krokodlak

Jestliže opravdu bylo Stoneovým cílem varovat před glorifikací vrahů, tak mu to teda vzhledem k tomu, o jak opojný film se díky jeho hekticky virtuózní režii a vynikajícím hereckým výkonům všech zúčastněných, moc nevyšlo, o čemž svědčí i to, že si film oblíbili někteří skuteční zločinci. I přes tuto kontroverzi ale NBK považuji za záslužný počin, protože snímek skvěle satiricky poukazuje na absurdní koloběh násilí v americké společnosti napříč rodinami, státními represivními složkami i médii, čímž dost nabourává konvenční individualistické vnímání kriminality. Nedivím se, že v rámci devadesátkového optimismu a náklonnosti Hollywoodu ke sladkým filmům dílo sklízelo i velmi negativní reakce, nicméně čas rozhodně prověřil nadčasovost tématu i strhující kvalitu jeho zpracování.

SPOILER ALERT. Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna vcelku konvenční televizní režisér Moskalyk stvořil jednu z nejradikálnějších pohádek v dějinách české kinematografie, nad níž by zajisté zaplesali Freud, Pasolini (Šafránková by se v jeho Kytici z tisíce a jedné noci rozhodně neztratila) i Cimrman. Atraktivní využití ústřední dvojice z Popelky je divoce posunuto díky až schizofrenně znepokojivým sourozeneckým dvojrolím Trávníčka i Šafránkové, přičemž klasická dualita dobra a zla zde je de facto zrušena ve prospěch všudypřítomné dusivé atmosféry bludného kruhu sexuální oprese, v níž takřka nejde odlišit, kdo koho vlastně utlačuje či zachraňuje. Absolutní vrchol tohoto nesmlouvavě psychoanalytického pohledu na klasickou pohádkovou látku přichází v závěru, kdy největším hrdinou příběhu je krajně nesympatický arogantní sukničkář (mrazivá předzvěst Trávníčkova predátorství a jeho životní role zároveň), jenž se místo účasti na svatbě svých bratrů, které zachránil, oddává jakési podezřelé aktivitě s kolektivem poddaných děvčat, jíž radostně nazývá "královským dělením". Za pozornost stojí i Munzarův výkon v roli drsného královského otce, u něhož akorát zamrzí, že nehrál v pohádkách více, neboť jeho pověstný exaltovaný projev zde našel mnohem lepší uplatnění než v realistických dílech ze současnosti.

Opravdu nevím, co by dle Vávry na tomto filmu mělo být neorealistického, mně připadal jako typický dobový přechod mezi národně osvobozeneckou kinematografií a sorelou, i když je pravda, že se sem tam povedl pěkný záběr a Srnkova hudba tradičně dodala filmu dynamiku. Míra zkreslení historických událostí v jednoznačný prospěch KSČ je opravdu vysoká, nicméně na rozdíl od opravdu hrůzného a nudného Osvobození Prahy tu aspoň je cítit autentické budovatelské nadšení. Herecké výkony se fakt těžko hodnotí, protože sledujeme převážně zdlouhavé orgie špatně předstírané dělnické bodrosti v čele s Průchou v jeho nejotravnější šarži. Pozoruhodné bylo zařazení podezřele dobře vypadající polské Amazonky čerstvě opustivší Osvětim (Barbara Drapińska) mezi barikádníky.

Fassbinderův debut je ještě velmi ovlivněn francouzskou novou vlnou a brechtovským divadlem, takže mu trochu chybí jeho pozdější charakteristická obrazotvornost, nicméně i tak má tato dost možná nejpomalejší a nejminimalističtější gangsterka všech dob svůj neodolatelný půvab.

