Dikaiarchos

Příběh, který musí být povědomý každému, ne nutně v konkrétní, spíš v obecné rovině. Ve filmu totiž vystupují dvě Maríe (a patrně i dvě Guatemaly). První je jako ten pašík tažena na provaze (přičemž za provaz lze dosadit eklektické duchovno, vůli rodiny/komunity/tradice, ale i vábení amerických dálav a amantův (ne)slib), tedy María coby figurka v rukou svévolného vnějšího světa. V nitru této figurky žije druhá María, autentická, svébytná bytost, toužící po vymanění, po SVÉ cestě. Jenže pevně utažený špagát je všudypřítomný. I kdyby našla sílu ho přestřihnout, nepůjde zas o vítězství toho druhu, které vám umožní získat jen další důkaz, že zvítězit nelze?

Rezort Sophia Antipolis je absurdní už svým názvem. Ale právě titul filmu trefně vystihuje dichotomii místa, které se tváří jako moudře (sophia) vystavěné útočiště pro život a plnění snů, jenomže v jádru je spíš významově posunutým útočištěm, totiž místem, odkud se na přirozený život útočí (anti-polis). Postavy filmu, často rohmerovského či bressonovského výrazu, jsou propojeny s anti-polis i se sebou navzájem subtilními kapilárami, které vytvářejí strukturu jejich životů. Tato struktura je ovšem stejně zrádná jako samotná anti-polis; jemné předivo nitek budí dojem, že postavám poskytuje hodnoty, spolehlivé orientační a záchytné body, bezpečí, ve skutečnosti je však dezorientuje, znejišťuje, ohrožuje. Tyto nitky pak nevytvářejí přirozenou síť vazeb a vztahů, ale číhající pavučinu. Duch anti-polis je nakažlivý a dokáže i to, co bylo dosud autentické, rozrušit a podmanit si (jak mentálně, tak fyzicky, viz paralyzování hypnózou či lepicí páskou). Otázka je, kde sídlí pavouk. Pokud v lidské mysli, pak boj s ním nemusí být jednoduchý. A možná bude zapotřebí, jak v průběhu celého filmu naznačuje režisér, živelného kataklyzmatu, aby si člověk uvědomil, jakou past sám na sebe snová.

Jasně a nesmlouvavě formulovaný názor/umělecké odplivnutí na druh homo sapiens. Samozvaný pán tvorstva panuje a z programu vlády nakonec vždy vyčouhne nejzřetelněji jediný bod: podmanění. V čem je pak náš druh, obdařený hypertrofovaným hřebínkem, nedostižný, je důvtip ve vynalézání forem těchto podmanění.

Navenek se zdá, že režisér – oproti předchozí tvorbě – proměnil své filmové vyjadřování. Lupičské entrée ve městě (jež by mohlo předznamenávat konturu celého příběhu coby úprku před spravedlností), dynamičtější střih, postavy, jejichž tváře hrají rozmanitějšími emocemi a zejména rozproudění lidské řeči. Jenže tato vnější stylistika, ve starší tvorbě minimalizovaná, má na podstatu příběhu pramalý vliv (snad jen kontrastní); neboť i kdyby dění ještě zintenzivnilo a postavy od začátku do konce brebentily, na jejich existenčním, ne-li existenciálním, zoufalství by to nic nezměnilo (tuto větu lze postavit i jako otázku). Špekulovat lze i o tom, nakolik jsou postavy zneviditelňovány společností, nakolik samy sebou, a nebál bych se ani úvahy, zda neviditelnost, vnímáno optikou nezměrného vesmírného časoprostoru, není nejzazším údělem lidské existence.

Federico, chápu, že ses v čase natáčení Hlasu luny cítil opuštěný dobou, zkonzumnělou, zpragmatičtělou, odpoetizovanou, zunifikovanou, dobou, která, jak jsi to vnímal, vykázala tvůj Svět do muzea jako neužitečný anachronismus. Chápu-li toto, rozumím i postavě Gonella, snad tvému alter egu (Gonellova družka zdá se být ozvěnou Guiletty; viz motiv houslí, odkazující na houslový part v Silnici, nebo společný tanec, evokující Ginger a Fred), rozumím Gonellově nostalgii, skepsi a zpěčování se stáří, jakož i postavě Salviniho, herce-klauna, snílka, básníka, žalostně ztraceného a v přízemní každodennosti nenacházejícího uplatnění pro imaginativní vidění. Svou filmovou závěť jsi prodchnul poetikou svých dřívějších filmů (ba přímými odkazy na ně), trochu staromilsky ses ohlédl, artikuloval jsi pocit z ohrožení světa starého světem novým, ale zároveň jsi, byť s lehkou nedůvěrou, udělil pár otcovských rad mladší generaci. Kdyby ses dožil té letošní stovky, shledal bys, že mládí si jde jako vždy svojí cestou, ale také bys zjistil, že fantazie, snění, imaginace a poezie z filmového světa nezmizely. Poslední slova, která jsi nechal na filmovém plátně zaznít: “Myslím, že kdyby tu bylo víc ticha, kdybychom všichni byli trochu potichu, možná bychom mohli něčemu rozumět.“

Bartas hlavní ženskou postavu nevybavil (stejně jako jiné postavy svých filmů) tradiční, zavádějící identitou (řekni své jméno, povolání, řekni, jakým jazykem mluvíš, prozraď své názory, zájmy, touhy, trable), ale ponechal jí identitu nejvlastnější, sestávající z holé existence, zážehů instinktů a nezbadatelných hnutí mysli, jež obnažuje (ale nekonkretizuje) ženina motorika a výraz tváře. Kdo chce zažít dobrodružství, může sestoupat po prachem pokrytém schodišti k vlastní vlastní identitě a skrze ni pátrat po interpretačním klíči k příběhu.

Vjem střídá vjem, a přitom je mysl (aspoň ta moje) zachvácena osvobozující non-asociativností, podobně jako u série Prelude a Persian Series.

Režiséru Potužilovi dávám pět hvězd nikoli za samotný dokumentární počin, ale za holý fakt, že jako jediný (nepočítáme-li Divišův výstup ve Vachkově filmu Bohemia docta a patnáctiminutový Potužilův GEN z roku 1993) zaznamenal na filmový pás naturel jednoho z nejhlouběji cítících a nejsoustředěněji myslících našinců. „Já nemám této společnosti co nabídnout. Sračku jí nabídnout nechci a nedovedu, a nabídnout jí hodnotu podle svého dobrého svědomí? – obávám se, že se ta společnost o ni nejen nezajímá, ale dokonce se jí obává.“ (Diviš, Teorie spolehlivosti)

"Ten, kdo je od mládí pod takovým tlakem (smutku), je jako dítě vyrvané kleštěmi z matčina lůna, dítě, jemuž navždy utkví v paměti matčina bolest." (Kierkegaard)

Proutěný muž je koncipován jako detektivka s prvky hororu, na druhou stranu dílo disponuje přívětivým tónem, který umocňuje hudební, takřka muzikálová složka filmu a absurdní situace, do nichž je zapřisáhlý katolík seržant Neil Howie hnán. Konflikt katolictví a „osvíceného“ pohanství je příčinou humorných i dramatických situací; ať už ale panuje jakákoli momentální nálada, pel čehosi znepokojivého, zlověstného cítíme téměř nepřetržitě. Jako by každý žert byl latentním gestem zločinu či dokonce smrti a naopak i velmi neblahou situaci lze v okamžení proměnit v pouhý šprým... (více)