GudMen

Oceňuji, že Tuva Novotny na nikoho neukazuje prstem, že se nesnaží dobrat toho, proč se stalo to, co se stalo, a jestli se tomu dalo předejít, jestli tomu někdo mohl předejít, někdo, koho bychom nyní mohli vinit. Dotyčný akt má být šokem jak pro postavy, tak pro diváky, tudíž zde nenajdeme žádné indicie, že se k němu schyluje. Na druhou stranu rozhodnutí natočit film metodou jednoho kontinuálního záběru (ve skutečnosti dva slepené záznamy ze dvou kamer), aby se slovy autorky, jak prozradila v rozhovoru po projekci, předešlo zbytečné dramatizaci, nepovažuji úplně za šťastné.

MINDFCK. Ani ne tak kvůli tomu, že kluci po dvaceti letech zjistí, že po světě chodí jejich dvě identické kopie, což je patrné už z názvu filmu, ale spíš kvůli tomu všemu, co se děje posléze. Stručně, nic si nezjišťujte a podívejte se na to.

Dobrý kuchař sáhne po koření, aby dal vyniknout jistým chutím, ten špatný, aby zakryl své neumětelství. Obávám se, že rok 2027 a vše s ním spjaté zde slouží právě jako ono koření špatnému kuchaři. Téma člověka, který se brání přijmout zázrak, který celou dobu vzýval, ve všech ohledech lépe zpracovala už Jessica Hausner v Lurdech. A tohle všechno říkám jako někdo, komu se Neonový býk vážně moc líbil.

Chci, aby mi bylo zase 17. Chci skate.

Z předešlých Audiardových filmů si dodneška pamatuji celé scény. The Sisters Brothers zapomenu od začátku do konce, a to co nevidět.

Všechno, co by mohlo být na Motýlech zajímavé, pohřbil Karaçelik pod nánosy (často samoúčelného) humoru. Tomu, co dokázala Maren Ade v Erdmannovi, tedy mistrovsky skloubit dramatický žánr s komediálním, se nepřiblížil ani vzdáleně. Nechápu Sundance.

Uniká mi, jak tento do sebe zahleděný výplod plný plytkých postav vyvolal v Locarnu takové pozdvižení.

Propagováno jako „klinická studie explicitního násilí a ponížení, které muži páchají na ženách“, a tedy evokující hloubku, ve skutečnosti spíše povrchní, monotematická provokace, které dominuje pozoruhodné herectví Victorie Sonne.

Radši nás budou dvě hodiny dojit tragickou událostí, než aby se ji pokusili z úcty k obětem zrekonstruovat. Příběh dobrých Britů, co mluví anglicky, zlých Rusů, co pro změnu mluví také anglicky, a dobrých Rusů, co tvoří navýsost nepravděpodobnou harmonickou partu kamarádů, manželů, otců, bratrů a synů a také mluví anglicky, aby se to snad nepletlo. Katastrofu, ze které vás jímá hrůza, jen když si o ní čtete, ždímají Rodat s Vinterbergem prostřednictvím mlčenlivého potomka vyměňujícího si zamračené pohledy s ústředním padouchem a rozhněvaných chotí, matek, sester a dcer hystericky skotačících jak na prknech ochotnického divadla. Tento nápor ale jednoho spíš zatvrdí, a tak se ten při předávání hodinek z otce na syna už jen bezelstně chechtá. Neuškodilo by, kdyby si páni kluci podobný propagandistický výron, kde se vše měří na sirotky, propříště radši odpustili.

Nekonečných sto minut ústí v ponaučení, že by jeden měl konat, jak mu svědomí, nikoliv zákon velí. Uggadóttir napsala ústřední postavu zmatečně, tu vedlejší prvoplánově, nevysvětluje výchozí pozice, motivace, přesto se neustále snaží vzbuzovat lítost, ale divákovi není jasné, s kým vlastně a proč by měl soucítit. Potenciálně edukační rovina s migrační praxí je pojata velmi povrchně a metafory typu kočky v kleci jsou nepříjemně křečovité. Nádech, výdech.