Zákony pohybu jsou kvůli minimálnímu reprízování bohužel téměř zapomenutý seriál, ale o to příjemněji mě překvapily, myslím, že jim dost prospělo vystřídání pseudoartistního scénáristy Dietla mnohem syrovějším Milošem Smetanou. Tvůrci zřejmě dostali zadání kritizovat povolené nešvary za účelem upevnění socialistické morálky, avšak této příležitosti využili k vytvoření dost krutě zábavné satiry dysfunkčnosti státně socialistického ekonomického systému a seriál je tedy skvělým dobovým dokumentem. Potíže s plněním plánu, přebytky, nedostatky, rozkrádačky, melouchy, novátorství realizovatelné pouze tajně či neschopnost zbavit se agresivně líných dělníků (drsní chlapáci ztvárnění Somrem a Faltýnkem si dokonce troufli na urážku nadřízeného: "Vy byste chtěl jednat s dělníkama jako za kapitalistů.") skládají dohromady vskutku apokalyptický obraz, který patrně byl důvodem, proč se seriál hrál před Listopadem pouze jednou. V posledních třech dílech se sice autoři snažili na poslední chvíli seriál zlegitimizovat toporným sentimentem a až pohádkovou didaktikou, avšak když už jsem pomalu začínal být naštvaný, že se dílo úplně zkazilo a spadlo do propagandistické šedi, tak tvůrci přišli s absolutní bombou v podobě ženské dělnické vzpoury. Herecké výkony jsou na normalizační poměry až překvapivě intenzivní, nejlepší bylo rozhodně původní vedení Radiany sestávající se z Růžkova lidsky sympatického, ale manažersky již naprosto vyhořelého ředitele Draxlera, jehož naivita a bezelstný alibismus umožnily zlým náměstkům v dokonalém podání Munzara, Brouska a Urbánka zcela ovládnout podnik. Kontroverznější již je výkon téměř neznámého Viktora Vrabce v roli zachránce Radiany, nového ředitele Hájka, protože ač měl zřejmě působit jako správný kladný hrdina, tak můj nejsilnější dojem z něj byl, že neustále po upířím způsobu cenil zuby, čímž seriál dosti problematicky žánrově posouval. Místy seriálu škodí tradiční Sokolovského neobratnost v soukromých liniích postav, ale zas na druhou stranu bychom jinak přišli o neuvěřitelně sexy balící hlášku Procházkova konstruktéra Bidla vůči jedné z dělnic: "Nechceš seřídit soustruh?" Patrně nejpozoruhodnějším aspektem seriálu je ovšem až maniakálně eklektická hudba Karla Mareše plná zběsilých nástrojových, žánrových i harmonických kombinací, jakož i mimořádně chytlavých melodií, kterým vévodí nebezpečně okouzlující znělka. Pokud by snad tyto dobové módní výstřelky někoho urážely, může si spravit chuť na častých zkouškách amatérského komorního souboru vážné hudby vedeného Peškovým úžasně roztomilým kapelníkem, který nechce v souboru žádného divokého vlasatce.

Film, který radikálně změní váš vztah k mouchám, Fliegen ficken! Naprosto dokonalý perverzní nářez nekompromisně dekonstruující mýtus titánského revolučního básníka (neodolatelně odporný Kurt Raab) navzdory krutě nespoutanému humoru zachovává charakteristickou Fassbinderovu poetiku a existenciální hloubku. Doporučeno zejména lidem, kteří si myslí, že Němci nemají smysl pro humor.

Lumet adaptoval O'Neillovo strhující autobiografické rodinné drama velmi úsporně, avšak vizuálně působivě díky kameře legendárního Borise Kaufmana. Skvělý herecký ansámbl syrově ztvárňuje, co umí udělat kombinace alkoholu, morfia, nedostatku peněz, přetvářky a nenaplněných ambicí s ideální tradiční rodinou.

Film je jedním z projevů povolené depolitizované tématizace ekologie, která se rozvinula právě v druhé polovině 70. let. Kritika znečisťování řeky by nás tedy neměla svádět k tomu, abychom film vnímali jako něco odvážného, když navíc ve skutečnosti hlavním zdrojem ekologických problémů byl systémově protěžovaný těžký průmysl, jehož se film takřka netýká. Vzhledem k dosti didaktickému a frázovitému scénaři i poměrně slabým výkonům ústřední dvojice Ďurdiak a Wetlinská se úplně nedá dovodit, zda ztráta ekologického idealismu jejich postav je míněna jako něco pozitivního či negativního, navíc v kontextu toho že kritizovaní průmysloví manžeři nakonec vlastně existenci problémů přímo nepopírají, jen se prostě musí dodržovat plány. Zachycení dobové strnulosti a estetiky včetně Svobodovy hudby pohybující se někde mezi jazz rockem v podání bájného Discobola a půvabně příšernou taneční zábavou je ovšem celkem autentické. Hercům rozhodně kraluje Václav Voska v roli stárnoucího okresního hygienika, neboť i zde projevil svou charakteristickou noblesu a pronikavou intenzitu projevu, jakkoliv to při pronášení replik typu "Krávy defekovaly v ochranném pásmu vodních zdrojů." rozhodně nebylo lehké. https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/cista-reka

Hláška Procházkovy postavy "Nechceš seřídit soustruh?" je rozhodně nejvíc sexy zahájení balící konverzace v dějinách kinematografie.

Kdyby takto ambiciozní scénář zfilmoval Jindřich Polák, mohlo z toho klidně být velmi slušné sci-fi, jenže film bohužel natočil zaměnitelný normalizační řemeslník Otakar Fuka. Místo fantaskní poetiky nás bohužel čeká normalizační šeď, typická hlavně pro Fukou často natáčené krimi filmy, s čímž souvisí i dost jednorozměrné herecké pojetí postav, které sklouzává až do nechtěné komedie. Matyášův hlavní hrdina je bohužel příliš v zajetí dobových klaďáckých klišé od sebejistého vystupování po lehký patos, zatímco záporáky poznáme hlavně podle jejich západního původu. Právě politický podtext filmu se v kontextu žánrového díla jeví dost rušivě, ale zas na druhou stranu dobře ilustruje způsob, jakým režim využíval svou proklamovanou podporu dekolonizace, neboť indiánský kmen Boro sice znal zázračný lék a byl obětí utlačování, ale to hlavnímu hrdinovi nezabránilo v tom, aby o jeho příslušnících spasitelsky mluvil jako o ubožácích. Lévi-Strauss ani Leopold Pospíšil holt asi na Barrandově moc v povědomí nebyli.