sportovec

Když se do lesa zavolá "dobrá komedie", ozvěny sice následují, je však jisté, že nebudou přemnoženy. LEPŠÍ UŽ TO NEBUDE do této kategorie určitě patří. Způsob, jakým je pohotovou a ráznou ženu doslova rozebrán nerudný muž (je zřejmé, že se jdná o polovědomou masku, za kterou skrývá svá zranění), nadaný mimořádnou schopnosti nadělat si v libovolném čase neuvěřitelně velké množství nepřátel, je pozoruhodný, neboť neslevuje nic ani na kvalitě žánru, ani na poselství příběhu. Nicholson, který má ostatně více prostoru, i Huntová své nesnadné úlohy zvládají nejen s viditelným potěšením, ale i strhující bravurou. Náprava lidské duše se daří a spokojený divák nadšen odchází. Kéž by tomu tak bylo vždycky!

Příklad úspěšné adaptace na nové prostředí - i takto lapidárně lze shrnout Formanovu exilovou tvorbu. Že jde o dílo špičkové a mimořádné ve všech ohledech, je zřejmé. Někteří z nás však až příliš hýří superlativy, aniž by přihlíželi k domácí Formanově tvorbě (LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO), i špičkovým světovým dílům (KŘIŽNÍK POTĚMKIN, FRIGO NA MAŠINĚ, MONSIEUR VERDOUX, FORREST GUMP ad.). Atmosféra zneužívaného, neutěšeného psychiatrického ústavu propojená s bojem za základní lidskou důstojnost proti mafii v bílých pláštích, je určitě jedním z dominantních témat a výzev naší současnosti. Oskarového ocenění se Formanovi nedostalo jen tak. A film, jehož obsah určitě není fikcí, šel za hranice svého předlohového vymezení. Naopak. Ruské "psychušky" brežněvovské stagnace vždy měly nějakého souputníka v dalších zemích. Nicholson, kterého jsem si v tomto filmu před lety všiml poprvé, naskytlou nevšední příležitost využil beze zbytku. S jedním zhlédnutím se v případě PŘELETU opravdu nedá vystačit. Tomu, kdo dokáže být trpělivý, se pak Formanovo dílo víc než štědře odmění nevšedním zážitkem. A my i po letech stojíme před Čechem, který jaksi samozřejmě dokázal proniknout až na vrchol pomyslného kinematografického amerického Olympu (nebo spíš Parnasu). Stojíme a žasneme.

Klasika nemusí znamenat mrtvolnou strnulost a lehký žánr jednosměrné synonymum pro kýč. Zní to otřepaně, ale alespoň čas od času je to pravda. Římská poválečná romance, prosycená nejen cukrkandlem, ale i skutečným citem, dotovaným neskutečně dobrými hereckými výkony Hepburnové i Peckovým, to je všechno atmosféra, která nás přes první hmatatelné projevy poválečné ekonomické i sociální a kulturní regenerace unáší do nadpozemských světů skvělých citů, jimž navzdory věříme všechno, co nám sdělují nebo se sdělit snaží. Princezna je princeznou, milenec milencem se všemi přednostmi americké spontánnosti a ... a ... ještě mnoho by se dalo napsat na téma této mimořádně zdařilé komedie. Spokojím se jedním tvrzením: smějí se na nás ze stříbrného plátna dodnes. Materiál, na němž jsou PRÁZDNINY nasnímány, možná zestárl, oba dva protagonisté již také nejsou pár let mezi námi, ale příběh, kterým nás na početná vyžádání oslovují, se na nás usmívá přátelsky přírodním chrupem, nezdefraudovaným četnými protézami. A jeho hrdinové nezestárli. To jen vděčné publikum neustále mládne. Mládnou i ti, kteří vzpomínají na premiéru a prvá uvedení filmu. Zdá se, že ti ostatní, ti diváci, kteří zde jsou, i ti, jejichž čas teprve přijde, budou tu krásnou omlazovací kúru uměním brát stejně jako jejich vděční předkové.

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná.

Hrůza, které se lze smát, ztrácí mnoho na svém účinku. Zločinec, který je směšný, stává se skutečný - a vlastně velmi male ubohý - ve svém opravdovém lidském rozměru. Ve filmu, který v mnoha ohledech svého námětu připomíná naši BÍLOU NEMOC (Štěpánkův Maršál je však víc Mussolinim než Hitlerem), podal Chaplin jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů (později totéž téma rozpracuje z jiného úhlu v ještě propracovanějším díle MONSIEUR VERDOUX). Dvojí dějová linie ještě více obnažuje skutečnou podstatu "myšlenek" nacistických blábolů a brutální podstatu jejich aplikací. V některých ohledech je výprava filmu ovšem naivní (scény z koncentračních výborů; dostupné disponibilní informace prostě nebyly a Wannsee teprve mělo přijít). Nemění to však nic na jeho bytostném humanismu a pozitivnínm vyznění. DIKTÁTOR je nepochybně jedním z nejlepších děl hrané kinematografie svého tématu na naší planetě. I po takřka sedmdesáti letech, která uplynula od jeho uvedení do kin.

