Sarkastic

Chvílemi to byla opravdová soda, ze které se mi málem protrhla bránice, občas zase nepříliš vtipné nebo mnou nepochopené (několik osobností tehdejší doby pro mě bylo neznámých, ale třeba u "vysavače" jsem se mínil smíchy potrhat, zatímco někdo neznalý osobnosti Josefa Luxe asi dumal, co tím chtěl básník říci). Seriál jednoznačně táhne Čtvrtníček (z počátku z terénu, později u zpráv), Alles Gute, reklamy a pak i někdy dobře sestříhané reportáže nebo vlastní vtipy. Věřím, že kdybych seriál sledoval v době vzniku a znal všechny souvislosti/politiky, udělil bych bez většího přemýšlení plný počet (i za odvahu přijít s něčím takovým), z dnešního pohledu to vidím na solidní 4*. "Od romské problematiky přejděme k problematice dětské. V mateřské školce ve Frenštátu napadla skupina tříletých dětí učitelku. Zbila ji a pak šla spát. Motivem byly zabavené hračky. Mluvčí policie nám k celé události sdělil: Je zarážející, že děcka dokázala po činu klidně usnout, až na jedno, které se pokusilo učitelku přikrýt dekou. Škoda jen, že se učitelka udusila."

(Viděny kompletní 3 série) „Okamžitě sem musíte někoho poslat. Dobře, ale ještě dnes. No dobře, tak zítra. Ale hned ráno. Dobrá, po obědě. Ale hned po obědě. V šest hodin, skvěle.“ Black Books je v mnoha ohledech takřka dokonalým prototypem britského komediálního seriálu. Jistě, sem tam se objeví lehká kolísavost kvality humoru, Bernard je na mého oblíbence "Gandalfa" někdy až přespříliš krutý (ok, možná jenom můj osobní problém), postava Simona Pegga mohla dostat více prostoru (jeho šílence Evana jsem si okamžitě zamiloval) a vůbec 18 dílů je pro fanouška seriálu zoufale málo, ale žádná z těchto skutečností nemění nic na tom, že jde o super zábavu s výborně napsanými postavami, dialogy a hláškami. Po čtvrtém kompletním zhlédnutí všech 3 sérií si Black Books vytvořil pevnou pozici v mé seriálové topce. „Takže jsi ho vyhodil.“ – „Možná jsme měli malou rozepři. Týkala se kuchyňského přístroje a ruky. A možná to byla Mannyho ruka a ten přístroj byl toastovač. A možná jsem je spolu seznámil.“

Jistě velmi kvalitní film, ale pro mě osobně možná až příliš. Tenhle kousek je totiž zcela zjevně natočen hlavně pro potěchu filmové akademie, to jednak a druhak je určitým americkým vyrovnáním (samozřejmě ne jediným) s černošskou problematikou a jistě nejde jenom o minulost. Já však občan USA nejsem a Oscary také nerozdávám (jakože Černobílý svět je pro mě asi největším letošním favoritem, a to hned v několika kategoriích), a proto je mi přisouzena role obyčejného diváka, který viděl jistě nadprůměrné drama, přesto nijak fantastické. Jinak film nabízí slušný příběh, důležité téma a samozřejmě hromadu výborných hereckých výkonů (a pro mě osobně ještě překvapivě nepřeslazený konec). I když můj komentář vyznívá možná spíš kriticky, film se mi rozhodně hodně líbil, jen reaguju na zbytečně velký, ne úplně oprávněný humbuk (který brzo odezní, alespoň v Evropě určitě) a nápadně velký počet nekritických a opěvných ohlasů.

Částečně drama, ale dodal bych ještě "romanťák" a komedie. Moc pohodový, po formální stránce dobrý film, který má pro mě osobně jednu jedinou, ale o to podstatnější vadu; postavu Madeline Carroll a zní vyplývající fantasy/sci-fi složku. Jasně, čekal jsem ji, nic to však nemění na tom, že mi v Café ohromně vadila a zkazila výsledný dojem (k tomu ten možná pěkný, ale hodně hloupý konec). Trochu mě to mrzí, už kvůli mé oblíbenkyni Jennifer Love Hewitt, které jsem moc přál roli v lepším filmu. Jinak jsem byl spokojený, tahle kavárna se mi moc líbila a určitě bych do ní s chutí zašel, dal si kafe, vychutnal zdejší příjemnou, domáckou atmosféru a na vlastní oči pozoroval všechny její stálé návštěvníky (nejvíc asi tu dvojici filmových fanoušků, jejichž příběh zůstal jako jediný v podstatě nedořešený).

