GudMen

Neboť se v mém případě jednalo o vůbec první setkání s autorovou hororovou tvorbou, potěšilo mě, jak milý a vtipný umí Raimi být.

Ronald Knox v roce 1929 sepsal desatero doporučení, kterých by se měli autoři detektivek držet, aby hráli se čtenářem poctivou hru. Laskavému nyní dojde, že bratři Nolanové nikoho nešálí, nýbrž prachsprostě podvádí. Předloha, kterou si ke zfilmování zvolili, totiž zmiňované desatero porušuje hned v několika bodech. Zatajuje přítomnost jednovaječných dvojčat, využívá nadpřirozeného faktoru, a dokonce dojde i na toho Číňana. Z Dokonalého triku se tak najednou stává Dokonalý podfuk, který, přihlédnu-li ke sklízeným ovacím, vyšel na jedničku. Pro Nolanovu mrtvolnou režii je signifikantní zejména doslovný závěr, kde je divákovi předhazováno, kdo byl dobrý a kdo zlý, nehledě na to, že ruce od krve mají všichni zúčastnění. Konkurenční Iluzionista, ke kterému je tento švindl připodobňován, si alespoň na nic nehraje.

Jestliže filmové adaptace Flemingova nezničitelného hrdiny jsou dobré akorát tak k nedělnímu obědu, Alfredsonův le Carré je žrádlo na páteční večer. Abyste ho totiž vstřebali, bude se hodit víkend k dobru. Hlava mi nebere, jak něco tak komplexního a do dokonalosti vybroušeného dokázali O'Connorová, budiž jí země lehká, a Straughan poskládat dohromady.

Málokterý film se může pyšnit námětem tak silným, že debatovat se o něm dá celé dny. Zbraň vskutku dvousečná, a tak Mackenziemu a jeho lehce povrchní režii zcela vážně hrozilo, že zůstane daleko za očekáváním. Naštěstí se tak nestalo. Docela možná i díky zvolené posloupnosti, která umožnila stupňovat napětí až do nesmiřitelné nicoty.

Můžete Bernarda nařknout ze samoúčelné perverznosti, ovšem dokonalou obrazovou kompozici mu neupřete. Mě uchvátila natolik, že lahodné protnutí francouzské a americké kultury bylo už jen zpestřením.

Nesčetněkrát ohraná písnička o zamlklém šprtovi, co se zakouká do zakomplexované nymfičky, která právě objevila Bowieho, a aby toho nebylo málo, tak se klučina, mimochodem hrubě nekonzistentní s literaturou, kterou čte, ještě přifaří k rádoby alternativní partičce stereotypních ztroskotanců. Očividně se těžce míjím s tou enormně nafouknutou bublinou, ale nemohu nevidět, že Chbosky je prostě bosky.

Hned poté, co jsem se začal nezadržitelně smát, jsem si uvědomil, že surrealistického básníka sice nikdy nepochopím, ale přesto jsem se do té ustavičně hlučné, okázale odpudivé mystičnosti pro silné žaludky, co ovlivnila celé generace, nenapravitelně zaláskoval. Ne nadarmo o ní Nathan Lee poznamenal, že ji nestačí pouze vidět, ale že se musí i slyšet.

Tupá argumentace, ne nepodobná té z diskusí na českých zpravodajských serverech, mi navodila pocit domova, což si upřímně pochvaluji, avšak onu fatálně nepřirozenou, dvojitou proměnu ústředního nácka odpustit nemohu. Kdybych alespoň věděl, jestli to má na triku McKenna, Kaye, anebo Norton.

Bezútěšný odraz společnosti, který ke konci prochází neobvyklou žánrovou proměnnou a servíruje humor tak černý, že ho mnozí ani nerozpoznají.

Adrian Martin ve svém eseji píše o násilném sňatku hollywoodské velkoleposti s avantgardní básní. Nebeské dny, kde Malick mezi obilnými lány objevil smysl filmařiny, už lépe vystihnout nemohl. Volný, nikoliv slabší, jak je často vytýkáno, narativ pojednává ve své lyričtější rovině o střetu člověka s přírodou, marnivosti s pokorou, v té epické pak o trojici uprchlíků, co se snaží prožít své dny jako dny nebes nad zemí, vypůjčím-li si slova ze starozákonního Deuteronomia. Zmíněné ovšem tvoří pouhopouhé pozadí souhře Morriconeho motivů se záplavou impresionistických výjevů pánu Almendrose a Wexlera, kteří je zachytávali zásadně ve zlatou hodinu, kdy světlo je měkčí, barvy teplejší a stíny nejdelší. Nebeské dny je nutné prožít, aby se staly skutečností.