Přelomový film v celé Chaplinově filmografii znamená jeho definitivní loučení s němou érou a otevření dveří k té druhé, řekněme zralé. Hrůzy hospodářské krize třicátých let dnes, sedmdesát let poté, mohou působit krajně nepravděpodobně. Je však jisté, že tato krize, první paralelní krize modrých i bílých pracovních plášťů, znamenala mimořádný hodnotový i sociální otřes, který byl nadto zvětšován postupným prosazováním mechanického taylorismu i do mimoautomobilových a vněindustriálních odvětví (poslední srovnatelný otřes byl zaznamenán o 80-100 let dříve nástupem prvních moderních strojů). U nás asi nejlépe tyto skutečnosti vyjadřují dva filmy osvobozených: PUDR a BENZÍN a zejména SVĚT PATŘÍ NÁM. Mechanizace-zvěcnění a odcizení člověka, které s tím souviselo, nemohlo nevyvolat adekvátní rezistenci, živenou desetimilionovými zástupy nezaměstnaných a současně i stejuně vehementní protest lidské tvořivosti. Humor i satira, které se v MODERNÍ DOBĚ prolínají, nejsou tedy levné a anachronické, ale současně dobové i nadčasové (s určitým posunem se tato doba dnes může vrátit rychleji, než jsme s to si sami připustit). Toto dílo rovněž nesporně patří k absolutním životním vrcholům nejen Chaplinovým, ale i filmového umění vůbec.

Básník sociálního bolu, zhruba tak lze vymezit chaplinovskou syntézu smíchu a sentimentu prolínajícího se skutečnou bolestí a utrpením. Tak jako dnes čas od času volí tvůrci pro realizaci svého záměru černobílý kontrast a opovrhují přitom možnostmi současných filmových technologií, tak i Chaplin prokázal, že němý film v éře zdrcujícího nástupu převratného zvukového filmu může zůstat divácky úspěšným kasovním trhákem, aniž by rezignoval na svou uměleckou hodnotu. Vlastní příběh je banální méně, než bychom si dnes dokázali představit. V USA vrcholí krize, vyvolaná černým pátkem na newyorské burze o dva roky dříve, a existenční nejistota se vztahuje i na většinu středních vrstev. Tragikomedie příběhu je i odrazem tragikomedie mámivých světel velkoměsta, která jsou stejně krutá a neúprosná jako krajina nezávisle na tom, zda a jak se k ní člověk vztahuje. Poselství filmu je i poselstvím doby jeho vzniku: hrůzu a nejistotu, která tehdy prostupovala společnost, si dnes nejsme s to představit. Ponížení a zranění jsou jako lupa nastavená slunečním paprskům: bídu světa tato čočka sociální reflexe zrcadlí a odráží lépe než cokoli jiného. I po dlouhých desetiletích.

Sledovat postupnou žánrovou proměnu někdejší jednoduché grotesky do nákladnějšího celovečerního filmu s příběhem, který nese už jasné poselství, je vždy povzbuzujícím i oblažujícím svátkem duše. Němý film byl svým způsobem tragickým; doslova raketový nástup zvukového období na přelomu dvacátých až třicátých let byl pro mnoho tehdejších tvůrců, ale i kinohudebníků doslova uměleckou i existenční tragédií. Jedno je jisté: i v zralejších a technicky i umělecky náročnějších tvarech nebyl němý film, adoptivní sourozenec pantomimy, bez šancí. Nikoliv náhodou se Chaplin spřátelil s Ejzenštejnem. Vzájemná úcta velikánů naznačuje i dnes smysl a vývojovou křivku hraného filmu. A to opojení k tomu prostě patří.

I malé žánry mohou mít své velké herce. Honza z bažin, jak zní doslovný překlad jména slavného francouzského herce, patří k zvlášť pronikavým příkladům této konstatace. Celý štáb odborných poradců, pečlivý, důkladný a přitom hranic žánru a jeho možností dbalý režisér André Hunebelle a navazující výborné herecké obsazení jen dotváří skvělou atmosféru filmu z doby posledního vzepětí francouzského "starého režimu". Nemá smysl opakovat to, co tu jiní již vyjádřili přede mnou. Snad jen to, že až virtuózní uchopení postavy Hrbáče je mimořádným činem i u tak skvělého herce, jakým Marais byl a jímž pro své stále početné diváky zůstává. HRBÁČ je dalším klenotem hvězdné doby klasického francouzského historického filmu, která začíná zhruba FANFÁNEM TULIPÁNEM a dala možnost k vyniknutí celé plejádě francouzské Thálie mužské i ženské. Zaznělo-li tu přirovnání k akčnímu filmu - za sebe dodávám, že ne nedůvodné - , je nutno upozornit na důkladnost zpracování, kvalitu scénáře a vůli po kvalitě, která tehdy pojila výrobní štáb, jemuž nebyl cizí ani smysl pro skutečný humor.

Klasické ztvárnění jednoho z nejlepších románů Alexandra Dumase staršího plně postihuje základní romantickodobrodružnou linii stejnojmenné literární předlohy. Asi nejlepší Mareho herecká kreace v celé jeho kariéře se stala ztělesněním ideálu romantického hrdiny bez bázně a hany, který si však za všech okolností zachovává schopnost věcného uvažování a nadhledu. Scény z vězení, tragédie napoleonské Francie, pohyb na hranici tehdejšího polosvěta i podsvětí, k němuž pairové orleánské Francie nemají zase tak daleko, ideál lásky, ale i projev praktického života, to všechno se ve velkém kaledoiskopu střídá v dovedně aranžovaném pásmu scén, strhujícího děje i tajemných kulis. S jistou nadsázkou lze říci, že míra nadčasového prolnutí románu a filmu je plně srovnatelná s proslulými českými adaptacemi Verneových děl z šedesátých až osmdesátých let minulého století. (Osobně si myslím, že by se v tomto případě jednalo o příiš přemrštěnou nadsázku).