.

Říká se, že jaký si to uděláš, takový to máš, ale zapomíná se dodat, že to začíná platit až od jistýho okamžiku, do tý doby to máš takový, jaký ti to udělaj tvý rodiče. Možná to není na první pohled vidět, ale tihle odepsaní hoši ujdou ze svý výchozí pozice pořádnej kus trnitý cesty, aby si nakonec padli s nadějí kolem krku, čímž mě přiměli postavit se do fronty na autogram. Dobrý, Thomasi, dost dobrý.

Před velkými dějovými zvraty, na které jsem za ta léta už celkem rezistentní, upřednostňuji přímočarost, jasný tah na bránu, ten se zde ale k mé smůle nekoná. On to pan Fincher natočil moc pěkně, o tom žádná, akorát paní Flynnová to zamotala jak kočku do záclony. Věc se má tak, že tahle story má do uvěřitelnosti asi tak daleko jako Rosetta domů.

Opět jsem se přesvědčil, že Williamse, třebaže byl nepochybně výjimečnej komik, mám mnohem radši navážno, ačkoliv mě neskonale těší, že se jeho humor tolik líbí, neboť jako člověk mi byl fakt sympatickej. Ale nebýt tý dramatický linky, na Dobrý ráno, Vietname bych si už druhej den nevzpomněl. Takhle ve mně zůstává a nějakej čas i zůstane memento Charlieho, kterej byl taky z masa a kostí, a potrhlýho Amíka, kterej to neváhal vzít v potaz.

Poněvadž jsem tuhle McQueena viděla utíkat z nacistickýho lágru, sápe se po mně tendence srovnávat, ovšem s přehledem se jí ubráním. Schaffner na to jde totiž z úplně jiný strany, než na to šel Sturges, a činí z Motýlka neskutečně brutální podívanou od samýho začátku do samýho (a jakýho!) konce.

Celý to na mě působilo, jako by kluci na letním táboře vymýšleli z dlouhý chvíle bejkárny a riskovali, že za trest budou klečet v koutě nebo dostanou rákoskou přes prsty. Prvotní naivismus se ovšem postupně přetaví v stíhací teror, a člověku tak nejednou ztuhne úsměv na tváři.

Přerůstá vám život přes hlavu? Střelte se do hlavy šestiranným revolverem z dílny Damiána Szifrona. Půltucet ventilačních historek, jejíchž leitmotivem je všechno to, co jste vždycky chtěli udělat, ale neudělali, ať už proto, že jste na to neměli koule, nebo jste ještě stále byli dostatečně příčetní.

Nevím, co mě namíchlo víc. Jestli to, že nechybělo moc a mohla tu být marvelovka s přesahem, což se snad naposledy povedlo prvnímu Spider-Manovi, nebo fakt, že si Scarlett vyžehlila vlasy.