GudMen

Mohameda se zmocňuje stále větší a větší zoufalství, jak se odlupuje jedna vrstva za druhou. Meryam Joobeur se prý chystá natočit celovečerní debut vycházející z tohoto kraťasu a já pevně doufám, že hlavní role zůstane Mohamedovi Graïaanovi, protože takový úkaz se denně nevidí.

Arcel tentokrát nekroutí nožem jen v útrobách svých obětí (a občas diváků), ale i v národních dějinách. Přesto z toho nevykřesal nic víc než další průměrnou kriminálku z dánského podsvětí. Jestli jste si po projekci kladli otázku, jak to, že jste tak brzy přišli na to, v čem spočívá hlavní twist, tak je to proto, že zde není nic opravdového, nic ze života, ale jen stokrát převařená témata a postupy.

Díky Molandovi a Andersenovi si tato série konečně zaslouží plátno a nevypadá jako průměrná epizoda televizní kriminálky, kterou si v podvečer mezi řečí pustíte na návštěvě u babičky. Možná i kvůli tomu se Arcel hecnul a vypotil něco, co není totální sračka jako jeho dva předchozí výtvory. I tak si užijete trochu toho úchylného násilí na dětech, snad abyste posléze snadněji akceptovali nesystémovou popravu ďábelského psychouše.

Další dánské torture porn, kde se zlo potrestá samo, neboť nepříčetný Carl a přicmrndávač Asad jsou naprosto impotentní. Nørgaard s Arcelem servírují slepenec všemožných žánrových stereotypů, ze kterých jsem regulérně potratil.

Nørgaard s Arcelem adaptují Adler-Olsena a výsledek balancuje na hraně únosnosti. Dvojice detektivů (Carl, ten, co překračuje hranice, a Asad, ten, co vaří kafe) rozplétá případ domnělé sebevraždy a já jen kroutím hlavou nad množstvím donebevolajících žvástů, které se mi ta prasata nestydí strčit pod čumák.

„Vždyť se tam nic neděje,“ říkali. „Chodíte do galerií,“ zeptal jsem se. Mohaghegh předkládá omračující obrazy muže v agónii. Zajímavostí je, že film stál dle slov autora 20 milionů riálů, jak prozradil po projekci. Nebylo-li skutečné číslo ztraceno v překladu z perštiny do angličtiny, dělá to nějakých 475 dolarů.

Sedláček s Kantůrkovou suchopárně adaptují hesla z Wikipedie a prokládají je bizarními výjevy předávání darů (zapalovač, odznak, kniha, nůž, sebeupálení). Nekonvenční čin více méně konvenčně (uznávám odzbrojující finiš) převedený na plátno.

Erlingsson pojímá boj proti klimatické změně způsobené člověkem jako takovou neškodnou taškařici, kdy celou věc neustále zlehčuje/odlehčuje všudypřítomným humorem, a v konečném důsledku ani nenechá svou ženu na válečné stezce vyžrat si, co si nadrobila, třebaže její činy by dnes libovolná společnost nevyhnutelně klasifikovala jako teroristické (jedno, zdali oprávněně). Na jedné straně se tváří jako obžaloba anti-ekologického obžerství, na druhé jen rošťácky lechtá, aniž by byť jedinkrát bodla.

Phoebe Waller-Bridge vás sice nutí potlačovat kritický úsudek tak vehementně, že byste svěračem rozlouskli vlašák, ale když na její hru přistoupíte, nevyženete Killing Eve (rozuměj Jodie Comer) na pár dní z hlavy.

Čekáte-li děs a hrůzu, budete zklamáni. THoHH jako horor neobstojí. Naopak je nejsilnější v momentech, kdy se noří do niter svých postav a skrz různé perspektivy komplikuje už tak komplikovanou realitu, čímž podněcuje ke snaze pochopit, nesoudit. Ústředním tématem jsou strachy, zejména pak strachy existenciální; co bude se mnou, co bude s lidmi, které mám rád, co se stane s mými dětmi, zvládnu svoji úlohu partnera, rodiče? Dokud Flanagan vybízí k zamyšlení, vše je v pořádku, plníte si dům svojí životní zkušeností, když ale začne na některé otázky odpovídat, můžete znejistět, jestli vás jen nebalamutí eskapistickými vějičkami, kterými možná jeden může udělat tečku za seriálem, ale rozhodně se s nimi nedostane na věčnost.