Velmi zvláštní film o ideálech, rodící se lásce a těžkostech války. Mě rozhodně překvapilo, že jsou Bílí ve snímku ukazováni ve špatném světle, zatímco Rudí jako bojovníci za vyšší cíle. Ale možná to prostě bylo jenom jedno z finských vyrovnání se s minulostí pomocí filmu. Pořád přemýšlím nad min. divnou dějovou linkou odehrávající se na soudcově území, o které nevím, co si mám myslet. Jeho "jistá" náklonnost působila krapet nepatřičně, ale svým způsobem vysvětluje jednání ohledně vězenkyně. A vše uzavírá krásná obět idealisty a dojemný konec. Výborné formální stránce nemám co bych vytkl a k ději, tak jak byl vystavěn, snad jen to, že dítě mohlo být vlastní, ne zavražděné spolubojovnice a poměr se soudcovou ženou tam být taky nemusel (v obou případech by se přidalo na věrohodnosti). Toto místy komorně působící drama hodnotím slabšími 4* a rozhodně se pro srovnání podívám ještě na jiný film s tématikou občanské války ve Finsku.

Drsný holky jsou tématem velmi podobné Zkažené mládeži, více se mi přesto líbil estonský film. Råzone je také obrovsky silné drama, ale celkový dojem trochu sráží uvěřitelnost. U obou snímků bylo násilí hnáno do extrému, bral jsem ho však za demonstrativní, takže s ním problém nemám, co mně ale vadilo u Drsných holek byla úloha dospělých, která mi přišla silně nereálná, od učitelů přes rodiče až k taxikáři či číšníkovi. Proto hodnotím pouze 4*, jinak velká spokojenost a na násilí na záchodech asi jen tak nezapomenu (s koncem, narozdíl od jiných, nemám větší problém, škoda jen, že emocionální vrchol filmu přišel ještě před závěrečným aktem zoufalství, hněvu a touhy po odplatě).

Tajně jsem doufal, že to bude větší jízda, ale vyloženě zklamání nepřišlo. Film mě pobavil, přestože humoru tam nebylo zas tak moc. Na několik vtipných hlášek či situací si však divák příjde. No a k tomu na hodně kvalitní herecké obsazení, nejvíc mi asi sedl starý Tenenbaum v podání skvělého Hackmana, dobrá byla i "adoptovaná" Gwyneth Paltrow, zklamalo mě ale obsazení Billa Murraye, komediální potenciál mého oblíbence byl absolutně nevyužitý. Směrem ke konci pomalu začala filmu docházet šťáva a nakonec těch 109 minut bylo skoro až moc (přibylo vážných scén, které mě už nebraly). No, po Takové zvláštní rodince jsem se rozhodl, že od pana Andersona zkusím ještě nějaký film a dle zdejšího trendu jsem sám moc zvědavý, jestli se zařadím mezi nechápavé kritiky nebo hysterické obdivovatele. Tento jeho počin vidím na průměr. "Zachránil mi život, víte. Před 30 lety mě na bazaru v Kalkatě bodli nožem. Odnesl mě do nemocnice na vlastních zádech." "Kdo tě bodnul?" - "On."

Jak zde píše hodně uživatelů, A Better Life není nijak zvlášť originální dílo a na podobné téma vzniklo a ještě vznikne spousta jiných filmů. Ale Za lepší život patří k těm lepším. I přes moji občasnou nedůvěru k množství finančních prostředků ústřední dvojice (kde pořád brali peníze na jídlo, na vodu, elektřinu?) na mě působí snímek opravdově. Navíc je tu kromě tvrdého života imigrantů dobře vykreslen také vztah otce a syna. A Demiánu Birchirovi jeho roli opravdu věříte; nevím, jestli je to přímo na Oscara, ale třeba i díky působivé scéně rozhovoru otce a syna ve věznici (pro někoho nejspíš jenom slzavé údolí) má rozhodně šanci. Konec vyzněl na můj vkus možná příliš nadějně, ale nevadí mi. Slabší 4*, spokojenost.

