krokodlak

Kdyby takto ambiciozní scénář zfilmoval Jindřich Polák, mohlo z toho klidně být velmi slušné sci-fi, jenže film bohužel natočil zaměnitelný normalizační řemeslník Otakar Fuka. Místo fantaskní poetiky nás bohužel čeká normalizační šeď, typická hlavně pro Fukou často natáčené krimi filmy, s čímž souvisí i dost jednorozměrné herecké pojetí postav, které sklouzává až do nechtěné komedie. Matyášův hlavní hrdina je bohužel příliš v zajetí dobových klaďáckých klišé od sebejistého vystupování po lehký patos, zatímco záporáky poznáme hlavně podle jejich západního původu. Právě politický podtext filmu se v kontextu žánrového díla jeví dost rušivě, ale zas na druhou stranu dobře ilustruje způsob, jakým režim využíval svou proklamovanou podporu dekolonizace, neboť indiánský kmen Boro sice znal zázračný lék a byl obětí utlačování, ale to hlavnímu hrdinovi nezabránilo v tom, aby o jeho příslušnících spasitelsky mluvil jako o ubožácích. Lévi-Strauss ani Leopold Pospíšil holt asi na Barrandově moc v povědomí nebyli.

Myslím, že každý, kdo v sobě chová alespoň kousek romantického titánství, tajně touží po tom, aby jeho život zfilmoval Ken Russell.

"Já mám ráda traktory/u tej naší obory/A ty kluci ze stanice/ty jsou rovný jako svíce." "Sedím na traktoru/jezdím nahoru dolu/Jezdím na něm druhej den/kdepak budu za tejden." Nevím, zda Egon Bondy znal tento film, ale naprosto přesně vystihl dobový kult práce na traktoru, jehož je Cesta ke štěstím bizarním zhmotněním, viz například heslo vyvěšené na bále "Strojní stanice jsou párou, která pohne i tou nejstojatější vodou." nebo šíleně kýčovité písňové texty Marie Pujmanové doprovázené až lehce sakrální hudbou Jiřího Srnky: "Ruměné jablíčko z jabloně padá / Krajino líbezná, jak tě mám ráda / Krajino líbezná, krajino mírná / Člověk se zadívá do nedozírna / Po modré obloze obláček plove / Všechno jak bývalo a přece nové / Zdaleka vibruje motoru chvění / Mládí tě domove k lepšímu mění / Krásně je na světě a já jsem mladá / Domove, domove, jak tě mám ráda / Domove, domove, jak tě mám ráda." Kdyby se traktory oslavovaly syrovým futurismem, tak by byly dle mého názoru poctěny mnohem lépe a film by to navíc posunulo do mnohem vyšších uměleckých dimenzí. Zatímco Karhanova parta nebo Zítra se bude tančit všude jsou ve své perverzní kategorii v podstatě geniálními díly, Sequensův překvapivě mdle natočený debut se podivně zmítá mezi zpolitizovanou variací sentimentálního venkovského dramatu a bodrou budovatelskou komedií. Překrásný plakát sice intenzivně láká na emancipační linku příběhu, která patrně v něčem vystihuje dobové úsilí o vyšší zapojení žen do námezdní práce (a neochotu části mužů toto připustit), avšak trpí vysoce otravným schematickým výkonem Jiřiny Švorcové, ale hlavním cílem díla bohužel byla oslava rozorání mezí. Pozoruhodné bylo (těžko říct, zda záměrné nebo nechtěné) vyobrazení zrušení soukromého života pracujících traktorové stanice, projevující se zejména tím, že nesměle zamilovaný traktoristický pár Švorcová a Bohumil Švarc st. (dřevěně fanatický podobně jako Švorcová) absolutně nerozhazuje, že každý jejich pokus o intimitu je narušen politickým zástupcem stanice v podání téměř neznámého, ale zato pořádně zapáleného Otakara Dadáka. Jedinou skutečně zajímavou a zábavnou postavou byl silně šovinisticky naladěný garážmistr Karásek v typicky syrově rozjíveném podání Rudolfa Deyla ml., ostatní figury zůstaly jen nudnými primitivními tezemi. Jako cenný exemplář socialistického realismu obsahující spoustu humorných momentů ovšem film nedokážu hodnotit přísněji.

