krokodlak

Na Chybách je rozhodně třeba ocenit, že jsou dost možná první český film, který se snaží empaticky reflektovat problematiku porno minulosti hlavní hrdinky v právem oceňovaném svěžím podání Pavly Gajdošíkové, avšak tvůrci bohužel nedokázali (možná kvůli vlastním limitům kritického uvažování o společnosti) jít dál než za tezi pronesenou jí samotnou o pokrytectví mužů, kteří odsuzují práci v pornu, ač na něj sami koukají, jelikož poté se film stane spíš jakousi podivnou romancí s pochybným pseudohappyendovým vyústěním, které svým způsobem popírá jeho ústřední myšlenku. Po filmařské stránce není vůbec co vytknout, Prušinovskému se opět úspěšně daří budovat komorní atmosféru všedního dne. Poněkud rozpačitý dojem zanechal výkon Jana Jankovského, který na mě po celou dobu působil až lehce úchylně, přestože asi mělo být cílem ukázat určitou kultivaci jeho postavy láskou, nicméně se obávám, že takto vystupující člověk by se v reálu asi moc nezlepšil a mohl by vůči hrdince představovat nebezpečí navždy.

Jedná se o podobnou odvážně satirickou sondu do života mladého básníka jako ve známějším Evženovi mezi námi, avšak proti němu je zde přece jen méně humoru a film je občas lehce zdlouhavý, nicméně pořád zůstává životním dílem Kukala i Bezoušky a zaujme též střízlivá kamera F. A. Brabce bez jeho pozdějších nechvalně proslulých manýr. Luťanský mi připadal trochu moc zralý na maturanta věkově i lehce divadelním hraním, ale v průběhu snímku jsem si na něj vcelku zvykl. O dost lépe na mě zapůsobilo obsazení vedlejších rolí, a to zejména dr. Vyskočil jako otec hrdinovy snoubenky, Bošek coby muž exhibující v televizní pouliční anketě, Šmeral v netypické roli hrobníka, nezvykle temperamentní Jakoubková v roli jedné z hrdinových dívek, Kačer ztvárňující soudce řešícího existenciální krizi alkoholem a potulkou, a hlavně Kemr jako excentrický estébák. Dobovou atmosféru adekvátně dokresluje hudba Etc…, na jejichž koncert dokonce hrdina zavítal.

Mertova adaptace sice není tak humorná jako pozdější Kachyňovy, ale domnívám se, že jeho syrovější podání s temnou hudbou poněkud překvapivě angažovaného Štěpána Raka je realističtější a více vystihuje tíživost doby, aniž by tím utrpěla Pavlova poetičnost, možná by dokonce šlo říci, že nálada snímku má cosi společného s Pavlovou zlomenou duší. Zdeněk Řehoř v roli Poppera podal jeden z nejsilnějších výkonů své kariéry, neboť skvěle vystihl postupné křehnutí fanfaróna, zatímco Menšík byl o pár let později moc urputně sentimentální a Heřmánek spíše setrvával v bujnosti. Josef Koza se mi svým lehce naivním živelným hraním jevil autentičtějším představitelem Proška než zahloubaný Hrušínský. Ocenit je třeba i temperamentní ztvárnění postav maminky Popperové a paní Proškové Věrami Kubánkovou a Tichánkovou.

Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím Jana Krause jako rozhněvaného mladého muže v britském sociálně realistickém díle, leč Merta se odvážně rozhodl adaptovat povídku Alana Sillitoea a Kraus kupodivu působí vcelku autenticky. Obzvláště pozoruhodný je pak výkon Josefa Vondráčka v roli hrdinova angažovaného dělnického otce ("Když tě bolí hlava doma, uvař si čaj. Když v práci, stávkuj.")

"Na pražskou dopravu se můžeme dívat buď jako na horror, nebo na crazy komédii" řekl dopravní psycholog, který si nepřeje být jmenován. Mrazivě nadčasový dokumentární horror je syrovou sondou do problematiky pražské dopravy, respektive zejména do potíží s rostoucím množstvím aut, kombinující avantgardní postupy s nesmlouvavě kritickými komentáři. Přijde mi až k nevíře, že něco takového šlo za rané normalizace realizovat, navíc pod pedagogickým vedením Antonína Kachlíka, který bývá líčen spíše jako utlačovatel svobodné tvorby.

Půvabná melancholická vánoční etuda, jíž dominuje syrový výkon Jiřiny Třebické.

