krokodlak

Nesporné kvality závěrečných válečných scén bohužel nedokázaly vykompenzovat mé zděšení z první poloviny filmu, která byla oproti Dnům zrady mnohem nudnější po všech stránkách, za to však překypovala závratným množstvím propagandy. Lidičtí muži provolávající při své popravě slávu komunistické straně, Beneš toužící po jakési antikomunistické vojenské diktatuře, Ingr (relativně slušně zahraný Vladimírem Rážem) intrikující proti komunizaci armády či Gottwaldovy plamenné projevy vysoce přesáhli hranice snesitelnosti. Barlova kamera mi připadala oproti Šofrovi ve Dnech zrady dost fádní a herecké výkony ani moc nelze hodnotit, protože kromě politiky a vojáctví tu moc nebylo co ztvárňovat. Jediné zlepšení oproti Dnům zrady lze vidět v Liškově hudbě, která je v Sokolově působivější a méně eklektická.

Vávrův návrat k velkofilmům s sebou nese jeho charakteristickou rozporuplnost. Obě části Dnů zrady jsou až překvapivě záživné a přesvědčivé, což je zřejmě do značné míry zásluhou tradičně skvělé Šofrovy kamery a vizuálně velmi přesného hereckého obsazení. Vykreslení britských a francouzských protagonistů kupodivu nijak moc nevybočuje z klasického narativu o zradě a appeasementu, a dokonce tu vidíme i opoziční proudy v obou zemích, takže se nekoná žádná protizápadní prvoplánovost. Daleko problematičtější je vykreslení československých politických poměrů a přehnané zdůrazňování ochoty SSSR pomoci Československu, byť jí asi nelze zcela opomenout. Bizarní propagandistické oslavování chrabrosti komunistů má značně oslabený účinek vzhledem k příšernému výkonu Bohuše Pastorka v roli Gottwalda, který absolutně zkazil každou scénu, kde se objevil, což dokonce Jiří Menzel označoval za Vávrův skrytě protirežimní krok. O moc přesvědčivější není ani vzorná dělnická rodina bránící svou vlast (Rozsíval, Tichá, Krampol, Jandák, Hanzlík, Doleželová). Jakkoliv bezesporu prvorepubliková pravice byla v lecčems problematická, nelze tolerovat její zploštění do konspirace, že se chtěla spojit s fašisty proti vlastnímu lidu, což je obzvláště nehorázné v případě premiéra Hodži (v rámci nesmyslného zadání skvělý Vladimír Šmeral) a bankéře Preisse (Jaroslav Raušer). Pleskotovo vykreslení Beneše je docela empatické, i když je patrně trochu zveličována jeho slabost a Pleskotův projev je místy teatrální. Myslím, že je škoda, že Beneše nehrál svou strohou dikcí mnohem bližší Šmeral, ale to už by asi bylo na normalizační poměry příliš umělecky odvážné.

Myslím, že Viscontiho typická opulentní aristokratická dekadence je klíčem k tomu, proč je tento film patrně nepřekonatelnou reflexí nástupu nacismu k moci. Jakkoliv neuvěřitelně odporný děj sledujeme, stále jde o krásné umělecké dílo, a právě zdůraznění dekadentní stránky této temné epochy vnímám jako důležitou antitezi k nebezpečným mýtům o německé spořádanosti, která údajně měla vyvrcholit nacismem. Rozklad ocelářského impéria rodu von Essenbecků je pojat radikálně freudiánsky, avšak podobně jako v Gepardovi je tu cítit určité Viscontiho upřednostnění odcházející noblesní aristokracie před dravou buržoazií, v duchu jeho unikátní životní zkušenosti levicového šlechtice. Herecké výkony jsou všechny skvělé, ale přece jen vítězí Helmut Berger v hlavní roli zvrhlého dědice impéria Martina von Esssenbecka, což možná souvisí s jeho milostným vztahem s Viscontim, neboť jde o velmi autenticky divoké queer herectví, jež i v současné době působí neuvěřitelně strhujícím a provokativním dojmem. Nejodvážnějším Viscontiho uměleckým krokem je ale bezpochyby ostře transgresivní pojetí Noci dlouhých nožů jako násilného zakončení divokého večírku.