Upřímně řečeno nechápu, proč zrovna tento film oplývá ďábelskou aurou arcipropagandistického díla, když je to v první řadě na české poměry velmi svěží muzikál, podle mne daleko snesitelnější než Starci na chmelu, u nichž se na poměry 60. let dost archaicky didaktický obsah velkoryse přehlíží. Scénář samozřejmě je naprosto šíleně schématický a zejména v pompézním závěru je to opravdu dost stalinistické dílo, ale zas na druhou stranu zrcadlí autentické nadšení svých tvůrců, což je znát právě i na strhující energii filmu. Jeví se mi poněkud pokryteckým tento film odsuzovat, zatímco upachtěně cynické normalizační službičky se stále těší častým reprízám a oblibě veřejnosti. Folklór domácí i světový, jakož i písně masové jsou hlavní náplní snímku, kterému se docela daří vyobrazení dynamiky fungování uměleckého souboru s výraznými lidskými typy. V první řadě zaujme střet nadutého akademismu vedoucího souboru v překvapivě věrohodném podání Zdeňka Buchvaldka, jenž se dlouho strnule brání opravdové divokosti a setrvává na dogmatech profesionalismu, s konceptem masového umění. Moc roztomilí jsou také drsně ironický diverzant (již naprosto herecky vyzrálý Jiří Adamíra) a jeho bezelstný živý nástroj (insitně hrající legendární choreograf Pavel Šmok), ubručený basista se sklony k opilosti (autenticky otrávený Stanislav Remunda) nebo optimisticky naivní romantik (téměř klaunský Miloš Nesvadba).

Nad rámec toho, co bylo řečeno v recenzích Zabloudilové, Klíčové nebo Fily mne na seriálu zarazilo, jaká to navzdory své proklamované odvážnosti vlastně byla šílená konvenční nuda a snad nejpomalejší detektivka všech dob, byť až překvapivě originální závěrečné rozuzlení to trochu zlegitimizovalo.

Muž na radnici znamenal oproti Nejmladšímu z rodu Hamrů značný posun v kvalitě Sokolovského režie, která zde již plně odpovídá potřebám televizního seriálu, byť jeho unikátní zálibu v častém prudkém zoomování utrápených tváří za doprovodu dramatické Liškovy hudby divák časem přestane sdílet. V prvních pěti dílech to byl překvapivě zábavný a snesitelný sitcom o trablích komunálního politika (který na samém počátku seriálu musí řešit dokonce i to, že babce uletěli z domu vrabci), přičemž potřeba zdůraznit neutěšenost výchozího stavu vedla k bezděčnému pojmenování (zčásti dodnes povědomých) problémů s nedostatkem bytů či pomalostí výstavby. Od šestého dílu se však seriál zvrtl v otravnou reklamu na nestvůrně megalomanský asanační projekt. Jedinečnost seriálu oproti jiným normalizačním dílům spočívá v odvážném obsazení téměř neznámého divadelního herce a funkcionáře Zdeňka Buchvaldka do vzorově propagandistické titulní role předsedy Bavora, neboť jeho pečlivá ideologická výbava nedokázala překrýt značné nedostatky v hereckém projevu (pořád stejná intonace a výraz opravdu působí v takové roli kontraproduktivně, ledaže bychom to považovali za geniální sellersovské převtělení do podivína), a tak by se seriál klidně mohl jmenovat "Všeho dříví král". Dokonce jsem od legendy českého ústavního práva dr. Jiráskové slyšel příhodu, že když byla v Buchvaldkem řízeném Realistickém divadle členkou volební komise, kdosi jeho jméno s titulem muž na radnici recesisticky připsal na volební lístek. Oproti tomu naprosto virtuozní výkon předvedl spornému scénáři navzdory Josef Bláha v roli tajemníka Hlavicy, který se v jeho expresivním podání změnil v naléhavou obžalobu určitého obludného typu funkcionářů, jelikož Bláha dokázal elegantně zkombinovat nevyzpytatelnou cholerickou povahu, úlysnou bodrost, přezíravou misantropii, ideologický fanatismus, kulturní barbarství (jeho orgastická reakce na asanační plán je zřejmě nejsilnějším momentem celého seriálu) a nezřízený hédonismus s jemnými náznaky sexuálního predátorství. Potěšil též prvorepublikově noblesní Ladislav Boháč v roli neschopného a mstivého architekta Drápala, jenž je jedním z hlavních škůdců asanačnímu projektu. Záhadná je motivace tvůrců k barvitému vykreslení Bavorova rodinného života, neboť se blíží jakémusi psychoanalytickému peklu. Neostalinismus patrně selhal při pokusu o jeho implementaci do výchovy dětí, a tak má Bavor doma neuvěřitelně rozmazlenou submisivní princeznu, která se díky skleníkové výchově nechá oblbnout prvním hochštaplerem na obzoru (vskutku politováníhodná Milena Steimasslová coby nezdravější obdoba Ivany Andrlové v Majoru Zemanovi), s níž navíc zejména v prvních epizodách Bavor interaguje takovým způsobem, že to latentně evokuje incest, a rebela bez příčiny (odvážně proti typu obsazený Jan Hartl). Při některých domácích hovorech není jasné, zda pronášení dobových frází ze strany dětí je projevem jejich ideologické deformace nebo naopak záměrným výsměchem otci. Stejně výživné jsou Bavorovy milostné vztahy, neboť se záhy po smrti své rázné ženy (Svatava Hubeňáková) nechal svést agresivně psychopatickou kamarádkou z dětství (nebezpečně přesvědčivá Jiřina Bohdalová), aby nakonec své city k dceři přenesl na obdobně plaše vychovanou mladou učitelku (Eva Jakoubková).