SPOILER ALERT: Láska v pěti aneb Papoušek je zvíře. Tento téměř zapomenutý film je patrně genderově nejpozoruhodnější rodinnou komedií všech dob, neboť se v něm originálně střetávají nejotřepanější dobové stereotypy s jedinečným řešením krize nukleární rodiny. Titánsky trpitelský sochař Málek v nekomediálně patetickém podání Ladislava Freje žije zklamán všemi ženami se svým lehce otravným pětiletý synem, ale jelikož je jako správný pan umělec vysoce nepraktický, musí se o oba a vlastně i o sochařova mladšího bodře toxicky maskulinního bratra (vcelku autentický Karel Heřmánek), pilně se angažujícího v brigádě socialistické práce (jíž je věnováno několik naprosto zbytečných době poplatných scén), starat osamělý dobrosrdečný major ve výslužbě ze sousedství, jehož se svou charakteristickou neodolatelnou těžkopádností ztvárnil Ota Sklenčka. Jednoho dne si však opilý sochař uvědomí, že major vlastně svými pečovatelskými aktivitami ztratil mužnost a stal se ženou, což mu dá náležitě najevo a uražený major zmizí. Následuje bratrovo nepříliš úspěšné hledání ideální benevolentní sexy hospodyňky pro tři muže, které se navíc zadrhne, když je sveden extrémně náruživou nymfomankou (typově vhodná, avšak odpudivě přehrávající Lenka Kořínková). Bratr se z nějakého neznámého důvodu nechá málem usouložit k smrti, aniž by se zajímal o to, co je dívka zač, takže až při sondování, zda umí vařit, zjistí, že jde o šestnáctiletou učnici a nepříliš úspěšně se ji pokusí odehnat, protože už jednou měl kvůli nízkému věku dívky problémy. Nakonec ovšem dojde k naprosto neuvěřitelnému happyendu, jelikož se k Málkovým (tentokrát dokonce natrvalo) vrátil pan major, o němž se navíc v pikantní líbací scéně s malým Málkem dozvídáme, že je nejspíš pedofil, a nymfomanka vyhozená z učiliště nemá kam jít, takže se z neodbytné milenky stane jakousi adoptivní dcerou v nové nestandardní rodině. Historická přelomovost tohoto řešení hned několika rodinných krizí najednou je navíc akcentována tím, že se odehrává na pozadí Remkova letu do Vesmíru, ale bohužel se nedozvíme, jak to bylo dál. Jakkoliv je děj snímku divoký, nachází se zde navzdory skromné stopáži dost hluchých míst, což je až k nevíře vzhledem k tomu, jak dynamické dříve Papouškovy filmy bývaly. Dojem částečně vylepšuje hudba Karla Mareše, která je podobně jako v Zákonech pohybu nadšeně eklektická a stačí zahrnout vše od jazz rocku až po synťákový instrumentální cover husitského chorálu.

Jako Kladeňák lituji, že zasazení filmu do mého rodného města nebylo ještě více zdůrazněno, třeba názvem "Kladno, město hříchu", protože kamera pracuje s duchem města vcelku působivě. Problém Hry však spočívá v tom, že se v ní osudově střetává jihoamerické erotické melodrama antických rozměrů s provinčním českým uměníčkem, takže vášnivý námět je zpracován téměř bez vášně, ač Elizaveta Maximová je bezesporu velmi vhodnou představitelkou osudové ženy. Jenže když rozervaného ředitele kladenského divadla Mádl hraje jako znuděného úředníka, který patrně vstoupil do hnutí Vitalismus v ČR nechceme, jde veškeré melodramatické kouzlo stranou a zůstávají jen nudná klišé spolu s dosti marnou hrou na umění, podpořenou nadužíváním příliš akademicky nahrané vážné hudby. Pozoruhodnou perličkou je pak cameo skutečného ředitele kladenského divadla Jana Krafky v roli sexuálně predátorského herce.

Sice se na to skoro nedalo dívat, ale postava perverzního hipsterského jazzmana, který se pragmaticky oženil s o generaci starší statkářkou, jež ho živí, byla naprosto dokonalá.

Velká kazašská lobotomie aneb Kam se hrabe Borat! Škoda, že se tento absolutní klenot Podskalského tvorby téměř nereprízuje, protože jde o naprosto dokonalý revoluční útok proti jakýmkoliv kinematografickým pravidlům, ač mělo jít o oslavu československo-kazašského přátelství. V explozivní koláži absurdit se zde potkávají nádherně stupidní komentáře Kaisera s Lábusem, lední revue, varieté, velbloudi, koně, kazašské lidové zvyky i umění, cool dobová hudba Vítězslava Hádla (miluju tyhle analogové synťáky kombinované s funky basou a zefektovanou kytarou) a brutálně chaotický děj, který se možná ale vůbec nestal. Za pozornost stojí i inovativní přístup ke zvuku, protože kazašské postavy bez jakékoliv logiky střídavě hovoří v původním znění s titulky a s českým dabingem, přičemž do jejich úst občas dokonce subverzivně vstupují samotní Kaiser a Lábus.