GudMen

James Wan, údajný zachránce hororového žánru, se nechal inspirovat událostmi ze sedmdesátých let, kdy černé historky ozvláštňovali samozvaní krotitelé duchů, manželé Warrenovi. Zpětně jsem trochu zalitoval, že nenatočil komedii, ale nutno uznat, že Wan je dobrý řemeslník a bubáci mu svědčí. Nicméně mě již vyčerpává poslouchat tu samou písničku znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a stále znovu.

Několikrát mi na mysli vytanul Alfredsonův opus Jeden musí z kola ven. Akorát místo sovětského špiona se v hledáčku detektivů, a tentokrát i žurnalistů, ocitl sériový vrah, který se ani zdaleka neštítil zabíjet své oběti za bílého dne. James Vanderbilt předvedl srovnatelně obdivuhodný výkon jako jeho kolegové Bridget O'Connorová a Peter Straughan. Děsivě věrná rekonstrukce ještě děsivější skutečnosti.

Zmizení se dle mého neúspěšně pokouší o syntézu kriminálního žánru, reprezentovaného detektivem Lokim, s žánrem psychologickým, reprezentovaným otcem od rodiny Kellerem. Naneštěstí detektivní rovina vrství jedno klišé na druhé, marně se snaží odvádět pozornost od únosce, poháněna je stereotypními „náhodami“, a tudíž se jeví velmi předvídatelnou. Kellerova tortura se zase drží příliš nad hladinou a ne a ne se ponořit. Samotné vyprávění pak doplácí na absenci slepých uliček, u kriminálek tolik vítaných. Divákově fantazii se tak nedostává manévrovacího prostoru a je tažena lineárním koridorem do nepůsobivého finiše okořeněného o znamenitě tupý motiv. Přirovnávat tedy tento s prominutím výprdek k Fincherově tvorbě, ať už je to Sedm kvůli sychravému počasí, či Zodiac, se kterým má Zmizení společné leda tak jedno jméno v závěrečných titulcích, a nepřímo tak srovnávat i režiséry in persona, je velmi na pováženou.

Možná budu znít neuctivě, ale že Francis Ford Coppola ještě stále nepočítá andělíčky, mě mírně překvapilo. Nějak jsem měl za to, že je již na druhé straně plotu, a trochu jsem litoval jeho dědice, jak nevděčný úkol měli, když tuhle pozůstalost lepili dohromady. Francisovi se z hloubi duše omlouvám, avšak Tetro pro mě i tak zůstává velkou neznámou. Ač osobní zpověď, velmi odtažitá, neproniknutelná jak kevlar.

Pravděpodobně mi muselo něco uniknout, jinak si neumím vysvětlit, proč se Biutiful setkal s tak vlažným přijetím. Jestli jsem tomu dobře porozuměl, Iñárritu leží mnohým v žaludku, protože měl tu nehoráznou drzost natočit opět to samé, akorát jinak. Mám pro to jisté pochopení, opakovaný vtip není vtipem, na druhou stranu impotence se nad tuto banalitu povznést je přinejmenším úsměvná. Mé nadšení, dá-li se to tak vůbec nazvat, budu tedy prozatím přičítat osobní zkušenosti, která mě s tímto magicky naturalistickým počinem neodvratně pojí.

K Osamělému jezdci jsem se dostal ve chvíli, kdy již byl řádným lidovým soudem odkázán do propadliště filmových dějin, a ani zjištění, že o hudební doprovod se nepostaral můj oblíbený chlapec z Detroitu, jak jsem si ještě do poslední chvíle myslel, mi na náladě nepřidalo. Nicméně Verbinski předčil veškerá má očekávání, Depp neomrzel a neokoukané tváře zaujaly, především pak kukuč Ruth Wilsonové. Kde je tedy do komančských zadelí problém? Bílý oř zřejmě holt přicválal ve špatnou dobu na špatné místo.

Ozývají se hlasy, že potenciál téhle koprodukční taškařice shořel jak čarodějnice na sklonku dubna. Přání otcem myšlenky, slušelo by se dodat. Joon-ho Bong je totiž ve formě a na prahu se nezdržuje klepáním. Nejspíš proto se tolik děsím dne, kdy z tohoto kluka a jeho neotřelého smyslu pro humor vyrostu.

Z pochopitelných důvodů jsem si vždy myslel, že první Bakshiho film, který zhlédnu, bude jeho adaptace Pána prstenů. Ovšem osvícená dramaturgie naší nejkrásnější televize tomu chtěla jinak a místo pochodu na Mordor mi naservírovala něco málo z amerického popu. Navýsost jsem si užil nevšední rotoskopickou animaci, sem tam proloženou dobovým záběrem, třebaže mi bylo občas líto absolutně statického pozadí zapříčiněného, hádám, nikoliv autorskou invencí, nýbrž poněkud skromným rozpočtem.

Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych od samého začátku nevěděl, že se jedná o výplod příliš bujné fantazie. Na druhou stranu, veškerá zloba, kterou jsem intenzivně pociťoval, byla zapříčiněna právě touto vědomostí. A tak si říkám, jestli pánové Vinterberg a Lindholm jen nepokoušeli mou míru empatie? Odsoudit všechny ty maloměšťáky je totiž docela snadné, obzvlášť víte-li něco, co oni nevědí.

Zprvu mě napadlo, že by nebylo úplně košer navážet se do někoho, kdo si upřímně obnažuje duši, jenomže Jaco van Dormael plácá páté přes deváté s tváří vážnou jak Žid ve sprše. Podobné laskominy nazývá Eco midcultem.