Cesta dlouhým dnem do noci
Long Day's Journey into Night
Obsahy(1)
Autobiografický záznam bouřlivého života Eugena O'Neilla byl uveden na obrazovku plný skvělých talentů: Katharine Hepburn coby osamělá matka, zpustošená drogami a děsící se venkovního světa, do kterého se jí nedaří zapojit; Ralph Richardson jako otec-alkoholik, zahořklý lakomec, jemuž kariéra protekla mezi prsty; Jason Robards alias týraný starší bratr, obraz selhání celé rodiny. A ještě je tu Dean Stockwell v roli nadějného spisovatele, který zápasí se svým řemeslem a také rodinou, se kterou má společné pouze jméno... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (24)
Tragédia asi najdlhšieho dňa na filmovom plátne. Otec-lakomec sa snaží ušetriť na liečbe chorého mladšieho syna, starší syn, neúspešný herec, zapíja premárnený život a matka nezvládateľnú situáciu ukľudňuje toľkými liekmi, až z toho šalie. Rodinná dráma podľa divadelnej predlohy nabitá dialógovými prestrelkami, ktoré odhalia charakter postáv a vychutnáte si ich vďaka skvelým hercom, ktorých si tu obľúbite. ()
Asi je to predčasné konštatovanie, ale podľa tohto filmu Eugene O´Neill nebude patriť k mojim obľúbeným dramatikom. Cesta dlhého dňa do noci je čistá psychodráma, v ktorej sa prelínajú osudy jej štyroch účastníkov. Osudy, ktorých kontúry sa postupne vynárajú, a na ktoré nemôže byť ani jeden z nich hrdý. Táto takmer trojhodinová hra dala poriadne zabrať mojej pozornosti. Bola plná dialógov, ktoré mi prakticky nič nevraveli a tak výsledné tri hviezdičky sú iba za herecké výkony, medzi ktorými prirodzene dominovala Katharine Hepburn. Jason Robards mi celý film niekoho pripomínal, ale až v jeho profile som zistil, že je to Cheyenne z Vtedy na Západe. ()
Cesta dlouhého dne do noci pro mě začala za dne a pokračovala dlouho do noci. Skoro tříhodinová stopáž konverzačního dramatu je skutečná darda pro současného diváka, který je odchovaný spíše akčními snímky, jednotlivé záběry trvají jen pár vteřin. Komorní konverzační dramata mi vyhovují více než akční thrillery, přesto si kladu otázku, jestli nešlo využít více filmové řeči a odklonit se trochu od divadla. Američtí dramatici mi připadají příliš depresivní. Nevadí mi, když divadelní hra nebo film klade otázky a nenabízí odpovědi, ale ptám se, jestli kupení deprese je tou správnou cestou jak se vypsat z celoživotního traumatu. Autorovi to možná pomohlo, ale co chudáci diváci? SPOILER Pokud pomineme Jeanne Barr v roli Kathleen (kterou z nějakých důvodů pominuli i zdejší přihazovači) máme tu celkem čtyři zúčastněné, kteří se v první půlce hlavně přesvědčují, jak moc se milují, v té druhé se hlavně obviňují. Ptám se, proč tenhle spolek nespokojených vlastně nerozpustili a nevydali se každý svou cestou? Proč každý viní ty ostatní místo aby sám vyšel ze začarovaného kruhu a něco změnil? Drželi je vzpomínky, bránil jim strach, že si svou minulost ponesou sebou? Jeden moudrý muž řekl, že ne každý je vztahově nadaný. Vztahům se učíme od svých rodičů a co předali chudí irští přostěhovalci svému synovi bylo patrné, stejně tak on se podepsal na svých dětech. O moc lépe nedopadl ani syn Eugena O'Neill, stal se závislým na heroinu a spáchal sebevraždu. Snad aspoň jeho dcera Oona O'Neillová prolomila smůlu a byla šťastná. Při sledování mi vytanul jiný snímek od Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1958. I tady šlo o rodinné konverzační drama na uzavřeném prostoru, ale řekla bych, že se mnohem lépe povedlo uplatnit filmovou řeč a nepřepálit stopáž. Ale oba snímky ukazují vykořenění americké společnosti a neschopnost navázat zdravé vztahy. ()
Název filmu opravdu odpovídá skutečnosti - ten den se neskutečně vleče. Ze začátku to vypadá jako venkovská idylka podle Henryho Jamese, ale záhy se to začně ubírat tradičním "rodinným" směrem. Čili se to všechno poštěká, jeden druhému vyčte stoleté křivdy a úskoky, a všichni se snaží prosadit si svou. Jak taková blamáž může dopadnout. Mamka chytne migrénu a jde si dát svou medikaci a mužská část rodiny chytá slinu a bumbá co hrdlo ráčí. Ve filmu se nic moc neděje, stopáž je opravdu vražedná, divadelní prkna z toho koukají více než by bylo žádoucí, ale přesto na tom stejně něco je. Myslím, že to bude Katharine Hepburn, kterou prostě nejde jen tak vypnout, když začne hrát. ()
Zručně napsané komorní konverzační drama by mnohem líp jistě působilo v takto sevřeném tvaru na jevišti, než převedené na filmové plátno. Démoni všech členů jedné rodiny se až na kost postupně obnažují během jediného dne, přičemž ani tříhodinový formát snímku nestačí na to, aby překonal zkratkovitost neustálých citových proměn, která snižuje chtě nechtě jejich uvěřitelnost. Zejména přehnaná teatrálnost Katharine Hepburnové, která by na divadle působila asi strhujícím dojmem, je pro filmový tvar už stěží únosná. V době vzniku filmu to možná bylo žádoucí, ale dnešnímu estetickému filmovému vkusu už to neodpovídá a působí to rušivě. ()
Galéria (15)
Fotka © Embassy Pictures
Reklama