GudMen

Kráter v duši.

Birdovi v týhle sérii zřejmě chyběly gagy, haha, a tak nám jich tu notnou dávku naservíruje, hehe. Kromě toho má ale Ghost Protocol i dobré nápady, takže nepůsobí tak vypatlaně jako jeho starší bráškové, a vlastně se nakonec jeví i inovativně (chodba v Kremlu for the win). Ještě více prohlubuje postavu Hunta a dává tušit, že by se tu třeba jednou mohlo odehrávat něco pozoruhodnějšího, pokud se teda neuhne z nastavených kolejí zase někam do prdele.

JJ je vážnej jak učitelka dějepisu v Buchenwaldu a vyhrocenej finiš předešlých dílů střídá patetickej blemc skoro na každým oprýskaným rohu. Na druhou stranu chce udělat z Hunta člověka, což kvituji s povděkem.

Woo o čtyři roky později vychází z o poznání dementnějšího scénáře, více méně opakujícího postupy prvního dílu, který mu ale nakonec vlastně tak trochu nahrává, a to když finišuje ještě excesivnějším způsobem, který je tak over the top, že z něj uchcávám snad ještě víc jak z toho De Palmova.

Laděná jako konspirační thriller. De Palma si to ale dělá jednoduché a po celou dobu se drží relativně při zemi, snad aby se nakonec vešel s vrtulníkem do tunelu, kterým celé dílo, a mně to vlastně asi ani nevadí, neomylně zasazuje do mantinelů guilty pleasure.

Nikdy jsem asi u filmu fyzicky necítil to, co tady, když se ozvaly první výstřely. Poppe se rozhodl odvyprávět příběh fiktivní oběti, kterou ani na vteřinu nespustíme ze zřetele. Dělá ale možná chybu v tom, že se zároveň snaží ukázat co nejvíce autentických událostí zrekonstruovaných z výpovědí přeživších, a tak se může zdát, že toho Kaja zažívá až příliš mnoho. Ruku v ruce s tím dramatizuje de facto kvazi-dokumentární dílo, a některé scény tak mohou působit uměle, v některých situacích až kýčovitě. Nesdílím domněle ospravedlňující názor, že by déle trvající polehávání ve skrýších nikdo neukoukal. Tak či tak Poppeho velebím za to, že se v události nijak náramně nevyžívá (mohl by) a dal prostor jen straně obětí (nemusel), zatímco pachatel zde představuje jen jakýsi anonymizovaný univerzální koncept zla (a tak to stačí). Utøya je bolest, hrůza a děs a také důležité memento, které si na nějakou dobu nechci znovu připomínat.

Pawlikowského monochromatická vzpomínka na rodiče na studenoválečném podkladě, která mě odpálila až někam za hlediště. Żalovu obrazovou kompozici plodící kontrasty jak rudé vykřičníky jen tak z hlavy nevymetu.

Radu Jude rumunskou historii nereflektuje prostřednictvím smrtelně vážných, patetických, historických eposů psaných vítězi, ale vždy žánrově rozkročenými experimenty, v jejichž jádru stojí člověk, který se ptá. Nastražte uši a slyšte netriviální dialog s národem.

Dobrý člověk stále žije.

Nelze tomu věřit nos mezi očima, těžko si myslet, že se cokoliv z toho stalo Tami Oldhamové, neb jsme svědky omšelých scenáristických vzorců, ledabyle poskládaných za sebe, opsaných z kurzů tvůrčího psaní spíš než odpozorovaných z reálného života. V tom filmu nejsou lidé!