GudMen

Jako by si Sorrentino vzal k srdci Kürnbergerův příspěvek světu, že vše, co člověk ví, co není jen zaslechnutý ruch a šum, dá se říci třemi slovy. Jeden Bigazziho obraz totiž vydá za tisíc slov. Sorrentino tak může mlčky předstírat, že realizuje něco jako Flaubertův romantický sen o románu, jejž by pohromadě držela pouze jeho vnitřní síla, a sem tam utrousit nějaké to (pseudo)moudro o vyprázdněnosti epikureismu a bude to bohatě stačit. Ono se asi vážně pod nánosem řeči a hluku neskrývá nic jiného než velká nádhera, nádhera a ubohost lidského aparátu.

Úvodní řádky o tom, co je to vlastně kosmický prostor, jaké v něm panují podmínky a jak s tím vším souvisí jakési tajemné vakuum, vám přijdou vtipné do té chvíle, než si uvědomíte antivědecký stav dnešní kinematografie. Kdyby snad měla být Gravitace pouhou osvětou blockbusterové kosmonautiky, mně by to stačilo. Naprosto spokojený bych byl ovšem pouze tehdy, kdy by Cuarón osekal děj na naprosté minimum, tedy by například nenechal Sandru pobíhat ve změti digitálních plamenů, a významněji se tak přiblížil pojmu pure cinema.

Smím-li parafrázovat Holana, pak Kieślowski je něco pro někoho, nic pro všechny. Přesto marně po kapsách hledám vhodná citoslovce. Spolu se svým dvorním kameramanem Sławomirem Idziakem a dvorním skladatelem Zbigniewem Preisnerem tvoří Krzysztof Kieślowski jedinečný organismus, jehož lyrické srdce tepe v rytmu toho mého. Dlužno ale dodat, že bez Irène Jacob by byl Dvojí život Veroniky sotva poloviční, a to si troufám tvrdit i s vědomím velikosti oněch tří zmiňovaných pánů.

Další promarněná příležitost.

Laurent Cantet natočil Entre les murs dle stejnojmenné předlohy Françoise Bégaudeaua stylem cinéma vérité, což je jednak příliš mnoho francouzských slov v jedné větě, ale také velmi odvážné. Ovšem ještě zajímavější jak film samotný jsou názory na něj. Jedni se zastávají třídního učitele, že to má jakože těžké a že jeho žactvo je tlupa nevychovaných opic, jiní svalují vinu rovnou na celou Francii a její benevolentní imigrační politiku a další suše konstatují, že je to kulturní svár, s čímž se prý nedá nic dělat. Zdá se mi ale, že Bégaudeau celý film říká něco docela jiného, něco mnohem nadějnějšího. Třeba když nečekaně Esmeraldě vkládá do úst Platóna.

Nechce se mi věřit, že by tento Forsterův exhibicionismus mohl mít něco společného s eponymní předlohou, a jak si tak pročítám různé zdroje, zdá se, že nebudu daleko od pravdy. Neobyčejně nudná válka s neobyčejně nudným hrdinou, co přežije pád dopravního letounu s odřeným čelem. Najdete tu vše od ztracených inhalátorů a selhávajících startérů přes blikající zářivky až po přechytralé harvardské absolventy a poťouchlé blázny, kterým samozřejmě nikdo nevěnuje pozornost, aby se posléze ukázalo, že jsou klíčem k opravdu pitomé pointě. A do toho všeho jsou zdejší zombáci zřejmě ti nejretardovanější, a bohužel době nejpoplatnější, které jsme měl tu smůlu spatřit. Děkuji, nechci.

Snad to byl Verne, kdo prohlásil, že co si jeden dokáže představit, může jiný uskutečnit. Ótomo, drže prst na tepu doby, k tomu dodává, že co jednou bylo viděno, nelze již odmyslit. Nemohl jsem si nevzpomenout na notorický frazeologismus o dobrém sluhovi a zlém pánovi, neboť přesně takovou se věda jeví. Ač tedy autor nesděluje světu žádnou novinu, mějme jeho slova na paměti a stále si je opakujme.

Rozervaná halenka odhaluje dívčí prsy a na pikantní nosík bezostyšně dopadá direkt. Akira se tak ukazuje v plné kráse nesmlouvavé brutality. Dávky z kulometů střídají vyhřezlé vnitřnosti a praskající kosti pod koly motorek. Obsahově je domyšlený do krajností, za což zřejmě z velké části vděčí objemnější kyberpunkové předloze, byť tato neodvratně implikuje četné otazníky v očích těch, co ji neznají.

Cítím se podveden, což mě těší. Z odevšad se valících upoutávek jsem totiž nabyl dojmu, že leitmotivem budou útrapy života bez nohou v doprovodu slzotvorných melodií. Jacques Audiard ovšem umí být, jak už mi ostatně dokázal v předchozím, o tři roky starším počinu ze zaplivané věznice, nečekaně nenucený. Konec konců i jeho záviděníhodný cit pro skloubení surovosti a poetičnosti v každém dílčím záběru se nedá přejít mávnutím ruky.

Být člověkem, znamená vypít svůj kalich do dna, poznamenal kdysi jeden britský romanopisec a nutno říct, že Malik z něj hltá plnými doušky. Prorok mi zasadil existenciální úder na solar.