Začít seriál tím, že babce uletěli z domu vrabci a jde si na to stěžovat soudruhu poslanci, je prostě geniální.

Mezi propagandistickými seriály měl Nejmladší z rodu Hamrů pověst populárního díla, což mne oproti negativní pověsti ostatních počinů tohoto typu překvapilo a rozhodl jsem se s ním seznámit. Úvodní tóny Zdeňka Lišky svou poetičností téměř evokují Nina Rotu a lákají k příjemnému uměleckému zážitku, aby se následně začal odehrávat jakýsi podivný sitcom. I na Dietlovy poměry mimořádně legrační dialogy, Sokolovského znuděně minimalistická režie, chudá výprava (proč pražské studio v roce 1975 ještě točilo černobíle?!) a značně povrchní herectví se v prvních dvou dílech potkávají s idylickým líčením poválečného osidlování pohraničí jako nějaké selské obdoby squattingu. Odkud ta popularita, říká si současný divák… A ejhle, ve třetím díle již nám Honzík Hamr vyrostl do dobového ideálu křehké maskulinity, Jaroslava Satoranského, nesmělého hrdiny, který si uměl získat srdce diváků, ač k náročným historickým úkolům ústřední postavy jeho unyle naivní projev příliš nesedí. Jiné vysvětlení ale opravdu najít nelze, protože od třetí do sedmé epizody sledujeme postupnou kolektivizaci zemědělství v nápadně idealizovaném podání se spoustu (převážně nechtěně) vtipných hlášek a situací. Navzdory vší obludnosti je ale docela napínavá zábava, jak to v Bernarticích dopadne. Horší je to v posledních čtyřech dílech, které se soustředí hlavně na Hamrovy životní trable (studium na VŠ, manželství s příšernou měšťáckou paničkou v dokonale nedůvěryhodném podání Reginy Rázlové, náročné pracovní úkoly), protože seriál naprosto zapadne do šedi dobové produkce a kýčovité pseudomoudrosti. Zřejmě jediní herci, kteří opravdu předvádí něco zajímavého, jsou expresivní Jiří Vala v tragické roli partyzána frustrovaného z nešťastné lásky a živelně ironický Václav Lohniský coby extrémně oportunistický kulak. Největší perlou seriálu je ovšem výkon Libuše Havelkové v roli sice obětavé a laskavé, ale zároveň vysoce dominantní matky Hamrové, neboť úplně nadpozemsky přehrává, čímž své postavě dodává až hororové rysy, kterých nedosáhla ani v pozdějším obskurním sci-fi Babičky dobíjejte přesně. Stejně jako třeba Bočanův film Plavení hříbat je seriál pozoruhodný svým sentimentálním pojetím venkova (paradoxně navazujícím na ruralistické tradice) s dost výraznou skepsí k městu a lidem (hlavně ženám) z něj, akorát bez soukromého vlastnictví půdy.

Životopisné filmy o českých velikánech 19. století byly sice na přelomu 40. a 50. let dosti rozšířeným žánrem, avšak Velké dobrodružství mezi nimi zaujímá zvláštní postavení. Zatímco Krškovy filmy o umělcích se i přes větší či menší poplatnost stalinskému nacionálnímu socialismu dají celkem dobře sledovat díky jeho poetickému cítění, Makovcův portrét Emila Holuba je při své syrovosti podstatně méně stravitelný. Emil Holub je zde v dost otravně patetickém podání Otomara Krejči (škoda, že v dokumentech o něm nebývá toto jeho budovatelské období zmiňováno) v naprostém rozporu s historickými fakty bizarně vykreslen jako uvědomělý odpůrce násilné kolonizace v kontrastu k přístupu britskému a belgickému. Je sice docela fajn, že zde dostala mnoho prostoru i postava Holubovy ženy Růženy, avšak bohužel ji hraje Antonie Hegerlíková, jež už tehdy byla nesnesitelná zhruba stejně jako ve svých vrcholných 70. letech. Film je zhruba do půlky převážně konverzační a salonní, do Afriky (natočené evidentně kdesi v Československu, naštěstí aspoň s docela kvalitním černošským komparzem) se s ním vypravíme dost pozdě a po návratu nás čeká neuvěřitelně směšný didaktický závěr. Nejlepší jsou na filmu (pomineme-li vysoký dobový standard Novotného kamery i Rychlíkovy hudby) výkony herců ve vedlejších záporných rolích, a to zejména Plachého zlý a věčně opilý britský kolonizátor Wayne, Kopeckého Cecil Rhodes, Vrbského britský guvernér v Kapském Městě, Karenův Leopold II. a svým způsobem i Kohoutův Antonín Frič, jakkoliv problematické je jeho vykreslení coby zkostnatělého buržoazního škůdce Holubovým snahám.

