krokodlak

Okázalé hollywoodské provedení ani dobré herecké obsazení nedokáže zakrýt absenci psychologie postav, proto ve mne film nezanechal žádný velký dojem.

Jelikož jsem z Kladna, tak film vnímám jako cenný dokument zdejší atmosféry v 70. letech. Pokud jde o režijní záměr poutavých příběhů ze života místních obyvatel, ten už se zdařil méně, neboť je většina filmu prodchnuta nuceným dobovým optimismem. Vanišova kamera i Fišerova hudba dobře slouží celku a právě díky nim film bezděčně vyjadřuje všudypřítomnou tíživou prázdnotu. Z herců filmu dominují Švehlík s Málkovou jako rozvádějící se pár a Faltýnek sr. v roli starce, jenž se těší na nový život v paneláku. Dost mizerný je naopak Jandák coby řidič autobusu. Motiv asanace a stěhování je zde podán dost ideologicky (Vicenův inspektor), což při znalosti Panelstory působí dost bizarně.

Půvabná studentská černá komedie o ztrátě ideálů a o tom, že v show byznysu je možné opravdu cokoliv, je důstojným rozvinutím tradic nové vlny. Evžen je životní rolí Jana Krause, který zde skvěle uplatnil svůj specifický herecký rejstřík. Nečekané obsazení Jiřího Bartošky jako životem ošlehaného hrobníka se překvapivě vyplatilo a patří k jeho nejvtipnějším výkonům vůbec. Kvalita filmu je navíc umocněna černobílým provedením s téměř dokumentárními postupy.

Kýčovitá kombinace rodinného dramatu s road movie absolutně postrádá vnitřní logiku jednání postav. Kamera v exteriérech ze všeho nejvíce připomíná reklamu na Kaufland a nikoliv adekvátní filmové zobrazení krás české krajiny. Ústřední postavy nejsou zahrané příliš autenticky, a tak největším pozitivem filmu je důstojný návrat Hany Maciuchové k filmování po velmi dlouhé pauze. Za pozornost stojí i Bolek Polívka, který dokázal výborně odpozorovat chování lidí postižených stařeckou demencí.

Ondřej Vetchý je sice velmi vhodným představitelem bouřlivého člověka, jakým Rašín bezesporu byl, ale jeho výkon nemá v této velmi neinvenčně a pateticky natočené inscenaci příliš šanci vyniknout. Donutilovo pojetí Kramáře se blíže spíše Doktoru Martinovi, než člověku plnému iluzivních ideálů. Film vůbec nezohledňuje negativní stránky Rašínova radikálního nacionalismu, což je vzhledem k režisérově dřívější politické orientaci dost bizarní fakt. Antisemitským stereotypem pak lehce zavání Töpferova postava žalobce Premingera.

Geniální inscenace ruské klasiky ukazuje Činoherní klub v jeho nejlepším období a je zároveň velkou událostí v dějinách českého divadla vůbec. Představení je sice nabité živelnou komikou, ale ani náznakem nesklouzává do samoúčelné exhibice. Nemá příliš smysl vyzdvihovat jednotlivé výkony, protože kouzlo Činoherního klubu spočívalo v kolektivní spolupráci výrazných hereckých osobností v jejich nejlepších letech. Mravní poselství hry přirozeně vyplývá z děje a není nijak didakticky podpíráno.

Film sice postrádá hloubku Herzových počinů ze 60. let, ale o to více zde vyniká jeho smysl pro obskurnost. Groteskní hororová atmosféra je velmi působivá, čemuž napomáhá i design krvelačného auta. Z hereckých výkonů je vhodné zmínit Petra Čepka v jedné z jeho neodolatelných záporných kreací, Zdenku Procházkovou jako uhrančivou madam Ferat a patologa Ilju Racka, který zde na malém prostoru dokazuje, že český film jeho řídkým obsazováním přišel o hodně. Bohužel zůstal nerozvinutý načrtnutý motiv upíří grotesky v hlavní roli se samotným režisérem, který je největším přínosem filmu. Vizuální zpracování je navíc dost poznamenáno dobovou estetikou.