KatRi

Zkuste vyrazit do divočiny (chápej v tomto případě na Aljašku) s kufříkem na kolečkách, v botách na podpatcích a se šíleným pocitem vlastní nepostradatelnosti. Že je to klišé? Jenže není jediné - není tak strašné jako to, které vám naservíruji vzápětí - hrdinové? - dva protiklady, které se nejprve nemohou vystát, ale pak to šťastně skončí. Nicméně v úvodu je to špikováno překvapivě vtipnými slovními přestřelkami, scénka orel-mobil-pes je téměř dokonalá. Striptýz sledovaný spolu s tchyní taky dobrý, lépe řečeno je natolik sugestivní, že máte svou novou noční můru, ať je vaše tchyně sebedokonalejší. Minimálně při této scéně s Margaret cítíte jakýsi pocit sounáležitosti a sdílíte s ní utrpení a komičnosti situace. Že si až získá vaše sympatie.

Buck aneb Tarzan zkřížený s Jackem Sparrowem táhne, co se týče komické stránky. Až hodný kus za ním sípe veverčák zmožený touhou a pudy, nicméně upozorňuje na jednu nepříjemnou skutečnost - slouží jako názorná ukázka dnešní degradace mužství ve společnosti a minimálně tím je přínosná, když už ne tolik vtipná jako dříve. A film? Tak nějak ve mně vyvolává pocit, že odráží chování a problémy dnešních třicátníků (a jednou dokonce i čtyřicátníků). Dějově je to celé spíš usedlé - asi jako pár po několika letech soužití. A aby ne, čekáme přece mamuťátko, takže život je nutné brát vážně. A helemese lenochod a tygr, dokonce i fenomén singles či krize středního věku se nám vetřely do dětského povědomí. Doba ledová 3 neurazí, ani vás neposadí na zadek. Nezbývá, než si přát, aby někdo s ohledem na narůstající světovou populací důchodců nechtěl natočit čtyřku - třeba právě o nich.

Možná tak trochu návod, jak (ne)vychovávat dceru, možná zamyšlení, které člověku nebere šanci na nový start, ať už je jakkoli starý. Pippa od samého začátku touží po bezstarostném životě, kdo by také netoužil. A náruč chápavého, bohatého manžela, který je o x let starší, se nabízí jako ideální varianta. Jenže minulost ji dostihuje, navíc se jako šedý mrak blíží i budoucnost a spolu s ní strach ze smrti, demence...Přesně o tom film je - o dramatickém střetu minulosti s budoucností a obě dějové linie se podařilo nenásilně skloubit, čímž vznikl poměrně netradiční snímek, který má zároveň velkou výpověďní hodnotu. Nekoná se přitom žádné citové vydírání diváka, ale ani přehnaná naivita a optimismus, který by Soukromé životy degradovaly - přesto tam ta naděje zůstává - a není to jen o tom, že žena po čtyřicítce nemá nárok na štěstí - ostatně ani muž po sedmdesátce(?)...

Aneb když se někdo inspiruje rčením o pečených holubech lítajících až do úst. Jenže nic není zadarmo a jakákoli bláhovost, že třeba ano, se vymstí - ať už v podobě geneticky (ehm solárně?) modifikovaných potravin, nebo hrozbou ekologické katastrofy. Nechybí ani hrdina vyčleněný svou jinakostí na okraj společnosti a následná ukázka toho, jak dokážeme rychle zapomínat na své hvězdičky. Ale o tom by mohl spíš než Flint vyprávět plenkový kluk-slepice. Resumé? Vše v pořádku a to beze vší cyničnosti, protože když se všeobecně omílaný problém uchopí inteligentně, může z toho být inteligentní zábava.

Smrti tak blízko, až se jí přestáváte bát. Něžné, citlivé a v žádném případě citově vyděračské, prostě dokonalý pohled na to, že stáří a smrt jsou součástí života. Bohužel na druhou stranu záhy zapomenete jak název filmu, tak děj (snad až na narozeninové číslo s minigilotinou).

Skvělé momenty, které film dostávají v rámci filmového umění kamsi výš. Jakoby v tu chvíli neměl děj žádný význam a zároveň právě tímto vyjádřením (jízda na kole) gradoval. A paradoxně gradace je právě to, co mi při sledování Protektora dlouho chybělo. Děj se vleče, neobjevují se žádné výrazné postavy. Ty, které tu vidíme, nebudí v divákovi žádné emoce.

Vráně k vráně sedá, aneb pochopení hledej u sobě rovných? Takové morální ponaučení má tato roztodivná animovaná šílenost dětem dát? Nebo snad v jednotě je síla? Nevím a ani nad tím nechci přemýšlet, protože film snad ani dětem nemůže být určen. A pokud ano, tak díky bohu, že žádné děti nemám a nemusím je na takové filmy vodit. A dospělí? Kolik z nich se může smát nad evidentními odkazy na dřívější filmovou monsters tvorbu? Už to samo za sebe ukazuje, jak malou skupinu diváků může tento film oslovit. Úlet.

Jako nejpoutavější motiv tohoto jinak tuctového filmu vidím nazírání na svět mužů versus žen očima šovinistického a cynického Mikea Chadwaye (Gerard Butler). Dialogy, které s lidmi vede, nám odkrývají nejeden zajímavý postřeh. Spousta žen by měla Mikeově ošklivé pravdě pohlédnout do očí. Třeba by konečně přestaly fňukat, že praví chlapi vymřeli, a zjistily by, že je svými směšnými představami a požadavky "odpravily" samy. Ale zpět k filmu - mají-li postavy Katherine a Gerarda působit jako protiklady, rozhodně to nefunguje. A k očekávanému finále to směřuje naprosto šablonovitě, bez jakékoli originální linky. Škoda že i život onoho nadějného, volnomyšlenkářského hrdiny nechávají scenáristé propadnout klišé.

Tragické okolnosti druhé světové války, šoa, několik Židů ocitnuvších se přímo v jámě lvové, a přesto tato crazy komedie nepůsobí trapně, či dokonce bezcitně.

Bála jsem se, že hlavní devizou tohoto snímku bude obsazení. Nebylo, zaplaťpánbu. Mohla jsem si tak vychutnat výborný film, kde hráli skvělí herci a měli i co předvádět. Po děsivé Ďáblově lsti mě Jiří Strach velmi mile překvapil.