Škoda, že minimální reprízování uvrhlo tento seriál takřka do zapomnění, protože jeho i na normalizační poměry mimořádně tupý propagandismus v kombinaci s dokonalým tvůrčím dilentatismem má značný kultovní potenciál. Scénář působí jako metodická příručka pro velitele rozepsaná do sáhodlouhých situací a dialogů, doplněná o několik vysoce otravných milostných zápletek. Režie se marně snaží dohnat naprostou neatraktivitu látky nepřirozeným patosem v herectví (neviděl jsem snad žádný jiný počin z té doby, kde by hrálo tak málo hvězd, asi ten projekt včas prokoukly) i v hudbě (nebyl to věru dobrý nápad svěřit filmovou hudbu přednímu autorovi vojenských pochodů Mojmíru Ballingovi). Pokud by snad někdo chtěl seriál sledovat z dokumentárních důvodů, tak ho mohu ujistit, že občasné vojenské akční scény jsou naprosto směšné, vojáci si dokonce v prvním díle míří při cvičení na nohy. Armáda je pak v seriálu vyobrazena jako ostrůvek jakési neostalinské patriarchální utopie, neboť téměř harmonickým jednotkám vládnou samí moudří, spravedliví a velkorysí mužové. Případné odchylky od ideálu na tomto nic nemění, protože je tu přece očistný proces sebekritiky. Za pozornost stojí též oslava spolupráce s vojsky SSSR a NDR, která ovšem tvůrcům nestála za angažmá jiných než československých herců, takže sovětští vojáci v prvním díle hovoří se šíleným českým přízvukem. Pokud byste po přečtení tohoto komentáře váhali, zda si seriál pustit, vězte, že je to fakt skvělý nechtěný sitcom, o čemž svědčí třeba tento dialog o genderovém útlaku profesionálních vojáků z počátku čtvrté epizody.: Soudruh voják 1: "Copak, vám svobodným, vám je hej. Mě čeká doma druhá směna". Soudruh voják 2: "To snad platí o ženských, ne?" Soudruh voják 1: "Chh. Platilo, kamaráde, platilo. Manželka nacvičuje na spartakiádu. A když přijdu domů, tak místo otevřený náruče na mě čeká lístek, co všechno mám udělat."

Tento po všech stránkách dokonale nedůvěryhodný a nesnesitelný film (au, ten Hanák fakt bolel) si zaslouží jednu hvězdičku za vysoce originální oscilaci mezi postmoderní ezoterickou obdobou normalizačního jézeddáckého ruralismu a naturalistickým zobrazením rozkladu českého venkova vlivem novodobého lesnického nevolnictví, alkoholu a demence.

Myslím, že kdyby seriál režíroval Vorlíček nebo Polák, mohlo jít o další z mnoha českých sci-fi a fantasy hitů, jenže Němci chtěli Dudka, takže místo pestrého surrealismu máme tu čest s pseudorealistickou normalizační estetikou, čemuž odpovídá i roztomile otravná Štaidlova hudba. Zejména v prvních dvou dílech bylo to napětí mezi (místy zdlouhavým) scénařem a režií až nesnesitelné, k čemuž přispělo i nejednotné vedení herců (menší část přehrává, převážná část je přiměřeně ironicky civilní a poslední část si nevšimla, že Nemocnice už skončila), od třetího dílu si ovšem vše nějak sedlo a myslím, že Bambinotu se zbytečně křivdí. Hercům doslova kraluje Adamíra v roli lauretánského panovníka Rudolfa III., je opravdu škoda, že nebyl v tomto žánru více využíván.

Čas je neúprosný.