V české kinematografii nebylo zrovna časté, že by si herci iniciovali vlastní trháky, leč Jiřímu Valovi se toto na vrcholu popularity poštěstilo a výsledek je cenným dokumentem rozporuplnosti kultury přelomu 50. a 60. let. Až překvapivě stereotypně didaktická (přece jen už Kohout za sebou měl silné psychodrama Taková láska) historka o emigrantovi, který se stal nepříliš úspěšným západním špionem, je dost odvážně avantgardně natočena a hodně efektní bylo i zařazení velké části příběhu do varietního prostředí (opravdový bývalý špion Valtr Taub opět nezklamal). Úvodní scény z dekadentní kapitalistické ciziny působí opravdu svěže a Sternwaldova jako vždy skvělá hudba v této části dokonce o pár let předznamenává bondovky. Pozoruhodný je taky Högerův lyrický komentář ve sprechgesang formě. Nicméně vyznění snímku je třeba oproti Občanu Brychovi jednoznačně propagandistické, což kazí celkový dojem z něj.

Zřejmě absolutní dno Vávrovy tvorby. Mimořádně agresivní komunistická a prosovětská propaganda úplně rozbila dramaturgickou stavbu díla, takže oproti předchozím dílům trilogie je děj podivně roztěkaný, chybí mu ústřední postavy, zatímco často slýcháme mimořádně otravný pseudodokumentární ideologický komentář. Dokonce i pověstné Vávrovo řemeslo tu těžce upadlo, pročež davové a bojové scény jsou podivně chaotické a plné směšného patosu. Liškova hudba zní tentokrát velmi rutinně a občas svou určitou pouťovostí film roztomile ruší. Rozhodně nejsnesitelnější byly scény z německých štábů, zatímco největším selháním filmu bylo neustálé vykreslování komunistů jako jediné schopné odbojové síly, přičemž místo (zde téměř kolaborantské, samozřejmě až na anonymizovaného komunistu Smrkovského, kterého navíc pro jistotu hraje typově naprosto odlišný Satoranský) České národní rady tu povstání řídí primátor Vacek ve Šmeralově nezvykle špatném podání. Za pozornost stojí i nesmyslné zkarikování významné feministické národně socialistické političky Fráni Zemínové jako reakcionářky, již se svou charakteristickou razancí komicky ztvárnila jinak režimu nepohodlná Marie Vášová.

Vůbec nechápu, proč tato kombinace jednostranné kýčovité (jaký to paradox) apologetiky s češtinou a dějepisem pro střední školy (nebo možná dílem některého univerzitního pedagoga z Pozadí událostí) dostala formu celovečerního dokumentu, jímž provádí dosti mizerně zahraná postava zvídavého studenta. Některé pamětnické reflexe jsou sice podnětné (zejména čím dál tím charismatičtější Milan Uhde a francouzští literáti), ale často sklouzávají do směšné popisnosti, což nejvíce zamrzí v případě doc. Jiřího Brabce, který je tu ponížen do role hlasatele učebnicových banalit. Film má sice relativně slušné tempo, ale kontrast mezi jeho minimální objevností a intenzivní vlezlostí Maláskova hudebního doprovodu spolu se Šmídmajerovými sklony k patosu místy sklouzává do nechtěné parodie. Opravdu epický je pak cimrmanovsko-zelenkovský závěr, ze kterého se dozvíme, že celé to utrpení vlastně bylo úplně na nic, protože přece podle Kundery autor není důležitý a máme si číst jeho knihy.

Vítejte v 21. století aneb konec postmoderního optimismu