krokodlak

Jde o cenný vhled do zákulisí normalizační kinematografie se spoustou ukázek z nepříliš známých filmů. Bohužel se tu někdy projevuje jednostranný antikomunistický pohled (opomíjení cenzury na Západě apod.) a erudice jednotlivých hostů ve studiu je dost proměnlivá. Problematické je i přejímání Menzelovy teze o vzpouře neschopných, neboť Kachlík, Balík, Sequens a spol. byli velmi dobří režiséři, kteří akorát vycítili příležitost a začali ovládat normalizovanou kinematografii, s čímž souvisela tendenčnost jejich děl. Navíc poté, co jsme s touto Menzelovou myšlenku seznámeni, jako ukázka Menzelova umu je použit úryvek z Konce starých časů, což je podle mne zrovna projev Menzelovy neschopnosti tuto knihu adekvátně adaptovat, takže celý konstrukt je nechtěně komický. Hanák občas trochu tlačí na pilu ve snaze o humor, nicméně se mu celkem daří budovat vlídnou atmosféru ve studiu.

Film je sice z hlediska detektivního žánru spíše průměrný, avšak je skvělým dokumentem asanace centra Kladna, která není podávána ideologickou poetikou lepších zítřků, ale spíše jako cynická manipulace s lidskými osudy ztělesněná architektem v mistrovském podání Ilji Racka. Pěkně zobrazený je i romský folklór, přičemž Marian Labuda zde pěkně splývá s romskými neherci. Největšími slabinami snímku jsou občasná komická zakotvenost v dobové estetice (Kanyzova kapela v hotelu) a podivné obsazení role jednoho z detektivů Lubomírem Paulovičem s hlasem Michala Pavlaty. Sám Pavlata by roli určitě zahrál lépe.

Kult Mostu mne dost míjí, seriál je podle mne dost prvoplánový a kromě výkonů romských (ne)herců v něm postrádám autenticitu a veristické prvky. Sice mu nelze upřít snadno zapamatovatelné postavy a hlášky, ale tvůrcům dost chybí empatie a společenské vzdělání, a tak místo údajného vyvracení stereotypů vede spíš k jejich upevňování. Dost nevyužitý zůstal pár Schmitzer a Medvecká, přestože nabízel velký komediální potenciál. Pokud jde o romskou tématiku, vřele doporučuji slovenský film Dušana Hanáka Růžové sny, který je mnohem citlivější a poetičtější.

Velmi půvabný snímek je výstižnou ukázkou Hanákova mistrovství a výtvarného cítění. Zobrazení slovenského venkova i romské osady je pronikavě autentické, čemuž napomáhají skvělé výkony herců i neherců. Hapka zde sice ukazuje, že do většiny filmů dával dost podobnou a popisnou hudbu, nicméně sem se jeho okatá grotesknost celkem hodí. Pojetí Romů je citlivé a nesklouzává k stereotypům, proto bych film vřele doporučil všem, co opěvují Most! jako reflexi soužití kultur.

Perfektní psychodrama plné Herzova typického černého humoru přináší nelichotivý obraz dobového zdravotnictví, což je dobré si porovnat s idealizujícími počiny typu Nemocnice na kraji města. Je mi záhadou, proč je film tak málo známý, když je svou atmosférou evidentní předzvěstí Spalovače mrtvol. Herecké výkony jsou všechny výborné, pěkně slouží celku a vytvářejí jedinečné lidské panoptikum. Zdeněk Štěpánek zde podobně jako ve Fričově Dnes naposled přesvědčivě dokazuje, že uměl být i velmi civilní. Nejsympatičtější kreaci astrologa (inspirovanou režisérem Vojtěchem Jasným) zde ovšem vytvořil neodolatelně roztomilý Eduard Kohout. Ke zdejším úvahám a oficiálnímu textu distributora bych si dovolil dodat, že provokativní předabování bylo patrně dáno dlouhými přípravami filmu, kdy někteří herci se již nemohli dostavit na postsynchrony.

Rozhodně nejlepší komediální reflexe normalizace, která staví do velmi nelichotivého světla pozdější slavnější filmy Hřebejka a spol, neboť místo nostalgismu a důrazu na herce přináší strhující temné prostředí, které odráží dobovou absurditu. Film je plný vtipných hlášek a poťouchlostí, takže jeho humor opravdu nestojí jen na proslulém DJ Arnoštkovi. Záměrně podivné herectví zde na rozdíl od pozdějších Vorlových filmů funguje perfektně, přičemž Duškova postava byla posléze několikrát recyklována právě Hřebejkem. Lumír Tuček zde byl na vrcholu sil, jeho písňové texty jsou plné originálních slovních hříček, o to je smutnější pozdější značný úpadek jeho humoru.

Vorel je zde bohužel hodně za zenitem, místo poetické komedie nabízí tezovitý příběh o outsiderovi, který zachraňuje nebohou oběť domácího násilí. Vizuálně je film vcelku snesitelný a herci v rámci možností dobří, ač jsou zde využiti hlavně k naplňování nejrůznějších stereotypů.

Hodnoceno dle jednoho dílu - Ženské komody Radomila Uhlíře v režii Tomáše Vorla, což je půvabné zpracování Uhlířovy surreálné básně s erotickými prvky. Snový pohled na Uhlíře obklopeného nahými ženami je vskutku povznášejícím zážitkem.

Překrásná hororová pohádka pro dospělé není jen jedním z hereckých vrcholů Ivy Janžurové, ale především ukázkou mistrovství Jaroslava Kučery, který dokázal realizovat i ty nejsmělejší režijní nápady. S trochou nadsázky lze říci, že právě díky Kučerovi je hlavní hvězdou filmu kočka Morgiana, takže naštěstí vůbec nejde o herecký film. Neodolatelně mrazivá hudba Luboše Fišera mne utvrdila v názoru, že současný kult Zdeňka Lišky vede k opomíjení jiných špičkových skladatelů filmové hudby.

Bohužel spíše opomíjené dílo jedinečné autorské dvojice Kachyňa & Procházka je strhujícím svědectvím o životě na okraji společnosti. Jestliže v pozdější době byl pro Kachyňu typický venkov, zde úžasně pracuje s industriálním prostředím. Hana Hegerová byla opravdu výborná herečka a role jí sedla lépe než Hrušínskému, který je občas příliš tvrdý. Štěpánek nebo Smolík dokázali v Dnes naposled zahrát alkoholiky autentičtěji.