GudMen

Bílá je velmi často, a nutno podotknout, že zcela neprávem, považována za nejslabší článek trojbarevné trilogie. Domnívám se, že na vině bude onen laskavý humor, který jaksi není v souladu s představou o vysoké kultuře, která musí být tragická a především smrtelně vážná. Přitom právě zde je akcentován nejstěžejnější morální princip o rovnosti mezi lidmi. Velký příběh o lásce, odpuštění a cestě do pekel lemované dobrými úmysly.

Revolucionář Robespierre hovořil o volnosti. Kieślowski s Piesiewiczem hovoří o limitech s ní spjatými. Julie se poté, co jsou brutálně zpřetrhány dvě vlákna jejího života, snaží zpřetrhat i ta zbylá, jak majetková, tak mezilidská, což se jí z pochopitelných důvodů nedaří. Nejvýmluvnější je v tomto ohledu stále přítomný skleněný lustr. Odloučení je totiž v přímém rozporu s láskou, neboť ta není ničím jiným než poutem, a čím je silnější, tím je i pouto pevnější. Dle mého soudu se film snaží poukázat především na tento kontraproduktivní důsledek svobody, respektive lásky. První nedosáhneš, druhé neutečeš.

Podobně to dopadne, když výjimečný režisér, stále v rauši ze svého velkého úspěchu, sáhne po práci lidí, kteří dosud nenapsali nic, na co by se dalo koukat za střízliva. Možná kdyby Michael popadl automat a rozstřílel je tam všechny na sračky, zatleskal bych. Takhle brečím, obzvlášť nad závěrem, jehož humor mnou zůstává absolutně nepochopen.

Původní seriál z roku raz dva samozřejmě neznám, dokonce si myslím, že u nás ani nikdy neběžel, a jestli jo, tak to muselo být v době, kdy mi ještě teklo mlíko po bradě a bál jsem se černýho kafe. Nicméně s pochopením děje jako takového jsem problém neměl, avšak s vžitím se do něj už kapánek ano. Nezachránila to ani Eva Green, která ještě nikdy nebyla přitažlivější.

Po vzoru mistra Anderssena, který v polovině devatenáctého století sehrál nesmrtelnou partii se svým německým kolegou, obětuje Tim Burton se vší slávou dámu, avšak triumf se tentokrát nekoná. Přestože nelpím na bezduchém kopírování předlohy a inovativní vize podzemní říše se mi dokonce zamlouvala, nemělo se stát, že by Carrollova Alenka, Burtonova modrá dáma, musela setnout hlavu živé bytosti, ještě k tomu zcela autonomní.

Jeden Shannon jaro nedělá.

Přestože mnohými vytýkaná dějová nepůvodnost není nic proti ničemu, lze autory ztrhat, a to sice za až zbytečný důraz na popkornového diváka. Nicméně Kosinski s Trapanesem vše kompenzují vymazlenou audiovizuální stránkou, které se jeden jen tak nepřežere.

Nejen, že jsme dosud pořádně nerozuměli hlavnímu hrdinovi, nyní už nerozumíme ani hlavnímu záporákovi. Alespoň si Nolan konečně strčil svůj misogynský apetit za klobouk a naservíroval nám dvě hrdinky, co spolu rozebírají své vlastní, nikoliv Bruceovy, problémy. Na druhé zhlédnutí se mi tak třetí část netopýří trilogie zdála mnohem lepší. Docenil jsem komplexitu díla, byť stále neodpouštím fraškovitost, která je s blížícím se koncem stále aktuálnější. Nolan tak vesele opakuje chyby z prvního dílu, což mi činí vážné obavy, že napotřetí snížím hodnocení opět na dvě hvězdy. Do té doby může těžit z mé dobré nálady.

Změny v obsazení mě vždy dokáží rozpálit doběla. Přesto chápu, že Rachel bylo třeba zachovat a že Katie z té dobyté Maliny zřejmě trochu stoupla sláva do hlavy, a tak si řekla o cifru na výplatní pásce, kterou nešlo neodmítnou. I tak by stálo za zvážení, zda-li by nebylo vhodnější obětovat o jedno až dvě Lamborghini více. Co se ovšem samotného Temného rytíře týče, udivilo mě, jak moc se Nolan poučil ze svých předchozích nezdarů, přičemž zlepšení lze pozorovat opravdu na všech frontách. Velmi očekávané pokračování slastí a strastí netopýřího bambiliardáře je výrazně přesvědčivější, dokonce i dynamičtější. Mimořádně se mi pak zamlouvá práce s hudbou nehudbou, kdy například ve scéně s naháněním šíleného klauna nezazní vyjma kratičké fanfáry při představení Batpodu ani tón, střih je rozvleklý a jediné, čím se ucho sytí, jsou hluky motorů, ruchy rotorů a svištění pneumatik, vše zakončeno monumentálním převrácením trucku na střechu. Paradoxně nejvíce škodí oscarový koncert Heatha Ledgera, který svým psychopatickým rozměrem zastiňuje ostatní. Bez nadsázky každá sekunda, kdy se ten magor mihne před kamerou, je pozdvižením hodným pozornosti. Obzvlášť Dentova mentální transformace se pak jeví pomálu uvěřitelnou, zbytečně rychlou, a proto rušivou.

Nemohu jinak, musím smeknout před Katie, že se jí podařilo ukořistit královnu trofejí, Zlatou malinu. Úkol to jistě nesmírně obtížný, obzvlášť uvážíme-li vážnou konkurenci Christiana Balea. Naopak kdo si upřímné ocenění zaslouží, je Cillian Murphy a jeho nekonvenčně pojatý, drasticky děsivý Scarecrow, který ještě více vyniká v kontrastu s mentorským vůdcem Ligy stínů a přeborníkem v uspávání hadů Ra'sem al Ghulem. Byť bych mohl Nolana kritizovat celé dny, což obecně dělám velmi rád, nesmírně a zcela vážně mě potěšilo, že se vydal trnitou a průkopnickou cestou antikomiksového realismu, třebaže mu motor chcípl kousek za půlkou. Dále si pochvaluji autorskou snahu zasadit do bohužel příliš mrtvolné a málo uvěřitelné napodobeniny nejprohnilejšího mezi nejprohnilejšími velkoměsty Afroameričany a jiné pronárody, které obecně v předloze tolik prostoru nemají, to už spíš narazíte na krokodýla či jinou příšeru z kanálu. Dobrý, přesto lehce nudný začátek něčeho možná většího.