No takhle fakt ne. Něco tak rutinního a klišoidního jsem dlouho neviděl, o to hůř, že v kině. Jako komedie to takřka vůbec nefunguje (pousmál jsem se jednou, dvakrát?), takže by snad mohlo jít o drama, ale zase jaké. Ty slzičky jsem tam nevěřil snad nikomu a herci mě také příliš nenadchli. Clooney měl být hlavním tahounem, ale jeho postava je snad krom 2 situací mdlá (možná už jen proto, že starý mládenec George se na roli otce absolutně nehodí) a tak nejvíc mě zaujala Shailene Woodley, která kromě toho, že dobře vypadala (možná až příliš), taky předvedla ucházející herecký výkon. Na druhou stranu mě šíleně iritoval "pohodář" (rozuměj vypatlanec) Nicka Krause, který tam byl jak páté kolo u vozu a ještě dost na ranu. Pozdější (ne)čekaná pohnutka ohledně spravovaného území byla trapná a stejně tak hledání onoho milence. A o konci se radši ani nezmiňovat (zvláštní, proč si na ten gauč ještě nepřisedl duch jejich milované mámy?). Uznávám, s takhle stupidním scénářem se toho asi moc udělat nedalo, ale jestli Děti moje promění jenom jednu ze svých nominací na zlatého plešouna (beztak Clooney jo), začnu už vážně uvažovat nad totální ignorací příštích Oscarových adeptů (i když největší gól by byl, kdyby ho film dostal právě za ten scénář).

Dlouho váhajíce, jestli jít na toto dílo do kina, nakonec jsem opravdu šel a rozhodně to byla správná volba. Jde totiž o obrovsky zajímavý, v mnoha ohledech tajuplný a diskutabilní film. Já jako pravověrný ateista jsem měl obavy, aby se mně z té pobožnosti nezačal po půl hodině zvedat kufr, ale nic takového se nekonalo. Stalo se totiž to, že jsem na začátku film začal sledovat, po celou dobu ho až nečekaně pozorně vnímal, občas se pousmál nebo si v duchu ze vzteku ulevil, abych ve finále zůstal sedět na místě i na závěrečné titulky a po odchodu z kina ještě dlouho přemýšlel o tom, co jsem to vlastně viděl (a tenhle pocit přeju každému, tj. Lurdy vřele doporučuju). I když jde místy až o meditativně prezentující se film, kamera nabízí dlouhé záběry i bez dialogů, žádná nuda se neobjeví a pomalejší tempo pomáhá viděné patřičně vychutnat. Na snímek se také dá dívat z několika pohledů. Můžete to brát jako dílo o zázraku, víře v boha, stejně tak se ale na něj můžete dívat jako na ostrou společenskou satiru a tato poloha se mi zamlouvala nejvíce (v kolonce žánr je sice drama, ale mohla by tam být i komedie). Divák sleduje dobrotu, nápomoc, ale hned nato také závist, nepřejícnost, žárlivost, přetvářku a někdy i hněv. Dlouhé záběry kamery dokáží zachytit mnoho pocitů postav a v některých případech (třeba pohled dceřiny matky, která se po zázračném zlepšení stavu vrátila zpátky k tomu původnímu) jsem jimi byl až zahlcen. A konec je taky docela lahůdka. Divák po něm sice není vůbec moudrý, ale tvůrci mu právě dali úkol, aby ho zpracoval sám v sobě a vyhodnocení bylo vyloženě na něm. A já konkrétně nad tou starou paní, která snad za celý film nepromluvila, musel strašně dlouho přemýšlet a ještě teď nad ní pořád dumám, nemám ujasněný názor a budoucnu tomu asi ani nijak jinak nebude. Kdo byla? Proč se chovala tak, jak se chovala? Co když ONA mohla za ten zázrak? Jenže byl to vůbec zázrak? Dá se totiž částečně odůvodnit i racionálně, věděcky, přesněji lékařsky. Ale pohled na hlavní hrdinku v závěrečné scéně při krásné písni Felicita, dojem z jejích pocitů a pak přijmutí (?) jejího osudu, se mi v hlavně usadí asi na hodně dlouho. Film rozhodně není pro každého, u potencionálního diváka bude asi nejvíc záležet na tom, v jakém bude rozpoložení; a co se týče toho zázraku, nejde ani tak moc o uvěření v něj, jako spíš o to, jak ho daný jedinec dokáže přijmout nebo se k němu postavit (a tohle napíšu zrovna já, jedinec po většinu času racionálně myslící, někdy až úzkostlivě stojící pevně při zemi, ale i to dost vypovídá o síle tohoto snímku). A jestliže ještě po východu z kina jsem přemýšlel o hodnocení mezi 3/4*, přes noc se ve mně umocnila vyšší varianta a během psaní komentáře a připomenutí si některých skutečností jsem byl už hranici 4/5*, tak na závěr Lurdám ten plný počet přece jenom přiklepnu (a pomohl tomu i ten vtip o Panně Marii, Ježíši a Duchu svatém, který byl tak nádherně cynický a přitom dokonale vystihl podstatu tohoto poutního místa a možná vůbec celého filmu).